Mgr. Iva Vojtková

* 1957

  • „Václav Havel byl úžasná osobnost. Charismatická, inteligentní, s vhledem do věcí. Ten člověk dokázal ohromit svět. To se povede málo komu. A myslím, že obrovská součást toho, že to dokázal, byla Olga. Ona byla takový ten lakmusový papírek, který řekl, tohle je málo a tohle je už moc… A on na ni dal. První setkání s ním bylo v jejich bytě v Praze na nábřeží, když měl narozeniny, nevím, kolikáté to tenkrát byly. Přišla jsem tam a on říká: ‚Já jsem Vašek a tykej mi.‘ To byl tedy zážitek. On byl pro mne ikona. Byl úžasnej. Pilo se, tančilo, povídalo, debaty vážné i nevážné, byl to krásný, dlouhý večer.“

  • „Když jsme začali vydávat Voknoviny, museli jsme je i balit do obálek a posílat domů lidem, kteří byli na našem seznamu. Všechno jsme dělali ručně. Seděli jsme celá rodina kolem stolu a lepili obálky. Po policejní razii z nich estébáci odebrali sliny a analyzovali je. U soudu potom konstatovali, že některé patří nějakému muži s krevní skupinou A. Ovšem nevypátrali, o koho jde. Patřily mému ještě školou povinnému synovi. Takže i k takovým humorným situacím někdy docházelo.“

  • „Svědectví právě přecházelo na počítače. A Pavlu Tigridovi zbyl psací stroj Rank Xerox s disketovou pamětí, takový obrovský železný krám. Že by ho chtěl dostat do Československa, ale že je s tím problém. Na to pašování se většinou používali diplomati. Vozili například knihy, ale do tohohle se nikomu nechtělo. Tak já jsem řekla, že to převezu. Možnost ukládat texty na disketu a pouze v případě potřeby nebo v příhodné chvíli je vytisknout byla tehdy v naší práci naprostou revolucí. Zorka Růžová na to ušila takovou velkou, pevnou tašku a jela jsem domů.“

  • „Byla jsem předvolána na výslech do Hradce. To stíhání vedl major Kváš. To byl přesně takový ten typ, který jezdil z východního Slovenska tím vlakem s tou peřinou. Takový malý, vypadal, jako kdyby byl stále špinavý, v tom tesilovém obleku, pálil jednu startku od druhé. Přesně jak z těch 50. let. I tím přístupem, to bylo opravdu hrozné. Nejhorší bylo vyhrožování ohledně dětí. Říkal mi: ,No, máte dvě děti. My přesně víme, kudy chodí do školy. Myslíte, že když je přejede auto, že to někdo vyšetří? Chcete to takhle?‘“

  • „Když vidím, co dnes lidi nasviní na Havla, to je nehorázné. Nejsem někdo, kdo ho adoruje. Ale párkrát jsem ho zažila a nikdy to nebyl nepříčetný ožrala, nikdy se nechoval jako blbec. Byl to člověk, který měl charisma a který dokázal obrovské věci. A za to je třeba si ho vážit.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.05.2016

    (audio)
    duration: 02:20:15
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Máma mi řekla: No co, přinejhorším tě zavřou. Vydrželi to jiní, vydržíš to taky

PN_Iva_Vojtkova_portret_dobovy.jpg (historic)
Mgr. Iva Vojtková
photo: Archiv Ivy Vojtkové, Jan Kotrbáček

Iva Vojtková, dívčím jménem Hejdová, se narodila 2. září 1957 v České Třebové. Už od dětství žila se stigmatem dítěte politicky nespolehlivé osoby. Tatínek se totiž v srpnu 1968 otevřeně postavil proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Místo studií humanitních oborů skončila dočasně jako opravářka elektrických lokomotiv. Potřeba něco dělat proti komunistickému režimu dozrála v 80. letech do podoby distribuce, později i přípravy samizdatového časopisu Vokno a Voknovin a dalších kulturních aktivit tehdejšího undergroundu po boku partnera a pozdějšího manžela Františka Stárka. Soustavné sledování a drobná šikana vyvrcholily na konci 80. let půldenní domovní prohlídkou, zabavením obrovského množství věcí, nevybíravým vyšetřováním StB v Hradci Králové, včetně opakovaného vyhrožování zabitím dvou nezletilých synů, a nakonec byla v červnu 1989 odsouzena k jednomu roku odnětí svobody podmíněně za pobuřování. Ze spárů komunistické zvůle ji však brzy nato vysvobodila sametová revoluce.