The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Leo Marian Vodička (* 1950)

Dalibor není role, to jsem já

  • narozen 8. dubna 1950 v Brně

  • ve 2. polovině 50. let byla rodina maminky na Vysočině místními komunisty tvrdě perzekvována

  • v roce 1958 dostal otec, povoláním účetní, místo vrátného v továrně Modeta Brno

  • v letech 1968 až 1972 studoval operní zpěv na Janáčkově akademii v Brně

  • v letech 1972 až 1979 byl v angažmá v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci

  • 14. března 1976 poprvé zpíval svoji životní roli - Dalibora - v Národním divadle

  • v letech 1979 až 1991 byl sólistou Státního divadla v Brně, Národního divadla v Praze a Národního divadla v Brně

  • v letech 1991 až 2005 opustil trvalé angažmá a vystupoval na koncertních pódiích a operních scénách doma a po celém světě, kromě amerického kontinentu

  • od roku 2005 se věnuje výuce sólového zpěvu

Radost z manuální práce, láska ke psům a Vysočina jako pocit domova. Na druhé straně velké operní domy Evropy, ale i Austrálie a Asie, nekončící potlesk, divadelní šatny a role Dalibora jako vrchol pěvecké kariéry. Jak se dá přecházet z jednoho světa do druhého?

Sklené

Operní pěvec, tenorista Leo Marian Vodička se narodil 8. dubna 1950 v Brně. Za císaře Maxmiliána II. získal jeden z předků z otcovy strany za služby u habsburského dvora dědičný šlechtický predikát, kterým po letech dědeček na dvoře komentoval Leovo chování ostatním dětem: „Nechte ho být, to je šlechtic z Brna.“

Prarodiče z otcovy strany Leo nezažil, pocházeli z Valašska, děda byl ve Valašském Meziříčí berním ředitelem, babička vychovávala pět dětí. „Jak to tenkrát chodilo – děda přišel v poledne domů k obědu, po obědě se natáhl do houpacího křesla, dal si šlofíka, vidím ho na fotografii s metrovou fajfkou, a pak se vrátil do úřadu až do večera.“ K příbuzným z matčiny strany měl a dodnes má velice blízko. Jako dítě vyrůstal u nich, ve Skleném na Vysočině, pomáhal na rodinném statku (jakkoli se dnes zdráhá nazvat toto hospodářství „statkem“), zažil, jak těžce se pracuje na kamenité půdě. Každé léto tam jezdili s maminkou pomáhat. Nadřela se tam, na statku neměli námezdní dělníky, všechno museli zvládnout sami.

Jako pětiletý, někdy v letech 1955 nebo 1956, byl přítomen nezdařenému útoku místních komunistických funkcionářů, kteří přijeli zabavit statek pro vznikající jednotné zemědělské družstvo (JZD). Plánované znárodnění se nezdařilo: “Strýc vzal vidle a s dramatickým vygradováním na ně křičel: “Ne, nedostanete nic! Nikomu jsem nic neukrad! Můj děd tady dřel, můj táta tady dřel, já tady dřu, děti tu dřou, rodina tu dře, pojďte. Pojďte klidně dál. Tyhle vidle vrazím do prvního, kdo sem vkročí, pak vybiju celou rodinu a na tomhle trámu se jako poslední oběsím. Pojďte!“ Překvapivě couvli, odjeli i s dekretem a statek celou dobu rodině zůstal. Co rodině vzali, byly polnosti a les. Úrodná pole museli přenechat družstvu, náhradou za ně dostali úhory a krpály, často od statku poměrně vzdálené, a když vybrali kamení a pole připravili k osetí, znova - a ne jednou - jim je družstvo zabralo pro sebe.

Strýc Vojtěch

Svatba rodičů Jarmily a Antonína se konala ve válečném roce 1943 v kostelíku na Fryšavě pod Žákovou Horou. Dnes jsou na místním hřbitůvku pochovaní. „A tam půjdu i já,“ dodává Leo Marian. Tatínek byl zručným malířem, nakreslil si i hřbitovní náhrobek. Maminka absolvovala klášterní rodinnou školu v klášteře Porta coeli v Předklášteří u Tišnova. Než se vdala, pracovala ve Vyškově u Brna, kde se s tatínkem potkala u známého místního velkouzenáře a restauratéra Prossera.

Otec rád tancoval, „s matkou zbrousili kdejaký ples“, v mládí chtěl studovat balet, ale po absolvování obchodní akademie se z něj stal vedoucí účtárny. Jeden z bratrů vystudoval medicínu, další vlastnil továrnu na svářecí stroje v Sadské, sestra vystudovala hru na klavír a bratr Vojtěch se na špičkové úrovni věnoval tenisu. Tenis byl v rodině Vodičkových oblíbeným sportem. Vojtěch s bratry Karlem a Antonínem, otcem pamětníka, chodili hrát na tenisové kurty na Vyšehradě.

Dodnes se sice jméno Vojtěcha Vodičky nevyskytuje v soupisu hráčů historie československého tenisu, ale víme, že se zúčastnil prestižních turnajů, například Davis Cupu a Wimbledonu. Jeho největším úspěchem bylo osmifinále na French Open. Na Roland-Gaross v roce 1948 dokázal ve svých 40 letech obrátit evidentně prohraný zápas v posledním podání a vyhrát. „Byl hrdina v mých očích,“ říká Leo Marian. Po únoru 1948 emigroval do Kolumbie, dál se věnoval tenisu jako trenér a zemřel poměrně brzy v NSR. V šedesátých letech, v době mírného politického uvolnění, si přál, aby Leo Marian přijel do Německa a studoval zpěv tam. Synovec odmítl, protože nechtěl odejít od svého brněnského profesora. Se svým strýcem se fakticky nikdy neviděli.

Za války

Jeden z bratrů maminky ve Skleném pomáhal za války partyzánům. Vozil jim jídlo, když bylo třeba, i doktora ze Žďáru. Poblíž statku byla hospoda, kterou vlastnila židovská rodina. Muselo se to stát na počátku okupace, než nastaly transporty do Terezína: na gestapo bylo posláno udání, že strýc pomáhá partyzánům a je nepřítelem Říše. Když za něj přijela Leova maminka se svým otcem na velitelství do Nového Města na Moravě orodovat, velitel gestapa podle vyprávění pamětníka vytáhl podepsaný dopis a měl významně říct: „Kdo vám vidí do dvora? Přemýšlejte.“ Údajně si židovská rodina udáním snažila zachránit život. Marně. Strýc byl odvezen do brněnských Kounicových kolejí, odsouzen k smrti, ale neuvěřitelnou souhrou náhod v den, kdy měl být popraven, bylo Brno osvobozeno Rudou armádou. 

Otec Antonín byl za války i s jedním z bratrů totálně nasazen v Říši.

Do Brna

Po válce dostali Vodičkovi v Brně byt, ale dlouho v něm nepobyli, po půl roce o něj projevil zájem jakýsi místní soudruh a Vodičkovi se museli přestěhovat do jiného, o třídu horšího bytu. Leo Marian s rodiči a bratrem chodil pravidelně do divadla, na operu a do kostela. „V kostele se mi líbily zpěvy v latině, doma jsem si pak hrál na kněze a zpíval Dominus vobiscum. Maminka měla přirozený hudební talent. Jako děvče z vesnice si zpívala od rána do večera při všem - doma i na poli,“ vzpomíná Leo Vodička na počátky svého okouzlení muzikou. Rodiče ho nutili, aby od osmi let pod dohledem otce hrál na klavír, cvičit příliš nechtěl. Až do puberty si přál být farářem, ale když mu otec vysvětlil, jak se to má s celibátem, začal přemýšlet o tom, že bude lesníkem na Vysočině. Co nakonec rozhodlo, že se z něj stal operní pěvec?

V Brně se běžně poslouchal rozhlas z blízké Vídně. U Vodičků bylo zavedeno, že se denně poslouchal polední hodinový operní pořad. Hlas Fritze Wunderlicha jej fatálně okouzlil. Leo Marian začal chodit na hodiny zpěvu do Lidové školy umění (LŠU) k paní učitelce, která v něm slyšela basistu, a teprve profesor Josef Válka rozpoznal, že je vlastně tenor a že kvůli špatnému vedení má pokažený hlas. Věhlasný brněnský foniatr Prof. MUDr. Brom mu na rok nařídil hlasový klid, což prakticky znamenalo, že měl zakázáno mluvit, všechno musel psát - v patnácti letech. Hlas se mu postupně upravil a po celou dobu studia na střední škole (SVVŠ) chodil soukromě na hodiny zpěvu k panu profesorovi. Vystudoval Janáčkovu akademii (JAMU) u profesora Války (na kterého dodnes vděčně vzpomíná) a už během studia dostal nabídku na roli Vítka v opeře Jana Františka Fischera Ženichové. Během tří měsíců se musel naučit chodit po jevišti, pohybovat se: „Čtyři kantoři mi s tím pomáhali, nakonec jsem to nějak dohnal. Premiéra byla 17. října 1968, to už jsem byl vysoký tenor,“ říká. Studia na JAMU absolvoval rolemi Lukáše v Hubičce a Alfréda v Traviatě.

Otec na vrátnici

Po „Vítězném únoru“ byl otec Leo Mariana – účetní – jako bratr utečence Vojtěcha nuceně nasazen na dva roky na práci v dolech v severočeských Ervěnicích, aby poznal dřinu dělnické třídy. V roce 1957 se u něj objevila otevřená tuberkulóza. Komplikovanou operaci sice přežil, ale když jej jeho soudružka lékařka po amputaci dvou třetin plic posílala pracovat manuálně k lopatě, situace se šťastně obrátila. Prohlédl jej jiný lékař a okamžitě poslal na rok do sanatoria. Než se tak stalo, oba jeho synové se od něj stačili nakazit a kvůli tuberkulóze strávili tři čtvrtě roku v plicní léčebně v Šumperku.

Otec měl velkého kamaráda z období mobilizace z vojny, který coby syn z chudé ševcovské rodiny vstoupil v patnácti letech do strany. Když viděl, jaké má otec problémy a že skutečně není schopen manuálně pracovat, vzal svoji stranickou knížku a šel na Hrad k prezidentu Novotnému. Dostal se až k němu a díky jeho intervenci získal Leův otec místo strážného na vrátnici brněnského podniku Modeta. Paradoxně on, nepřítel vlasti, měl nosit za opaskem zbraň. Bylo mu 44 let a na vrátnici zůstal až do důchodu. Zdálo se, že ze své situace nezatrpkl, naopak s oblibou vtipně říkával, když se někdo podivoval, že umí plynně německy a je schopen jako jediný v Modetě tlumočit a překládat, že se na vrátnici nenarodil.

Brno v srpnu 1968 a po něm

Vodičkovi tehdy bydleli na Konečného náměstí. Spolu s ostatními studenty se Leo Marian zúčastnil u stolečků podpisových akcí proti okupantům. Na náměstí stály tanky s hlavněmi obrácenými přímo do oken jejich ložnice. „Večer jsme nerozsvítili, nešli k oknu, šli jsme spát potmě, ani svíčku jsme nezapálili. Měli jsme strach,“ vzpomíná. Tehdejší generace studentů uměla rusky ze základní a střední školy, lezli na tanky a snažili se s vojáky mluvit. Říkali jim, že tu nejsou doma, že je tu lidé nechtěli. Vojáci tvrdili, že ne, že ví, že jsou v Sovětském svazu. V Brně a okolí bylo několik mrtvých.

To, co následovalo, bylo podobné jako všude jinde v Československu. Na JAMU byli přijati „správní“ kantoři, vyučoval se marxismus-leninismus, politická ekonomie, ale tehdejší rektor, houslový virtuos František Kudláček, měl renomé. Samozřejmě že byl straník, ale zachraňoval, co se dalo. Čistky probíhaly mezi učiteli, studentů se nedotkly.

Běžně se tehdy požadovalo, aby studenti JAMU vystupovali na stranických akcích a také u příležitosti voleb v agitačních střediscích jako tzv. kulturní vložky. Zúčastnit se museli jak činoherci, tak zpěváci: „Sál byl plný, protože kdo nepřijde, ten je nepřítel.“ Uvádějící soudruh, nepříliš vzdělaný, představil studenty z „Jánošíkovy akademie“. Nastoupení studenti spolu s docentem propukli v obrovský smích, který byl později stranickým vedením interpretován jako znevážení voleb, a vedení JAMU muselo situaci ‘žehlit’ na nejvyšších místech. Od vyhazovu ze školy studenty zachránil rektor Kudláček.

Šťastná léta v Olomouci

Ještě během studia na JAMU se ucházel o místo v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Na zkoušku zazpíval Alfréda z Traviaty, byl přijat a od ledna 1971 nastoupil. Dirigentem byl v té době soudruh Karel Nosek. Nově zpíval i Prince v Rusalce a Sou-Chonga v Lehárově Zemi úsměvů. Po tomto krátkém intermezzu se Leo Marianovi podařilo odejít do Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci. Nastala krásná léta, kdy šel z role do role, a mezitím také hostoval v Národním divadle jako Jeník v Prodané nevěstě. V Olomouci zpočátku dirigoval František Preisler nejstarší, hrálo se například Pucciniho Děvče ze zlatého Západu, a ačkoli pamětník pochyboval, že by dílo s tak explicitním názvem mohlo být za normalizace schváleno, prošlo to. Řediteloval dr. Svetozar Vítek, „nejlepší ředitel divadla vůbec, divadelník tělem i duší, který kejval hlavou ve správnou chvíli na správném místě“. Když odešel do penze, přišel soudruh Srovnal z těšínského divadla, „který to tam srovnal“, přesně tak, jak před ním varoval odcházející dr. Vítek. Leo Marian Vodička dal v divadle výpověď.

Dál museli herci a zpěváci vystupovat na schůzích KSČ a jakkoli tomu obecně nebyli rádi, vystupovat v místní Spořitelně se příliš nebránili. Náměstkyni ředitele, paní Jarmilu Dvořákovou, napadlo, že když už se těmto akcím nemohou vyhnout, měli by aspoň založit Brigádu socialistické práce. Nápad se setkal s velkým ohlasem, Leo Marian první a jedinou Brigádu tohoto typu vedl, a když už ji vedl, tak se očekávalo, že vstoupí do strany. Snažil se vzdorovat, ale bylo mu pohroženo slovy: „Strana si vzpomene na tvůj vzdor, až budeš potřebovat doporučení ke studiu pro děti.“ Leo Marian si v tu chvíli řekl: “Nejsem Fučík, nejsem hrdina,” a podepsal, co bylo po něm žádáno. Polovina rodiny, té z Vysočiny, s ním pak dlouhou dobu nemluvila.

Nejprve byl dva roky kandidátem a během té doby se mu podařilo rozvrátit divadelní organizaci SSM, kterou dostal na starost jako stranický úkol. Za normalizace musel jako straník povinně docházet na Večerní ústav marxismu-leninismu (VUML). Tehdy byl ze strany dvakrát málem vyloučen pod pohrůžkou.

18. listopadu 1989 si sedl v divadelní šatně a napsal mnohastránkový dopis na ÚV KSČ, kterým se svým členstvím skončil a který zakončil slovy: “Ať vás čert vezme, ať se propadnete do pekla.”

Dalibor a jiné krásné role

Když dirigent Zdeněk Košler, pozdější pamětníkův vzácný přítel, připravoval Smetanovský cyklus oper k znovuotevření Národního divadla, nabídl roli Dalibora Leo Marianu Vodičkovi. Premiéra se uskutečnila 13. května 1982. Pamětník byl v té době v angažmá v Brně, zpíval Walthera Stolzinga v Mistrech pěvcích norimberských, ale po úspěchu Dalibora se dostal do Prahy. Na Nový rok 1981 tam zpíval Cavaradossiho v Pucciniho Tosce, natáčelo se Smetanovo Tajemství, ale to už se blížil zlomový listopad 1989 a s ním otevřené dveře k dalšímu hostování v zahraničí.

Tři sezóny ve vídeňské Staatsoper zpíval Prince v Rusalce spolu s Gabrielou Beňačkovou, Evou Randovou a Jevgenijem Něsterenkem, dirigoval Václav Neumann. „Úžasné vzpomínky,“ dodává. V Římě v Akademii Sancta Cecilia zpíval v Dvořákově oratoriu Svatá Ludmila. „Velký sál byl plný jeptišek a farářů, jenom klér. Dirigoval Rožděstvěnskij.“ Například v Palermu to byl Laco v Její pastorkyni, v Zurichu Boris v Kátě Kabanové a Princ v Rusalce, v sicilském Agrigentu opět Princ v Rusalce. Dalibora zpíval v Královském divadle v Glasgow a na Festivalu v Edinburghu a ve Velkém divadle v Moskvě. Vodičkův tenor je spojen, co se týče českého repertoáru, převážně s postavou Dalibora a Prince a s dílem Janáčkovým. Jak sám říká: „Nejradši mám veristické opery, Puccini, Verdi, Mascagni. Dřív za komunistů se zpívaly česky, pak jsem se to musel přeučit italsky.“

V roce 2000 absolvoval velkou šňůru koncertů v Moskvě, alternoval s Petrem Dvorským. Leo Marian Vodička je obecně v odborných kruzích i milovníky oper hodnocen jako ideální představitel Dalibora a jako důstojný nástupce Beno Blachuta. Máme štěstí, že Zdeněk Košler před svou smrtí v roce 1995 stihl dokončit svou poslední nahrávku s Leo Marianem Vodičkou jako Daliborem a Evou Urbanovou jako Miladou.

Publikum

Do Japonska se Leo Marian dostal s operou Národního divadla, ale i na svoje samostatné koncerty, šňůry šesti koncertů operních árií. Podle jeho zkušeností je japonské publikum to nejlepší, zatímco české je daleko za ním ve vřelosti a spontaneitě. V Japonsku vystupoval současně se Zdeňkem Košlerem, který přijel s celým orchestrem Národního divadla. Dodnes se na tu šňůru vzpomíná: na nekončící potlesk, kvůli kterému bylo celé představení o hodinu delší. Ovace, které pamětník zažil na koncertu Pražského jara 13. května v roce 1982, byly ojedinělé. „Nikdy jsem nic takového nezažil,“ říká a dodává: „Dnešní Národní divadlo už nemá tu úroveň.“ S úspěchem zpíval mimo Evropu také v Austrálii a na Taiwanu.

Dnes

Po odchodu do důchodu a na venkov mimo Prahu se Leo Marian zpočátku věnoval soukromé výuce zpěvu, později na Základní umělecké škole (ZUŠ). Dvakrát se bez úspěchu pokoušel získat místo pěveckého pedagoga, chtěl učit buď na akademii, nebo na konzervatoři. Leo Marian Vodička má na svém kontě bohatou diskografii oratorií a českých oper. Nahrával pro významné gramofonové společnosti doma i v zahraničí. Kromě toho účinkoval v životopisném filmu Jarmila Jireše o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou a v thrilleru Filipa Renče Válka barev a v četných televizních inscenacích oper a operet.

Ukrajina

Na probíhající válku na Ukrajině těchto dní (2022) reaguje slovy: „Mám obavy. Vidím silnou paralelu s rokem 1938 a 1939, kdy nás všichni zradili, hodili nás přes palubu. Svět nás předhodil Hitlerovi. V roce 1968 se společnost u nás rozdělila, nepomohl ani Palach ani Zajíc. Čtyřicet let jsme švejkovali, vedli svalnaté řeči. Svět nám fandil. Krásné řeči, to nestačí. Zelenský a Ukrajinci mají můj neskutečný obdiv. Teď mám velký strach, že do měsíce je to tady. Do měsíce bude Putin u nás. Vrátí hranice do roku 1991, přijedou tanky. Putin bude chránit své soukmenovce, oligarchy, co tu mají majetky. Stačí mu, když prohlásí, že tu jsou v ohrožení, a bude mít důvod zasáhnout. Já jsem hluboce věřící. Je-li to Jeho vůle, on ví proč.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Míša Čaňková)