The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Vodňanská (* 1944)

• narodila se 12. listopadu 1944 v Praze

• dětství prožila v Blatné

• v letech 1961-1966 studovala v Praze Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, obor antropologie

• v roce 1969 nastoupila jako terapeutka k Jaroslavu Skálovi do protialkoholní léčebny u Apolináře

• absolvovala studium psychologie a několik psychoterapeutických výcviků

• vytvořila Středisko pro psychoterapii a rodinnou terapii

• v roce 1977 se provdala za spisovatele a písničkáře Jana Vodňanského

• pohybovali se v disidentských kruzích, pořádaly se u nich bytové přednášky

• její manžel kvůli podpisu Charty 77 přišel o příjmy

• v roce 1979 byla poprvé vyslýchána a vydírána StB

• v polovině 80. let se sblížila s Václavem Havlem, jejich vztah přetrval do počátku 90. let

• v roce 1989–1991 se starala o lidi traumatizované sametovou revolucí

• v roce 1992 kandidovala do Federálního shromáždění za ODA

• stále pracuje u Apolináře ve Středisku pro mládež a rodinnou terapii

Jitka Vodňanská, rozená Schánilcová, se narodila 12. listopadu 1944 v Praze do rodiny právníka Václava Schánilce a jeho ženy Olgy, za svobodna Monastyrské. Otec pocházel z jižních Čech, matka měla kořeny na Ukrajině. V roce 1921 se dostala do Československa jako novorozeně, když s ní matka prchala z Ukrajiny před hladomorem.

 

Padesátá léta

Jitka prožila dětství v Blatné, kam se rodina přestěhovala po válce. Na svá školní léta vzpomíná jako na dobu tísnivou a stresující.

V rodinném archivu našla zajímavý dobový dokument, v němž byl její otec nedlouho po komunistickém puči v roce 1948 přesvědčován, aby vstoupil do strany.

„Jde o dopisy od jeho přítele a nadřízeného JUDr. Kaldy, který ho zaměstnával ve své kanceláři. První, psaný rukou, zněl asi takto: ‚Milý Václave, prosím, pamatuj na to, že všichni naši kolegové už vstoupili do strany, a ty pořád nic. Pamatuj, že máš malou Jitušku a bude jí líp...‘ Táta asi nereagoval a za několik dní přišel další dopis, už psaný na stroji, zřejmě pod něčím dohledem, a bylo tam něco ve smyslu, že neuposlechl dobré rady a že komunistická strana ho čeká. Další dopis byl psaný opět rukou a kolega v něm děkoval za ‚ty citrony‘. Byl to tedy neuvěřitelný dokument doby, která takto kypěla a vlnila se.“

Václav Schánilec, i když byl sociální demokrat, do komunistické strany nakonec vstoupil, osud jeho přítele a kolegy JUDr. Kaldy měl však tragickou dohru. „Byl Žid přeživší koncentrační tábor, prezident notářské komory, později komunista a kamarád Rudolfa Slánského. V den, kdy Slánského komunisté věšeli, se rozhodl spáchat sebevraždu a také vraždu své ženy. Udělal to z hrůzy, kterou už jednou prožil v koncentráku, a když viděl, co se sem s komunisty řítí,“ vysvětluje pamětnice.

Jitka vzpomíná na tíseň, kterou v sobě nosil především otec, zaměstnaný jako notář. „Táta se snažil přizpůsobit požadavkům doby. Byl úzkostný, obsedantní, ale taky cholerický. Zřejmě na něj měl vliv tlak, který my jsme bezprostředně neznali. Musel dělat hodně věcí, o kterých doma nemluvil, musel dojíždět, vstával ve čtyři ráno a vracel se večer. Já jsem byla divoká, nezvladatelná, a tak mě občas mlátil. Byla to pro mě taková nevyzpytatelná doba. Nejdřív jsem třeba směla do kostela, pak zase nesměla, doma jsme museli na různé komunistické oslavy vyvěšovat vlaječky, ve škole se musela kreslit Aurora. Měla jsem s tím vším potíže, protože jsem k těmto projevům cítila nějakou přirozenou nedůvěru, i když, nebo právě proto, že se o tom doma nediskutovalo, nemluvilo, nic se nevysvětlovalo,“ vypráví Jitka.

Atmosféra nejistoty, nevyzpytatelnosti, úzkosti, strachu, šikany a dvojí morálky ve společnosti poznamenala celou poválečnou generaci. Podle Jitky Vodňanské situaci mohly zlepšit jen dobré rodinné vztahy, bezpečné rodinné zázemí matky a nejbližších. „Tohle když není, hledáme to pak celý život a může to mít různé podoby, jako například hledání víry. Já jsem tu svou vnitřní nejistotu zažívala kupodivu méně mezi lidmi z disentu, kam jsem se později dostala. Tam totiž bylo to společenství úplně jisté a jasné, s čitelnými kvalitami a hodnotami. Jako by to nahradilo svým způsobem primární rodinu. I když byl disent pronásledovaný, paradoxně jsem se v něm cítila bezpečnější. Jako v takovém ghettu. Tohle v padesátých letech člověk najít nemohl, disent neexistoval, protože hrozil trest smrti. Nemohlo se o ničem s nikým mluvit, protože to bylo životu nebezpečné.“

 

Šedesátá léta

Jitka absolvovala jedenáctiletou školu, v sedmnácti letech odmaturovala a pak se rozhodla pro studium antropologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze na Albertově. Promovala v roce 1966 a začala pracovat jako odborná asistentka na Akademii věd. „Praha tehdy byla mystická, šedivá, nezabydlená zápaďáky a já jsem měla vždycky k mystice, umění a těmto přesahům blízko. Kamarádila jsem se s výtvarníky, kteří měli koleje u Lužického semináře, s muzikanty, sama jsem zpívala ve sboru. To byla pro mě tehdy radostnější část života. Práce a životní perspektivy ale byly neveselé. Mezi kolegy jsem nezapadla a práce mě nenaplňovala,“ vypráví Jitka. V roce 1967, když se ke slovu začala dostávat mladší generace komunistů s reformními tendencemi, atmosféra ve společnosti se uvolňovala a vycestovat na Západ jinak než s pěveckým sborem již nebylo nedostižným snem, vystála si Jitka celodenní frontu na vízum, vzala si neplacenou dovolenou a odjela na tři měsíce do Francie pracovat na vinice. „Bylo to krásné, měsíc pracovat a pak si koupit bílé gumovky, bagetu a víno. Moc jsme si nevydělali, ale fascinovalo nás, že tam bylo nescafé, coca-cola a živí krabi,“ vzpomíná.

Po návratu zůstala bez práce, kterou v oboru sháněla marně. Chtěla pracovat na fakultě, zajímala ji etnická antropologie. Ve škole jsme dělali forenzní antropologii, chodili jsme do pitevny, pracovali jsme s mumiemi, bylo to úžasné, a teď jsem měla v archeologickém ústavu měřit lebku ze všech stran a nakonec říct, že je to lebka starého Slovana. To nebylo nic pro dynamickou osobu, jakou jsem byla,“ vysvětluje Jitka, proč se opět vydala na cestu – tentokrát do Západního Německa, kde měla známé. Pracovala tam v nemocnici jako pomocná síla spolu s řádovými sestrami. „Tam jsem poprvé zažila, s jakou neobyčejnou laskavostí lze pečovat o nemocné, a přišla jsem na to, že nechci dělat antropologii a že mým životním posláním je pomáhat lidem. Podala jsem si tam dokonce přihlášku na medicínu,“ vypráví Jitka.

Její zlomové rozhodnutí a nové životní nasměrování však nečekaně přetnula zdrcující zpráva, že Československo obsadily tanky armád Varšavské smlouvy. Do vlasti se vrátila hned 23. srpna, neuměla si představit, že by opustila rodiče. Nastalo pro ni bezútěšné období, v němž se těžko smiřovala se zdejším marasmem a pocitem bezmoci. V bytě, v němž žila, se scházela komuna umělců, ale i nešťastných existencí, dva lidé z její blízkosti spáchali sebevraždu. Její touha dělat něco smysluplného, pomáhat druhým, ale přetrvávala.

V roce 1969 se dostala na konkurz k Doc. MUDr. Jaroslavu Skálovi do protialkoholní léčebny u Apolináře a z pěti adeptů si Skála vybral právě ji. „Dostala jsem se tam do prostředí, které bylo neuvěřitelně své. Byl to takový ostrůvek pozitivní deviace. Docent Skála byl neuvěřitelně zářivá bytost a byl nějakým způsobem rezistentní vůči tomu, co se dělo okolo. Udržoval si proud svého nadšení a myšlení, které bylo politikou nedotčené. Přinášel nové věci, jako byla například záchytka, která uspěla v léčebných systémech na celém světě. Začal také uplatňovat psychoterapii a celkový léčebný režim byl detailně propracovaný,“ vypráví Jitka Vodňanská.

 

Sedmdesátá léta: fízlové mezi psychiatry

Sedmdesátá léta se po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a ústupu od liberalizačních procesů nesla ve znamení opětovného utužení komunistického režimu, vyhazovů z práce politicky nepohodlných a šmírování StB. V roce 1972 Jitka vstoupila do pětiletého psychoterapeutického výcviku SUR pod vedením Jaroslava Skály. Šlo o teprve druhý výcvik, který se v republice konal, neboť jak známo, obor psychologie byl komunisty pouze trpěn, psychoanalýza se v Československu provozovala ilegálně a psychoterapie jako taková byla ještě na konci šedesátých let teprve v plenkách. Psychoterapeutický výcvik, který probíhal v uzavřeném a důvěrném kruhu frekventantů, založený na vzájemné otevřenosti a důvěře, mohl být v choré době léčivou oázou pro duši, zároveň ale také představoval ohrožení, pokud se do něj infiltroval spolupracovník StB. A to se také dělo, jak potvrzuje Jitka Vodňanská. „Do toho našeho výcviku jsem chodila s psychiatry a doktory a bylo to pro mě obrovsky objevné a úplně mě přetvářející. Přišla jsem tam z jiného oboru a zpočátku jsem byla ta, co tam přináší hodně svých osobních problémů. Ty tam přinášeli samozřejmě všichni, ale já jsem byla takové naivní trdlo, takže jsem toho pravděpodobně přinášela víc. Byl tam ale i psychiatr, který neřekl skoro nikdy nic, a jak se později ukázalo, byl to fízl. Později, když jsem byla u výslechu, dozvídala jsem se od estébáků věci, které jsem o sobě běžně neříkala. Jak se ty věci dozvěděli, jsem zjistila až po letech,“ říká Jitka, pro niž byla takováto zjištění vždy velkým zklamáním a odpustit je nebylo nikdy snadné.

„Myslím, že každý podepsal spolupráci z jiného důvodu. Jeden můj kamarád byl úžasný myslitel, psycholog, ale byl to zkrátka srab, jedináček, který se prostě odjakživa bál. Teprve když jsem to pochopila lidsky, nastoupil soucit a odpustila jsem mu. Na jiném výcviku byla ale žena z Plzně, která mi velmi ublížila, a já jsem celou dobu věděla, že je dvojnásobný agent. Neřekla jsem to ve skupině, ale jí ano – že o tom vím. Spadla jí čelist. Takže takové věci se děly a ne všichni se pak ještě někdy dostali přes můj práh. Takoví lidé jsou v oboru dodnes a v té psychoterapii je to obzvláště tristní. Léčíme tam duši, která by měla být pokud možno vyčištěná,“ říká Jitka Vodňanská.

 

Jaroslav Skála

Jaroslav Skála byl jejím velkým učitelem, od něhož se jakožto bohémsky založená, temperamentní dáma naučila poctivosti, řádu a spolehlivosti. Dal jí důvěru vést psychoterapeutické výcviky. „Myslím, že kdyby nebylo Skály, tak nejsem psychoterapeutka, nevedu výcviky, jeho důvěra pro mě byla nejvíc, co jsem pro svou profesi dostala.“ Docent Skála jí po nějaké době svěřil Středisko pro děti a mládež, z něhož časem vytvořila Středisko pro psychoterapii a rodinnou terapii, které za její spolupráce slouží klientům dodnes.

 

Disent

Začátkem sedmdesátých let žila tři roky s výtvarníkem a spisovatelem, politickým glosátorem Karlem Trinkewitzem. „Žil velmi nuzně, protože po roce 1968 přišel o práci a do novin psal pod mým jménem,“ vzpomíná Jitka na muže, který ji blíže uvedl do uměleckých, ale i disidentských kruhů, v nichž se setkala také se svým druhým mužem, spisovatelem a písničkářem Janem Vodňanským.

V době, kdy její přátelé podepisovali Chartu 77, prožívala Jitka překotné období v osobním životě. Bylo jí třiatřicet let, vdala se a porodila syna Tomáše. „Chartu jsem nepodepsala, protože jsem se jako čerstvá matka bála. Když ale Chartu podepsal Jan, byla jsem ráda,“ říká Jitka.

U nich doma na Zahradním Městě se konaly bytové přednášky, v létě Jitka trávila čas s malým synem na chatě u Dienstbierů či u Lisů. „V disentu panovala obrovská soudržnost a vzájemná blízkost. Přesto to byly těžké doby, někteří lidé skutečně neměli co jíst,“ vypráví Jitka, jejíž rodinu museli finančně podporovat rodiče, protože Jan Vodňanský přišel po podpisu Charty 77 o příjem.

 

Osmdesátá léta

V roce 1979, po návratu do práce po čtyřleté mateřské dovolené, zažila první tvrdý výslech. Přišla tehdy podpořit kamarády, s nimiž probíhal soudní proces u městského soudu na Karlově náměstí. Jan Dienstbier, bratr Jiřího Dienstbiera, jí na chodbě soudu předal sešitek s tajně sepsanými poznámkami z procesu a adresami. Měla to poslat dál. Když však vyšla před budovu, zadržela ji StB.

„Vsadili mě do auta a odvezli do Konviktské, kde jsem měla asi jedenáctihodinový výslech. Bylo to drsné. Měla jsem nucenou gynekologickou prohlídku, musela jsem být nahá, dělat dřepy, píchli mi nějaká neuroleptika, abych víc mluvila, a tak dále. Bylo to setkání s něčím, na co člověk opravdu nebyl připravený. I když mi kamarádi říkali, jak to probíhá, tak přece jen to bylo drsné. Ve světle jiných můj zážitek nebyl drama, ale pro mě to drama bylo. Vyhrožovali mi, že mě zavřou na mnoho let, a já měla doma dítě,“ vzpomíná Jitka, která se po tomto zadržení dostala do ještě větší pozornosti StB než dříve. Vzhledem k tomu, že se ale politikou aktivně nezabývala a v disidentských kruzích měla především psychologickou, podpůrnou roli pro své přátele, za mřížemi nebyla nikdy déle než osmačtyřicet hodin. „Ten psychický tlak byl ale hodně nepříjemný. Nikdy jsme nevěděli, jak to dopadne, a domovní prohlídky v naší nepřítomnosti taky na klidu nepřidaly,“ říká.

 

Občan Václav Havel jede s Jitkou na dovolenou

V první polovině osmdesátých let se již jako rozvedená sblížila s Václavem Havlem, čerstvě propuštěným z vězení. Jeho žena Olga měla tehdy vztah s hercem Janem Kašparem. Jitka se stala Václavovou blízkou přítelkyní a vztah trval několik let. Po dvou letech vztahu, v roce 1985, si naplánovali putování po republice, při němž chtěli navštívit mnoho přátel. Václav chtěl otestovat, zda si může dovolit být normálním občanem a svobodně cestovat autem po republice.

Hned na první návštěvě na chalupě u Ladislava Lise, shodou okolností 21. srpna, byl však spolu s Ladislavem zadržen StB.

„Zrovna když jsme všichni večeřeli, obstoupilo chalupu komando asi osmnácti lidí. Byly tam s námi děti, bylo to dramatické. My jsme samozřejmě měli spoustu disidentského materiálu. Zatkli Láďu Lise a Václava, my jsme s Alenou, Láďovou ženou, vyběhly zadním vchodem. Měla jsem klíčky od auta, z něhož jsme vybraly všechny materiály, které byly v nějakých pytlích a taškách, a strkaly jsme to do melioračních rour. Mezitím oni udělali domovní prohlídku a odvezli ty dva. My ženy jsme nebyly podstatné, podstatní byli ti dva disidenti. Byly tam dvě malé děti, a tak jsme pod záminkou péče o ně zatím ukryly ty věci,“ vzpomíná Jitka na první den dovolené. Václav se vrátil i s Ladislavem a také Jiřím Dienstbierem za dva dny a oslavili, že je nezavřeli. Nikdy se totiž nevědělo, jestli se vrátí za půl roku, za čtyři roky, nebo za dva dny.

Sledováni byli po celou dobu dovolené, po několik dní, až do Bratislavy, kde jejich cestu nakonec předčasně ukončil zátah na večírku přátel a další dvoudenní pobyt v cele předběžného zadržení. Byli podezřelí z pašování podvratných materiálů k 21. srpnu. Jitku po výslechu deportovali v doprovodu tehdejší policie vlakem do Prahy. „Hned po výslechu mě rafinovaně strčili rovnou do vlaku. Měla jsem na sobě jen dlouhé večerní šaty z večírku, byla jsem bosa, neměla jsem ani klíče od bytu, nic. Všechno zůstalo v autě. Takže jsem přijela rovnou k Dienstbierům a ti se hrozně chechtali, v jakém stavu jsem přijela. A zase se nevědělo, jestli Václava nezavřou, nevěděli jsme, kde je auto, klíče, dokumenty, nic…“ vzpomíná Jitka.

A jak dopadl experiment?

„Ta dovolená pro nás byl takový osobní křest a Václav si chtěl otestovat, zda je svobodný občan. Nebyl. Napsal pak dopis generálnímu prokurátorovi, kde mu vyčetl, že nás během týdne sledovalo 360 příslušníků tehdejší policie, jak jsme spočítali. Byli to mladí muži, kteří mohli pracovat, a místo toho jezdili za námi, utráceli za benzin a mrhali svým časem.“

(O této cestě natočil dokument „Občan Václav Havel jede na dovolenou“ režisér Jan Novák v roce 2005.)

 

Revoluce byla i traumatická

Dva dny před 17. listopadem 1989 strávila pamětnice s Václavem Havlem na Hrádečku, kde slavili její narozeniny. Revoluční období prožila velmi dynamicky, spoluzakládala Občanské fórum na pracovišti u Apolináře a také stála u zrodu skupiny profesionálů, kteří se rozhodli starat o lidi zraněné během demonstrací na Národní třídě. „V té skupině byl chirurg, internistka, já jako psychoterapeutka, Michal Vančura jako psychoterapeut a ještě jeden lékař. Poskytovali jsme pomoc traumatizovaným lidem. I já jsem měla trauma, protože jsem prťavá a málem mě při demonstraci ušlapali. Od té doby nemůžu chodit do davu. Dále během roku k Apolináři do skupiny chodili lidé, kteří měli například trauma z toho, že neuměli unést náhlou změnu. Neuměli unést svobodu, změnu zaměstnání nebo ztrátu rodiny, které se pod tíhou změn také rozpadaly. Jedna část byla třeba komunistická, druhá svobodomyslná. Měla jsem v terapii ale i lidi z druhé strany. Například manželku komunistického ministra, která neunesla změnu a ztrátu dosavadních jistot,“ vysvětluje Jitka. Listopadové události ostatně zasáhly zásadně i do jejího soukromého života; Václavova prezidentská role a povinnosti s ní spojené byly pro vztah příliš velkou zátěží a jejich cesty se po čase rozdělily.

 

Nový směr

V roce 1992 pamětnice kandidovala za ODA do Federálního shromáždění, a jak říká, v této polistopadové době ještě cítila v politice nadšení a smysluplnost. Když ji o čtyři roky později oslovil Václav Havel, zda by nechtěla kandidovat podruhé, tentokrát do Senátu, odmítla. Politika se proměnila a ona již měla zcela jiné životní i profesní nasměrování a priority. Důležitým mezníkem v jejím osobním životě byl rok 1994, kdy začala meditovat a více cestovat, například do Barmy, která se stala jejím duchovním domovem a kde našla svého buddhistického učitele. Během následujících let prošla hlubokými osobními proměnami, sebepoznání ji na chvíli přivedlo i na myšlenku zůstat v klášteře a stát se buddhistickou mniškou.

Jitka Vodňanská dodnes působí u Apolináře a pracuje s klienty i jako supervizor psychoterapeutických výcviků. V roce 2018 jí vyšla autobiografická kniha Voda, která hoří.