The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vojtěch (* 1934)

• narozen 8. února 1934 ve Velkých Hamrech u Tanvaldu

• v roce 1938 se rodina přestěhovala z obsazovaného pohraničí do Prahy

• v roce 1949 byl pamětníkův bratr Jaroslav zadržen při pokusu o útěk za hranice

• v letech 1949–1952 pamětník v učení na radiomechanika v Tesle Vysočany

• v letech 1954–1956 výkon vojenské služby u radiomechaniků

• od roku 1956 vývojářem v podniku Tesla Radiospoj

• v roce 1962 vstoupil do manželství s Janou Doksanskou

• připojil podpis pod prohlášení Dva tisíce slov

• v 70. a 80. letech se účastnil pracovních misí v zemích východního bloku

• v listopadu 1989 se účastnil demonstrací sametové revoluce

• v roce 2025 žil v rodinném domě v Praze-Kunraticích

Josef Vojtěch se narodil v malém městečku na okraji Jizerských hor, ale skutečný domov našel až v Praze, kam jeho rodina uprchla před nacismem. Dětství prožil za protektorátu, dospíval ve stínu komunistické totality a celý život zůstal věrný svobodnému myšlení, hudbě a poctivé práci. Jako vývojář se podílel na budování Československé televize, ale také poznal absurditu režimu, který bránil otevřenému sdílení názorů. Vzpomínky Josefa Vojtěcha zachycují příběh jednoho neokázalého, ale poctivého života, ve kterém se zrcadlí dějiny 20. století.

Dobře věděl, že by ho nečekal dobrý úděl

Josef Vojtěch se narodil 8. února 1934 ve Velkých Hamrech u Tanvaldu jako druhý syn Jaroslava Vojtěcha a Anežky, rozené Brožové. Otec vedl v obci rodinný obchod s papírenským zbožím a knihkupectvím, který založil dědeček Josef s babičkou Marií. 

V jizerském pohraničním městečku vycházeli Češi s Němci dlouho dobře, zvrat nastal až po nástupu Adolfa Hitlera. Krátce před obsazením Sudet německým vojskem nechal otec naložit tiskařské stroje do železničního vagonu, který směřoval do Prahy. Do hlavního města se pak přestěhovala i celá rodina. Otec dobře věděl, že jako vlastence a sokolského funkcionáře by ho nečekal dobrý úděl. 

Říkali, že to je dobrý, ale ať to nikomu neukazujeme

Cesta na nákladním voze z pohraničního městečka do vnitrozemí byla strastiplná a bratři Josef a Jaroslav ji podle svých vzpomínek odnesli těžkými omrzlinami. Novým domovem se rodině stala opuštěná vila Dagmar v Praze na Lhotce. Počátky v hlavním městě nebyly snadné, změna k lepšímu přišla, až když otec koupil obchod u Zelené lišky v Krči a rodina mohla opět provozovat svoji živnost. Za pultem papírnictví vypomáhal od svých dětských let i Josef. Zprávy ze světa rodiče získávali – za protektorátu i později za komunistického režimu – poslechem zahraničního rozhlasu. V rodině se také vždy hodně četlo, oblíbeným autorem byl především Karel Čapek, jehož knihy pamětník opatruje ve své knihovně. Máma ve svých dětech rozvíjela lásku k hudbě a ráda jim vyprávěla o dědečkovi, kterému se poštěstilo hrát před samotným carem. Jestli je to pravda, nikdo neví, ale děti byly na svého pradědečka pyšné a snad také díky tomu se z pamětníka stal zapálený muzikant. Jako malý chlapec se naučil na housle, a když byl větší, vydělal si na chmelové brigádě na vysněný klarinet.

Na samém sklonku války, v průběhu Pražského povstání, si rodina prožila těžké chvíle. Bratr Jaroslav a táta se na Pankráci dostali do německých rukou a byli využiti jako živé štíty jejich tanků. Po osvobození rodina poskytla ubytování ruským letcům. „Táta jim ukazoval nějaké knížky, co jsme měli schovaný. A ti Rusáci říkali, že to je dobrý, ale ať to nikomu neukazujeme. Takže ty poměry v tom Rusku už byly divný…“ vzpomíná s odstupem času Josef Vojtěch. Po válce se rodina do Velkých Hamrů už nevrátila, jejím domovem se stala Praha. 

V tom marasmu nemůžu žít

Vojtěchové byli vždy hrdí sokolové a jako takoví se v osmačtyřicátém roce účastnili posledního všesokolského sletu. Krátce nato však přišly nové zkoušky. Po únorovém komunistickém převratu byl rodině znárodněn obchod. Matka našla místo jako prodavačka v papírnictví a otec se stal pomocným dělníkem v Letově. Starší bratr Jaroslav brzy pochopil, že v komunistickém režimu ho nečeká nic dobrého, a rozhodl se pro emigraci. „Já v tom marasmu nemůžu žít,“ říkal svým přátelům. V září roku 1949 se pokusil překročit státní hranici poblíž Volar, ale akce byla vyzrazena a bratr poslán do uranových dolů.

Další ze střetů s komunistickým režimem nastal v roce 1956. Když otec, věrný posluchač Svobodné Evropy, vyprávěl v továrně svým spolupracovníkům o událostech v Maďarsku, někdo ho udal a on byl odsouzen k ročnímu trestu. Po roce stráveném na Pankráci nastoupil do panelárny, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu. 

Radiomechanikem

V roce 1949 se stal Josef Vojtěch učněm vysočanské Tesly. Na čtyři roky učení na radiomechanika vzpomíná velmi rád. „Bylo to bezvadný. Jako učni jsme dostali materiál a mohli jsme si postavit rádio.“ Když zaváděli rozhlas pro Sport Modřany, dostali učňové darem lodě, které pamětníka přivedly k vodním sportům. „Tak jsem jezdil za Teslu závodně vodu, například maraton Budějovice – Praha. Přestože učňovskou školu zakončil s vynikajícími výsledky, další studia mu znemožnil nepříznivý kádrový posudek.

Po vyučení pamětník pracoval ještě dva roky v Tesle a potom přišel povolávací rozkaz. Měl velké štěstí, neboť u odvodu ho od avizovaného nasazení u PTP uchránilo postupné rušení těchto jednotek. Vojnu nastoupil v Holýšově, ale krátce nato byl převelen do tzv. spojpluku v Praze, v němž se věnoval výzkumné činnosti. To mělo velké výhody. „Během vojny jsme bydleli doma. V kasárnách jsme říkali, že bydlíme ve výzkumáku, a ve výzkumáku naopak…“ vzpomíná Josef Vojtěch s úsměvem na léta strávená v zeleném.

Takhle já jsem se vlastně dostal k televizi

Mezi významnými projekty, jimiž byl velením pověřen, byl vývoj – respektive okopírování – západoněmecké televizní sady Grundig. Náročný úkol byl navzdory mnoha technickým komplikacím splněn a na svět přišla československá průmyslová televize, kterou pamětník prezentoval na brněnském veletrhu, ovšem v civilu, aby se nevědělo, že jde o vojenskou záležitost. 

„Z Holýšova mě poslali jako radiomechanika ke spojpluku, no a u toho spojpluku jsem se dostal do toho vojenskýho výzkumáku. No tady mám od pana majora věnování, že jsem pak dělal… on přinesl tenkrát… vojenská nemocnice koupila soupravu průmyslové televize na operační sál a on mi ji přitáhl, jestli bychom to s klukama neopajcovali. Takhle já jsem se vlastně dostal k televizi,“ shrnuje své vyprávění pamětník.

Po ukončení vojenské služby měl v úmyslu z vysočanské Tesly odejít, ale jeho záměr zkomplikoval postoj kádrového oddělení, které odchod svého zaměstnance podmiňovalo roční prací v dolech. Nakonec Josef Vojtěch nastoupil na místo vývojáře v Tesle Radiospoj a kádrová oddělení obou podniků se domluvila, aniž by musel kdokoli fárat. V Tesle pak úspěšně navázal na své zkušenosti získané během vojenské služby.

Podezření ze sabotáže

Do velkých těžkostí se pamětník dostal v srpnu roku 1958, kdy byla během kontroly pracoviště vedením společnosti nalezena kniha o životě Adolfa Hitlera, kterou svým kolegům přinesl ukázat jeden spolupracovník. To mělo za následek okamžité propuštění oblíbeného vedoucího Arnošta Kluckého, což se u jeho podřízených setkalo s velkou nevolí. „S propuštěním bývalého vedoucího Luckého nesouhlasili a dne 11. 4. 1958 se pokusili o prosazení svých požadavků tím způsobem, že přerušili na dvě hodiny práci a odmítali pracovat. Snažili se oddálit splnění důležitého vojenského úkolu výmluvami, že bez přítomnosti bývalého vedoucího nemůže být úkol pro MNO ve stanovené době splněn,“ popisují situaci v podniku dokumenty Státní bezpečnosti. 

Případu se ujala StB a na pracovní kolektiv byl založen skupinový svazek pro podezření ze sabotáže na úseku výroby průmyslové televize a propagace fašismu. Uvedená podezření se však nepodařilo prokázat, a tak byli členové skupiny potrestáni „jen“ přeřazením na jiné pracoviště, ztrátou prémií a prokurátorským pohovorem. Pamětník je dodnes přesvědčen, že celá akce byla vykonstruovaná, aby se podnik zbavil oblíbeného vedoucího a nahradil ho svým člověkem.

Jeho chování není páskovské

Ve volných chvílích se Josef Vojtěch věnoval především muzice. Jeho favoritem byl Karel Vlach, jehož koncerty pravidelně navštěvoval se svým bratrem Jaroslavem. Ve své kapele Rytmus 7 hrál na saxofon. Kapela měla v repertoáru především muziku americkou, jež rozhodně nerezonovala s budovatelskými písněmi reálného socialismu. Když přišlo na povinné přehrávky, „vymejšlely se ruský názvy, protože na tu smlouvu se muselo napsat dvacet skladeb, jenom aby to prošlo“, vzpomíná pamětník, který rád po svém saxofonu sáhne i dnes. 

„Jinak v jeho osobním životě nebylo zjištěno závad, vyjma toho, že občas bývá viděn v moderních kalhotách s úzkými nohavicemi. Jeho chování však není páskovské, proto je na něho nahlíženo jako na chlapce s dobrou pověstí,“ popisují Josefa Vojtěcha dokumenty skupinové složky.

Nikdo si nechtěl nasadit veš do kožichu

V roce 1962 vstoupil do manželství s Janou Doksanskou, s níž se seznámil na jednom z plesů. Josef Vojtěch vzpomíná, že když jeho žena odmaturovala, získala na základě známosti místo sekretářky u vládní letky na Ruzyni, což jí potom komplikovalo hledání jiného zaměstnání, protože ji nikde jako „vnitračku“ nechtěli. „Nikdo si nechtěl nasadit veš do kožichu.“ V šedesátých letech se mladí manželé radovali z demokratizačních procesů ve společnosti, ke kterým se přihlásili podpisem prohlášení Dva tisíce slov. Srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy byl proto pro oba velkým zklamáním.

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se pamětník podílel na budování studia ČST na Kavčích horách a účastnil se také budování televizních studií v zemích východního bloku – ve Varšavě, v Berlíně a v mnoha městech Sovětského svazu. O svých zkušenostech ze země Sovětů však měl od podnikové kádrovačky zakázáno mluvit. 

Abychom nikde nic neříkali

Mezi jeho zajímavé postřehy z pracovních cest do Sovětského svazu patří, že ředitelé televizních studií sovětských svazových republik, například v Tbilisi, Baku, Rize a Tallinnu, s nimiž se osobně setkal, byli vždy rodilí Rusové. V Rize i Tallinnu zaměstnanci chytali vysílání finské televize, ale jejich šéfové se jim v tom snažili bránit. S kolegy v Sovětském svazu vycházel pamětník většinou velmi dobře, „akorát v Baku na nás byli zlí, protože tvrdili, že nás šli osvobodit (v srpnu 1968) a někdo z nich tam padnul“. 

V průběhu olympiády v roce 1980 byl Josef Vojtěch členem týmu techniků při moskevském televizním studiu. „Když jsme tam nastoupili, přišel pro nás vnuk Mikoláše Alše z našeho vyslanectví, vytáhl nás ven a venku nám říkal, že jsou všude tajný a všechno je odposlouchávaný, tak abychom nikde nic neříkali,“ vzpomíná na začátek své olympijské mise Josef Vojtěch.

Sametovou revoluci prožíval pamětník velmi intenzivně. Účastnil se demonstrací a litoval, že se těch dnů nedožili také jeho rodiče. V roce 2025 žil Josef Vojtěch se svými nejbližšími v rodinném domku v Praze-Kunraticích.