Vladimír Vlk

* 1936

  • „Pochodovali jsme kolem kasáren 9. května v Mladé Boleslavi, kde bylo umístěno vojsko Varšavské smlouvy. Někteří z nás házeli kameny do oken. Já ne, nějak mě nenapadlo, abych vzal kámen a házel do okna. Kamarád mi řekl, abych namaloval nějaké plakáty. Byly to třeba krvavé ruce nebo různé nápisy jako ‚Ivane, běž domů‘ a pak jsme to všechno vylepovali. To byla moje jediná činnost. Potom, když byla normalizace, tak mě prověřovali. Jak jsem to vnímal jako nestraník a hospodářský pracovník. K čemu jako mistr vedu svoje lidi. Odpověděl jsem, že proto chodíme na kurzy. Taky se ptali, zda jsem dělal nějakou protistátní činnost, tak jsem se nepřiznal. Měl jsem v té době mladou rodinu, a ještě abych se přiznával, že jsem maloval a vyvěšoval protistátní plakáty, tak to ne.“

  • „Dispečer řídil válcovací stolice a kam se vylije žhavý ingot z více jak stopadesátikilové kádě. A když potřeboval něco vyválcovat, přemísťoval to mezi jednotlivé válcovací stolice podle toho, která byla zrovna volná. Pro provoz potřebovali jen lidi, kteří dohlíželi na průběh nebo dělali drobné opravy například stěračů, které stíraly zbytkový materiál, aby se nenamotal na drát. Pak se tam stal smrtelný úraz. Dispečer věděl, že opravář pracuje na válcovací stolici, a přesto tam pustil výrobu a šedesát metrů drátu prošlo tím chlapem.“

  • „Valcíř chytl drát do kleští a zavedl jej do poslední válcovací stolice, odkud běžel na chladicí rošt nebo se drát natáčel na kolo. To převádění se musel člověk naučit. Jednalo se o tu šikovnost. Učili nás to staří machři. On to třeba chytal obyčejnými kleštičkami a my čuměli. Nebo to chytl jen v rukavici. Oni ale věděli, co si můžou dovolit. Hleděli jsme na to s vyvalenýma očima. Nebo to třeba chytil, popustil dva metry, zatočil s tím žhavým drátem jako s lasem a chytil si ho až na konci, aby ho mohl zavést. Čuměli jsme, co dovedou staří valcíři, kteří tam pracují třeba deset dvacet let.“

  • „V práci jsme dělali s Poláky, bavili jsme se s nimi o něčem proti komunistické straně, za to hrozil vyhazov z práce. Byli tam i jiní. Když jsme se společně sprchovali, byl tam jeden, co vozil žhavý kov, on měl vytetované písmeno B. Nevím, jestli to byl esesák, či jinak poznamenaný Němec. A ten tam byl. Ale poručík, který sloužil v západní armádě u RAF, toho sbalili a odvedli. To jsme si říkali, jaká je to vlastně politika... Že ten, který se nijak neangažuje, dopadne tak, že ho sbalila a odvedla StB. Mezi dělníky člověk nevěděl, co si vůbec může dovolit.“

  • „Pan Novák měl panství o třiceti hektarech. Později, když to zabavili komunisti, udělalo z toho družstvo statek. Ale tehdy tam maminka chodila pracovat. Dělala to, co bylo zrovna potřeba. Jednou maminka přišla domů celá uplakaná, tak jsme se jí ptali, co se stalo. Tak nám povídala, že byla spolu s dalšími na poli, aby po sklizni posbírala to, co se nesklidilo. Klásky, sem tam zůstal nějaký brambor na poli. A vtom přijel na koni tenhle pan Novák a začal je bičovat bičem, co mu tam chodí krást na jeho pole. Maminka byla uplakaná proto, že pro nás nemohla z pole nic přinést a uvařit.“

  • „Rodiče říkali: ‚Už jde Rudá armáda,‘ tak se ti Němci fofrem sebrali a honem pryč. Nevím, jestli to Američané věděli, ale na Únanov shodili bombu na náves. Více se nebombardovalo. Němci odešli a na jejich místa si posedali Rusové. To už jsme se nebáli a brali jsme je skutečně jako osvoboditele. Tedy do doby, než se nám zprotivili.“

  • Full recordings
  • 1

    Dobrovice, 08.09.2023

    (audio)
    duration: 03:29:12
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Dobrovice, 09.09.2023

    (audio)
    duration: 02:30:45
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Novému embéčku jsme říkali Škoda 1000 Malých Bolestí

Portrétní fotografie z poloviny sedmdesátých let 20. století
Portrétní fotografie z poloviny sedmdesátých let 20. století
photo: Archiv pamětníka

Dne 12. října 1937 se v Únanově Janu a Terezii Vlkovým narodil druhorozený syn Vladimír. Na konci druhé světové války spadla v obci jediná bomba. Po válce se rodina přestěhovala do domu po odsunutých Němcích ve Znojmě. Matka pracovala u sedláka, který ji zbičoval za to, že sbírala zbytky po sklizni. Po základní škole odjel Vladimír Vlk s vidinou vysokého výdělku do Bohumína na hutní učiliště, kde zažil rozmach těžkého průmyslu na Karvinsku. V tamních železárnách pracoval jako slévač společně s Poláky. Nesměl se s nimi bavit o politice, hrozil za to vyhazov. Na vojně nastoupil do palpostu v Jinonicích chránit vzdušný úsek směrem na západ. Po vojně zvažoval přestup do Vítkovických železáren, ale stal se tam smrtelný úraz. Zůstal tedy v Bohumíně, studoval na hutní průmyslovce a věnoval se malování. V roce 1962 se odstěhoval za svojí láskou do Mladé Boleslavi. Pracoval v místních automobilových závodech na pozici mistra slévárny hliníku. Tam pociťoval omezení proto, že nebyl v komunistické straně. V roce 1968 nesouhlasil s vpádem Sovětů a maloval protistátní plakáty. Dál aktivně maloval, založil Arsclub a později umělecké seskupení Vlna. Malování se věnoval i v roce 2023, kdy v Dobrovicích na Mladoboleslavsku vznikl tento rozhovor.