Chtěli jsme režimu ukázat, že jsme šílení a schopní všeho
Miroslav Vodrážka se narodil 13. září 1954 v Praze. Vyrostl v chudých poměrech, ale dětství měl šťastné. Už od mládí se vymezoval proti dominanci a násilí páchanému muži na ženách, a dokonce o sobě mluvil v ženském rodě. Po základní škole strávil rok nicneděláním, během kterého vybrousil svůj odpor vůči normativitě. V sedmnácti letech napsal v odporu proti racionalizaci života v socialismu Manifest emocionalismu. V té době se seznámil s židovským mystikem Maxmiliánem Durenem a významnými intelektuály, jako byli Jiří Němec nebo Karol Sidon. Začal se zajímat o hudbu a brzy založil svoji první undergroundovou skupinu. V roce 1977 popsal barvou pomník svatého Václava, což mu vyneslo několik měsíců v Bohnicích, kde na něm byly praktikovány inzulinové šoky. K Chartě 77 se nepřipojil, neboť ji považoval za nedostatečně radikální a ve svých požadavcích neupřímnou. Jeho byt na Starém Městě přesto chartistům sloužil jako místo setkávání a StB jej také za chartistu považovala. Pomáhal s vydáváním samizdatového časopisu Vokno, pořádal bytové semináře za účasti Egona Bondyho, Milana Balabána a Milana Machovce. Začátkem 80. let byl vyhozen z práce v tiskařské dílně a následně působil deset let jako topič v kotelně. Po celou dobu normalizace zůstal zásadový v odmítání jakýchkoliv kompromisů s režimem. Po revoluci v české veřejné diskusi otevíral témata feminismu a transgenderu. Dnes působí jako nezávislý hudebník a publicista a nadále se považuje za člověka kontrakultury. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
