The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Hana Voisine-Jechová (* 1927  †︎ 2020)

• narozena 19. dubna 1927 v Humpolci

• v únoru 1945 byl otec zatčen gestapem a zemřel v Terezíně

• studium češtiny, francouzštiny a slavistiky na FF UK, státnice v roce 1950

• v roce 1948 sňatek s důstojníkem československé armády Vladimírem Jechem

• zaměstnána ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze

• v letech 1955–1969 přednášela polskou literaturu na Univerzitě Palackého v Olomouci

• věnovala se překladům z polštiny a litevštiny

• v roce 1966 obhájila habilitační práci na Varšavské univerzitě

• od poloviny 60. let evidována jako spolupracovnice StB

• 1969–1973 pobývala ve Francii, působila na Sorbonně

• druhý odchod do Francie v roce 1976

• založení bohemistiky jako samostatného oboru na Sorbonně v roce 1982

• sňatek s profesorem Jacquesem Voisinem v roce 1984

• v roce 1999 jmenována nositelkou Řádu Čestné legie

• zemřela 21. června 2020

Ambiciózní dívka ze skromných maloměstských poměrů od doby dospívání toužila proniknout do světa literatury a humanitních věd. Za tímto cílem se pustila s veškerým nasazením. Na své cestě však čelila i mravním dilematům, z nichž podle dobových a archivních svědectví nevyšla vždy s čistým štítem. Paměť národa hovořila s Hanou Voisine-Jechovou v roce 2013. Její příběh jsme revidovali a doplnili o nové poznatky v roce 2024, čtyři roky po smrti pamětnice. Hana Voisine-Jechová už proto nemohla být s těmito informacemi při natáčení konfrontována. 

Narodila se 19. dubna roku 1927 v Humpolci v rodině manželů Sánerových. Její otec pracoval jako podúředník a matka, vyučená švadlena, zůstávala v domácnosti a přivydělávala si šitím. Ačkoli jejich vztah ke křesťanství byl spíše chladný, rozhodli se nechat Hanu pokřtít. Obřad měl proběhnout v kostele nově vzniklé, vlastenecky vnímané československé církve. Dopadlo to ale jinak. „Údajně moc pršelo,” vzpomíná pamětnice, „a pan farář z vedlejšího města tam nemohl přijet. Proto mě moje protestantská teta odvezla do kostela Českobratrské církve evangelické a tam jsem byla pokřtěna.“ 

V Humpolci byla protestantská církev v menšině, místní se hlásili více ke katolické tradici. „Nás protestantských dětí tam tehdy bylo moc málo a byly jsme opovrhované. Když se ve škole učilo povinné náboženství, my jsme stály přede dveřmi. Abychom se nestaly naprostými pohany, škola zařídila kurzy pro nekatolíky, do kterých chodili holky a kluci ze všech tříd. Vedl je farář Machovský, to byl velice moudrý a chytrý pán, ale rozhodně ne pedagog pro desetileté děti. Ony tam všelijak dováděly, on z toho byl poněkud zhnusen a já nakonec taky.“ Kněz Rudolf Machovský byl později za války zatčen a nacisté ho popravili. Do hodin náboženství pamětnice přestala docházet, vztah k církvi a víře podle svých slov našla až v dospělosti prostřednictvím literatury.

Na dětství a dospívání na malém městě na Vysočině vzpomíná se smíšenými pocity. Nelibě nesla zejména to, jak silně maloměstská společnost vnímala společenské a sociální postavení lidí: „Tam se společenská hierarchie dodržovala podstatně víc než ve velkých městech. V Praze nebo v Paříži nikoho nezajímá, jestli je tahle holčička dcerou továrníka, dělníka nebo rolníka. V Praze, ba dokonce i v Německém Brodě, jsem byla jako ostatní. Kdežto v Humpolci jsem byla dcerou podúředníka. Jeho šéf věděl, jak prospívám ve škole. Tam každý každého sledoval.“ I vztahy mezi mladými lidmi byly podle ní značně ovlivněny majetkovými rozdíly: „Mezi bohaté jsem nemohla zapadnout. To byla typická zlatá mládež, přesně ten typ, o kterém píšou Škvorecký nebo Klíma. Takoví se na mě koukali svrchu, protože jsem mívala spravované punčochy. Zároveň jsem ale nemohla patřit k dětem podúředníků, protože jsem stále mířila někam výš. Proto jsem se v Humpolci necítila dobře.“

Mezi autory Studentského časopisu

Od dětství se Hana intenzivně zajímala o literaturu. Náruživě četla a brzy se také pokusila o vlastní tvorbu. Její první literární pokusy vyšly za války v pražském Studentském časopise, slavné tribuně meziválečné středoškolské mládeže: „Když mi bylo čtrnáct, dostala jsem za povídku první peníze – 20 korun. Pak mi tam otiskli ještě dvě nebo tři, a časopis přestal vycházet.“

V letech druhé světové války pamětnice chodila na reálné gymnázium v Humpolci. Reálka ale měla být zrušena. Do školy přišel německý inspektor, který měl prokázat špatnou úroveň tamějšího vyučování i pedagogů: „Tento pán vstoupil do hodiny němčiny a začal tam německy povykovat. Skoro nikdo mu nerozuměl. Začal vykládat o tom, že naši profesoři jsou naprosto k ničemu a jaká je to hrůza. Mě to dopálilo, poněvadž jsem našeho pana učitele měla ráda, a řekla jsem: ‚To se tedy mýlíte! Chcete-li, tak si mě vyzkoušejte! Já se nebojím.‛“ 

Po zrušení reálky většina chlapců přestoupila na zemědělskou školu, dívky do rodinné školy. Podle přání rodičů tam měla odejít i Hana, ona se tomu ale vzepřela: „Bez vědomí rodičů jsem napsala do všech okolních gymnázií, že bych tam chtěla přejít. Když ředitel gymnázia v Chotěboři dostal takový dopis od čtrnáctileté holky, zatelefonoval tatínkovi a všechno bylo venku. Ale nakonec to vyšlo. Dva roky jsem byla zapsaná do tamějšího gymnázia. Jenže jsem tam moc nechodila, protože jsem neměla v Chotěboři kde bydlet.” V roce 1944 přešla na obnovené gymnázium v Německém Brodě a po válce, v roce 1946, tu úspěšně odmaturovala.

Tatínkova smrt 

Konec války v Hanině životě poznamenaly dvě tragické události. Na sklonku zimy, 20. února 1945, gestapo zatklo jejího otce. „Ráno ve tři hodiny zatloukli na okno čtyři gestapáci a odvedli ho. S maminkou jsme nevěděly, co dělat. Byla tma a zima. Tak jsem běžela za těmi muži a něco jsem jim říkala. Uměla jsem docela dobře německy, ale tehdy jsem pochopila důležitou věc, že jazyk není vždy prostředkem k dorozumění. Já jsem se s tím Němcem prostě nedomluvila. Cítila jsem se strašně. Všechno, co přišlo po válce, mi připadalo trochu lepší.“ Otec byl uvězněn v terezínské Malé pevnosti. Rodina o něm neměla žádné zprávy kromě dvou oficiálních německy psaných lístků s textem: „Daří se mi dobře.“ Přesné důvody otcova zatčení se rodina nikdy nedozvěděla: „Snad to bylo proto, že třídil poštu. Komandatura byla částečně německá a částečně česká. Otec přebíral obojí poštu. Podle některých náznaků ničil různá udání, ale byla-li to pravda, to já nevím.“ Na samém konci války otec v Terezíně za nevyjasněných okolností zemřel.

V té době zemřela ještě jedna blízká osoba, Hanina přítelkyně z chotěbořského gymnázia. „Byla velmi krásná. Když zrušili tamější gymnázium, nešla dál studovat, přijala místo posluhovačky v tuberkulózním sanatoriu a nakazila se od nemocných. To byl pro mě jeden z těch nejhorších zážitků, když za mnou přišel její bratr a říkal mi, že umírá a volá mě. Šla jsem tam a nemohla jsem ji ani poznat.“ Květen 1945 tak měl pro pamětnici hořkou příchuť. Nadšení z osvobození se mísilo s bolestí ze ztrát.

Prožívala tehdy velmi rozporuplné pocity: „My jsme Němce skutečně nenáviděli. Když jsem viděla davy těch chudáků Němců, které se vlekly, mně jich tehdy nebylo líto. Bylo mi jich líto o něco později, když jsem si uvědomila, že tohle je hrůza války a že všichni Němci nebyli hitlerovci.“

Studovat za každou cenu

Po válce se rodina Sánerových dostala do velmi složité ekonomické situace. Matka jako vdova s jediným dítětem předpokládala, že dcera zůstane v Humpolci a nastoupí dočasně na otcovo místo na okresní úřad a pak se vdá. Hana sama věděla, že to pro ni není to pravé. Co by to ale mělo být, teprve hledala. „Celé prázdniny jsem chodila po Humpolci a nevěděla jsem, co bych. Po prázdninách jsem zabalila kufr a jela jsem do Prahy a rozhodla se studovat vysokou školu.“

Nastoupila na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity, obor čeština, francouzština a slavistika. První týdny se cítila jako Alenka v říši divů. „V tom nadšení člověk ráno vyšel z domu s rohlíkem a chodil na všechny přednášky od osmi ráno do osmi do večera,“ popisuje první pocity studenta vysoké školy. Na fakultě se setkala s řadou rozdílně smýšlejících studentů. „Určitá část lidí tehdy přijímala komunismus jako ideál. Velmi výrazně se to ukázalo mezi našimi kolegyněmi na koleji.“ K vysoké škole samozřejmě patřil i čilý společenský život, návštěvy kaváren a dlouhé debaty s profesory i spolužáky. „Obvykle mi ujížděla poslední tramvaj,“ směje se pamětnice. Vedle již zmíněného Karla Krejčího vzpomíná zejména na osobnost literárního vědce, spisovatele, překladatele a filozofa, profesora Václava Černého: „To byl velký herec. Když vstoupil do velkého sálu filozofické fakulty, udělal to teatrálním způsobem. Zapálil si cigaretu a efektním způsobem kouřil. Potom přednášel o existencionalismu, což nás naprosto okouzlovalo. Posluchárna byla nabitá, tam se muselo jít půl hodiny předem, aby si člověk mohl alespoň na schůdky sednout.“

Kromě něj zažila na fakultě i řadu dalších výjimečných osobností tehdejší humanitní vědy. Mimo jiné literárního historika, profesora Alberta Pražáka, estetika a literárního teoretika Jana Mukařovského, literárního historika, prozaika a básníka Jana Blahoslava Čapka, profesora dějin české literatury Felixe Vodičku či českého literárního historika, politika Československé sociální demokracie, později Komunistické strany Československa (KSČ) a poúnorového poslance Národního shromáždění ČSR Julia Dolanského.

Brzy po únoru 1948 se na vysokých školách začaly odehrávat dramatické změny. Haně tehdy podle jejích slov hrozilo vyloučení ze školy, protože odmítla vstoupit do komunistické strany. „Ta paní, která se mě snažila získat, nejprve pravila, že vůbec nechápe, proč nechci být komunistkou a proč nechci, aby se lidem dařilo dobře. Tak jsem jí sdělila, že ty dvě věci nemají nic společného. Pak mi řekla důvod praktičtější: ‚Když to nepodepíšete, tak nedostudujete.’“ Toto tvrzení pamětnice je nutno brát s rezervou. Ani na začátku 50. let nebylo obvyklé, aby členství v KSČ bylo podmínkou dokončení vysokoškolského studia. 

Hana podle svých slov školu dokončila na přímluvu profesora Karla Krejčího. „Byla jsem z toho vyloučení nesmírně nešťastná a chtěla jsem jít ještě naposledy na Krejčího přednášku. Seděla jsem vedle Mařenky Strádalové. Ona viděla, jak jsem zničená, a ptala se mě, co se stalo. Řekla jsem jí, že budu vyloučena z fakulty. Ona mi řekla, že její maminka se s ním zná a může se na něj obrátit. Karel Krejčí byl tehdy ještě do určité míry vlivný člověk. Mařenka mě vytáhla do prvního poschodí a zaklepala na dveře jeho pracovny. Já jsem vykoktala, že mám být vyloučena, a on mi na to řekl, ať se dál připravuju na zkoušky. Byl ke mně vlídný,“ popisuje své první osobní setkání s profesorem Karlem Krejčím. Později se spolu spřátelili: „Až do konce svého života se mnou udržoval písemný styk a nebál se mi psát i do emigrace.“

Poměrně brzy, ještě za studií, se pamětnice vdala. Její první manžel Vladimír Jech se po absolvování vojenské akademie v roce 1947 stal důstojníkem československé armády.

Svědectví z deníku Jana Zábrany

Po promoci nastoupila Hana Jechová do zaměstnání. Nejdříve pracovala ve Státním pedagogickém nakladatelství v Praze, potom od roku 1955 do roku 1969 byla zaměstnaná jako odborná asistentka na olomoucké Palackého univerzitě a přednášela polskou literaturu. V té době začala také překládat z polštiny, zejména autory jako Słowacki, Mickiewicz, Żeromski, Schulz, Ingarden a další. Později překládala také z ukrajinštiny a litevštiny.

K tomuto období života pamětnice se váže epizoda, kterou ve svém deníku, knižně vydaném pod názvem Celý život, zmiňuje překladatel Jan Zábrana. Stejně jako ona pocházel z Humpolce a oba několik let navštěvovali stejné gymnázium, i když Hana byla o čtyři roky starší a znali se jen od vidění. Zábrana, jehož rodiče byli jako národní socialisté řadu let vězněni, nesměl dále studovat, ale jako samouk začal překládat z angličtiny a ruštiny. Roku 1954 byl přijat jako kandidát do profesní organizace Kruh překladatelů, jenž byl zastřešen Svazem spisovatelů, a seznámil se s jeho tajemníkem Jiřím Valjou. Od něj se v roce 1956 dozvěděl, že na něj přišlo do Svazu spisovatelů udání, podepsané právě bývalou spolužačkou Hanou Jechovou (v publikovaném deníku je její jméno uvedeno pouze iniciálami, podle popisu však není pochyb, že jde o tutéž osobu). O rok později si Jan Zábrana mohl udání ve Svazu spisovatelů přečíst a volně z něj cituje: „…že J. Z., který publikuje překlady z ruštiny, pochází z rodiny třídního nepřítele, že oba jeho rodiče byli odsouzeni za velezrádnou a protistátní činnost, že patřil v Humpolci k nejnebezpečnějším odpůrcům lidově-demokratického zřízení a že matka J. Z. si v současné době odpykává trest osmnácti let vězení v útvaru nápravných zařízení v Pardubicích a otec trest deseti let v jáchymovském táboře Vojna. A že jsem asi tyto ,skutečnosti’ zatajil – a proto ona na ně upozorňuje, poněvadž se domnívá, že člověk z takové rodiny by neměl být připuštěn k práci v kulturní oblasti, kde se bude nepochybně pokoušet škodit socialismu… Tohle všechno, s podpisem, titulem a plnou adresou – H. J.!“ (Celý život, Torst, 1992, str. 362–365)

Na tuto epizodu upozornil také překladatel Patrik Ouředník ve svém článku v časopisu Host (Příběh jedné udavačky, Host, 1/2007). Hana Voisine-Jechová na jeho text reagovala článkem Odpověď na absurdity pana Ouředníka (Host, 9/2007), kde píše: „Neznala jsem ho [Zábranu], o jeho úmyslu stát se překladatelem jsem nemohla vědět. Archiv Svazu čs. spisovatelů je uložen v Památníku národního písemnictví. Žádný doklad, který by svědčil o mém zájmu o jeho osobu, tam není.“ A o něco dále v témže článku: „Soudím i nadále, že pan Zábrana uvedl ve svých ,vzpomínkách’ záměrně spoustu naprostých nepravděpodobností, aby je nikdo normálně myslící nemohl brát vážně. I z tohoto důvodu jsem se v první reakci na jednání pana Ouředníka snažila text pana Zábrany interpretovat jako nezávaznou fikci (což ostatně také mohlo odpovídat pravdě).“ 

Deníky Jana Zábrany však vznikaly jako soukromé zápisky, které v době svého vzniku neměly naději na publikování. Jejich autor neměl důvod si vymýšlet nebo tvořit „fikci“. 

Těžkosti na Univerzitě Palackého

V roce 1962 předložila ve Slovanském ústavu ČSAV v Praze kandidátskou práci na téma Słowacki a Młoda Polska. Její pokus o habilitaci se však nezdařil, údajně kvůli intrikám kolegů z Olomouce: „V Praze mi řekli: ‚Na univerzitě v Olomouci tě nemají rádi, ale my to oznámíme o prázdninách. To nikdo nikdy ten věstník nečte, takže si toho nikdo nevšimne. Hned po prázdninách to uděláme a nikdo to nezjistí.‛ Ale bohužel to v Olomouci zjistili. Šla jsem na obhajobu kandidátské práce a v okamžiku konání, když byla shromážděna vědecká rada, přišel vedoucí Slovanského ústavu Julius Zelensky se slzami v očích a s telegramem v ruce, že děkan olomoucké fakulty Holas mu sdělil, že moje obhajoba kandidátské práce je podle názoru komunistické strany nežádoucí a že ji má zrušit. Já jsem odešla. To bylo opravdu ohavné. To jsem Holasovi nikdy neodpustila.“ 

V Olomouci mohla i nadále přednášet jako odborná asistentka, ale její důvěra v tamní lidi značně klesla a navíc jí podle jejích slov soustavně hrozilo vyloučení: „Jednoho dne zjistilo ministerstvo školství, že v Olomouci, kde jsem přednášela polskou literaturu, je poněkud více přednášejících než studentů. Zjistili to ale až po deseti letech, chvíli jim to trvalo. Řekli si, že to přece jen přesahuje meze, a přikázali propustit polovičku přednášejících. To bylo logické, v tom nebyla žádná zlá vůle. Bylo nás tam pět. Polská lektorka musela zůstat. Děkan si řekl: ‚Polovina Čechů, to jsou dva. Bylo by asi možné zachránit jednoho, ale jeden musí odejít.‛ No a já jsem byla ženská, byla jsem nestranice a byla jsem nevhodná, protože jsem dost publikovala. Takže to vyšlo na mě. Jenže kdyby oni byli alespoň minimálně poctiví, tak mi mohli říct, že pro mě není místo a mohu se uživit jinak, že mi dají dobrý posudek.“ 

Podle jejích slov ale bylo nutno vymyslet pro propuštění důvod. Záminkou mělo být údajné nevhodné chování jejího manžela. Tomu prý v té době naopak hrozilo propuštění z armády kvůli politické nespolehlivosti jeho manželky. Celá procedura se táhla několik let. „To bylo odvolání za odvoláním. Hádala jsem se s nimi až do roku 1968. Až do té doby jsem tam také učila.“ 

Mezitím se jí podařilo se ve Varšavě habilitovat, roku 1966 obhájila na Varšavské univerzitě habilitační práci na téma Básnický obraz v dílech Julia Słowackého.

K nabídnuté spolupráci má naprosto kladný postoj

V roce 1965 přišla Hana Jechová poprvé do kontaktu se Státní bezpečností (StB), zřejmě v souvislosti se svým pracovním odjezdem do zahraničí. Svědčí o tom záznam o průběhu pohovoru na StB ze dne 22. července 1965 (Archiv bezpečnostních složek, svazek TS-623569 MV, str. 13). Státní bezpečnost měla zájem zejména o její styky v literárních kruzích a kontakty na Západě, kam jako členka překladatelské sekce Svazu spisovatelů mohla pravidelně jezdit. Chtěla ji využít zejména k získávání poznatků o „podezřelých osobách v zahraničí a nepřátelské emigraci“. O dva roky později, 1. června 1967, se v Návrhu na zavázání agenturního spolupracovníka – informátora (ABS, TS-623569 MV, str. 19) uvádí: „Až do současné doby bylo s kandidátkou uskutečněno 11 schůzek, na kterých předala 9 AS poměrně dobrých kvalit.“ [Ty se ovšem nedochovaly.] V téže zprávě je hodnocena jako inteligentní a ambiciózní osoba „s velmi dobrým vztahem k MV [ministerstvu vnitra] a tím i jeho pracovníkům“, která má „k nabídnuté spolupráci naprosto kladný postoj“. 

Její svazek se nedochoval kompletní, takže dále v něm lze najít až návrh na ukončení spolupráce s informátorkou s krycím jménem Hana z 8. dubna 1968 (ABS, TS-623569 MV, str. 29). Rozvázání spolupráce je zdůvodněno následovně: „…k realizaci cílů nedošlo, neboť se ukázalo, že přes možnosti, které u ‘HANY’ nesporně byly, nebyly patřičně zhodnoceny její osobní vlastnosti (opatrnost, měkkost atd.), které silně ovlivnily její schopnosti plnit úkoly v akcích.“ Návrh se uzavírá slovy: „S ‘HANOU’ bude udržován styk jako s důvěrnicí.“ 

I na existenci tohoto svazku upozornil Patrik Ouředník ve svém článku v Hostu a Hana Voisine-Jechová na to reagovala slovy: „Nezastírala jsem nikdy, že se mě StB snažila přinutit ke spolupráci — jako pravděpodobně mnoho jiných lidí. Odmítla jsem. V prvním případě to bylo komentováno tím, že mně nebylo možno cíle vědomě využít. V druhém případě, kdy na mne byl činěn nátlak vskutku brutální a o kterém se v mých dokladech nemluví (příslušný svazek byl zničen — viz dokument č. 1), jsem své odmítnutí zaplatila tím, že jsem zůstala dva a půl roku v Československu bez zaměstnání a že kvůli mně byl z armády propuštěn můj první manžel Vladimír Jech (pracoval potom jako pomocný dělník).“ (Odpověď na absurdity pana Ouředníka, Host, 9/2007)

Jak ale ukazují další dokumenty nalezené v Archivu bezpečnostních složek, její tvrzení o odmítnutí spolupráce není zcela pravdivé. 

Některé věci mezi vámi a námi 

Během pohnutých srpnových událostí roku 1968 byla Hana Jechová s manželem na prázdninové cestě v Jugoslávii. Po příjezdu tam se dozvěděli, že je Československo okupováno. „Chodili jsme po ulici a plakali jsme,“ říká Hana Jechová. „Jugoslávci na nás byli hrozně hodní. Místo abychom se koupali, seděli jsme u rádia a poslouchali, co se děje.“ Tehdy poprvé zauvažovala o emigraci. Její manžel ale trval na tom, že se vrátí do vlasti. „Já už jsem tehdy byla ochotna emigrovat, ale on nechtěl a já jsem ho nechtěla k emigraci nutit. On si asi netroufal a já si troufala mnoho.“

Hanu Jechovou touha odejít do zahraničí už neopustila. Svou roli sehrály jednak rostoucí problémy a spory na olomoucké univerzitě, jednak její okouzlení Francií. V roce 1969 dostala pozvání na jednu z nejprestižnějších francouzských univerzit, na Sorbonnu, aby zde přednášela srovnávací literaturu. Působila tam několik let a v roce 1972 obhájila tzv. velký doktorát ze srovnávací literatury na téma L‘image poétique dans le mouvement romantique slave. Do Československa se vrátila na podzim roku 1973, jak uvádí, na naléhání svého manžela a své matky. 

I během svého pobytu ve Francii ovšem Hana Jechová zřejmě poskytovala informace československým orgánům. Nasvědčuje tomu přepis pozdějšího rozhovoru na Státní bezpečnosti v Olomouci, který proběhl v lednu 1976. 

Příslušník StB v tomto rozhovoru říká: „Vy jistě víte, že v minulosti byly tady prostě některé věci toho vztahu mezi vámi a námi – je to pravda? Vy jste byla v té Francii – konkrétně, vy jste tam třeba soudruhům – jako jste s nimi několikrát hovořila, tam jste je informovala o té situaci.“ „Ano,“ odpovídá Hana Jechová. „Vy si dobře pamatujete, že vy jste nám tam tehdy pomáhala osvětlit některé ty věci, pokud jde třeba – já nevím – o některé ty soudruhy nebo o některé ty občany té polské emigrace. Vzpomínáte si na to?“ „Ano, jistě.“(Archiv bezpečnostních složek, H14124 ZT, str. 1 a 5) 

Prospěšné pro obě strany

Ihned po návratu si Hana Jechová zažádala o trvalé vystěhování do Francie, její žádost však byla zamítnuta a úřady jí odebraly cestovní pas. Protestovala proti tomu dopisem prezidentu republiky, který zveřejnila některá západní média, napsala také generálnímu tajemníkovi OSN. 

Na podzim roku 1975 ji Státní bezpečnost dokonce krátce sledovala v rámci akce s krycím názvem Bora. Důvodem sledování bylo „podezření z nepřátelské činnosti vůči ČSSR“, konkrétně setkání s cizinci ze západního Německa a Francie: „Vzhledem k tomu, že JECHOVÁ může předat URZINGEROVÉ nějaké závadné písemnosti pro zveřejnění v západním tisku, bude cílem sledování kontrola jejího pobytu v Praze a případná dokumentace styku s NSR státní příslušnicí URZINGEROVOU.“ (Archiv bezpečnostních složek, svazek arch. č. SL-774 MV) 

V lednu roku 1976 však Státní bezpečnost svůj postoj k Haně Jechové náhle výrazně změnila. Byla pozvána na již zmíněný pohovor, z něhož Státní bezpečnost tajně pořídila zvukový záznam a posléze doslovný sedmnáctistránkový přepis (Archiv bezpečnostních složek, H14124 ZT, str. 1-17). Z něj je zřejmé, že rozhovor se nesl v poměrně přátelském duchu. Příslušník StB v něm Haně Jechové sděluje, že její žádost o vystěhování bude vyřízena kladně, že vystěhováním neztratí československé občanství a možnost vrátit se do vlasti, a dále ji ujišťuje, že celá úřední procedura nebude dlouho trvat. Zmiňuje její předchozí informátorské aktivity ve Francii a snaží se nenásilně získat její příslib, že v nich bude pokračovat. 

Ona ho poté ujišťuje o své ochotě k další spolupráci: „Neboli – já vám mohu říci jedno: když vidím, že tam jsou nějaké věci, které se týkají styků nebo propagandy naší kultury, života našich lidí, styků nás a Francie, a uvidím-li v této oblasti něco, co by mohlo těmto stykům prospěti, no tak já vám to prostě napíši.“ (Archiv bezpečnostních složek, H14124 ZT, str. 10) „Pokud to bude prospěšné pro obě strany, což tedy doufám, že váš zájem je a můj taky, no tak se můžeme domluvit.“ (Archiv bezpečnostních složek, H14124 ZT, str. 12)

Během loučení Hana Jechová s příslušníkem StB dokonce žertuje: „Já teď, když budu pozvána na VB, tak už si nemusím brát Diazepam, ano?“ 

V rozhovoru pro Paměť národa však Hana Jechová uvedla, že na Západ vycestovala pouze díky intervenci francouzské vlády. Před odchodem z Československa se dala rozvést. Státní bezpečnost si kladla poněkud zvláštní podmínku, že za hranice odejde i se svou starou matkou. Obě odjely do Francie v dubnu 1976, matka se však v následujícím roce vrátila do Československa. Po zbytek jejího života už spolu matka s dcerou udržovaly pouze písemný kontakt.

Nový život ve Francii 

Ve Francii v poměrně krátké době, do dvou let, získala tamější občanství. Roli sehrál vliv jejích přátel a především její vzdělání získané ve Francii: „Ano, diplom ze Sorbonny má ve Francii obrovskou váhu.“ Brzy začala přednášet srovnávací literaturu v Tours a na Sorbonně a zároveň působila jako přednášející na katedře slavistiky na Paříži IV. Tady se jí podařilo roku 1982 založit samostatný obor bohemistika, což pokládá za svůj největší úspěch. Došlo k tomu i díky iniciativě francouzské vlády, která tehdy na univerzitě vytvořila 30 míst pro imigranty z východoevropských zemí. Hana Jechová katedru vedla až do roku 1995.

O dění v Československu se podle svých slov přestala zajímat: „Když jsem odešla do Francie, tak jsem se prostě stala Francouzkou. Velice rychle jsem měla francouzské občanství a jistě, nepěstovala jsem si osobní zahořklost, ale taky jsem si ji nechtěla obnovovat tím, že bych pátrala, co se v Československu děje.“ Jediný kontakt s vlastí pro ni v té době byla korespondence s matkou a s dávným přítelem Karlem Krejčím. Ve Francii se později znovu provdala za kolegu z univerzity Jacquese Voisina, odborníka na literární komparatistiku.

Původní domov navštívila až po roce 1989. Do Česka se potom vracela pravidelně dvakrát až třikrát do roka, často pracovně u příležitosti různých konferencí. Nikdy však nezatoužila vrátit se natrvalo, dokonce ani nezažádala o obnovu českého občanství. V roce 1999 byla ve Francii oceněna Řádem Čestné legie. 

Hana Voisine-Jechová zemřela 21. června 2020 v nemocnici Paula Brousse ve Villejuif na jižním předměstí Paříže.