The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vlk (* 1946)

• narozen 27. června 1946 v Českých Křídlovicích

• v padesátých letech rodinu zasáhla kolektivizace zemědělství

• v roce 1957 byl jeho otec donucen opustit hospodářství a odejít do Moravských Budějovic

• kvůli své víře nemohl studovat, ale vyučil se a pak šestnáct let provozoval kamnářské řemeslo

• patřil k zakladatelům Občanského fóra v Moravských Budějovicích

• v letech 1995 až 2008 působil jako vedoucí muzea v Moravských Budějovicích

• je autorem řady místopisných publikací

František Vlk se celý život zabýval historií, ale kvůli své víře a otevřeně projevovanému nesouhlasu s komunistickým režimem nemohl v mládí studovat. Šestnáct let pracoval jako kamnář a dalších dvacet let dělal topiče v mlékárně. V roce 1995, v jeho čtyřiceti devíti letech, se situace změnila. „Přišli za mnou do té kotelny, jestli bych to místo nevzal,“ vzpomíná na nabídku, aby se stal vedoucím Muzea řemesel Moravské Budějovice. „Já jsem byl už přesvědčený, že prostě skončím v mlékárně... Tak jsem řekl, že je to na mě moc rychlé, že si to potřebuju rozmyslet. Ale bylo mi jasné, že mlékárnu opustím.“

Dům po Němcích

František Vlk se narodil 27. června 1946 v Českých Křídlovicích. Jeho rodiče pocházeli ze Slovácka. Otec František Vlk starší se vyučil zedníkem v Ostravě a matka Marie, za svobodna Dujsíková, pracovala v Baťových závodech ve Zlíně (po válce Svit Gottwaldov). 

Oba rodiče po válce vzpomínali na četné nálety na Ostravu a na Zlín a maminka také vyprávěla o svízelné cestě vlakem z Uherského Brodu do Zlína v roce 1945, při které musela společně s ostatními cestujícími vystoupit z vlaku už v Uherském Hradišti, aby přelezli mostní konstrukci přes řeku Moravu a ze Starého Města mohli pokračovat v cestě.

František Vlk starší a Marie Dujsíková společně přišli v roce 1945 do Českých Křídlovic, kde se vzali a kde jim byl lidmi z místního národního výboru, kteří přebírali majetek německého obyvatelstva, přidělen dům, k němuž náleželo šest hektarů pole.

Šperky v kapse

Manželé Vlkovi v tomto přiděleném stavení nejprve bydleli se třemi německými ženami: matkou a dvěma dcerami. Jedna z dcer byla svobodná, druhá vdova po německém vojákovi. Po vyhlášení odsunu německých obyvatel měli lidé, kteří s Němci přebývali pod jednou střechou, za povinnost vyvézt tyto Němce za hranice. 

Němci si s sebou směli vzít zavazadla o váze padesát kilogramů na osobu. Před hranicemi Němky ze stavení Vlkových upozornily Františka Vlka, který je povozem odvážel do Rakouska, že na sobě mají také různé cennosti – prstýnky a další šperky. A protože bylo známo, že hraniční kontroly podobné věci lidem často zabavují, zeptaly se, zda by si tyto cennosti František Vlk raději nevzal k sobě. František Vlk s tím souhlasil, šperky si zabalil do kapesníku a ten zastrčil do kapsy. 

Jižně od obce Jaroslavice přejeli státní hranici. Němky se rozloučily, aniž by si na šperky vzpomněly, a v té chvíli se na ně nerozpomněl ani František Vlk. To až za hranicí v Československu. Otočil povoz, vrátil se a kontrolorům na hranici namluvil, že se těch tří žen zapomněl zeptat, kdy se bude telit kráva v hospodářství. Pustili ho tedy znovu do Rakouska, František Vlk starší Němky dostihl a všechny cennosti jim předal.

Na otázku, proč byl jeho otec takto těsně po válce kvůli příslušnicím německého národa ochoten riskovat obvinění z pašování cenností, odpovídá František Vlk mladší: „Tam neexistovala žádná nenávist, byl tam prostě občanský vztah!“

Vápno na zdi drželo 

Z vyprávění rodičů pamětník také ví, odkud se vzal posměšný nápis s pravopisnými chybami na zdi fary v Českých Křídlovicích: „Lýstečku býlí, Vlk, farář a klášter z tebe šýlý.“ Tento nápis, který kdosi vytvořil štětkou namočenou ve vápně, na zdi zůstával i dlouhá léta poté, co se ho pokusili omýt. Pisatelova motivace prý byla nasnadě: Při volbách v květnu roku 1946 byly veškeré kandidující strany součástí Národní fronty, ostatní předválečné strany byly zakázány jako „reakční“, a malé procento voličů použilo jako tichý protest proti tomuto novému volebnímu systému bílý lístek. František Vlk starší coby věřící člověk, o kterém začínalo být široce známo, že nesouhlasí ani s novým systémem, se zřejmě stejně jako místní farář a sestry Boromejky z kláštera u někoho ocitl v podezření, že se k těmto voličům s bílým lístkem zařadil. 

Po roce 1949, na počátku kolektivizace, začali funkcionáři v Křídlovicích Františka a Marii Vlkovy tlačit ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. „Do JZD se samozřejmě nechtělo těm větším hospodářům,“ komentuje tehdejší dění pamětník… „a zakládali ho vlastně bezzemci, prostě lidé, kteří neměli co ztratit.“ Šest hektarů, jež obhospodařovali pamětníkovi rodiče, to prý také nebylo mnoho, ale jim na jejich půdě záleželo. „Každý rok jim měnili pole, čím dál horší kvalitu,“ popisuje František Vlk mladší nátlak ze strany místních činovníků. „Tatínek si vyhnojil pole na nějakou komoditu, ale oni mu to pole dali o kilometr dál.“ Na novém poli bylo hodně písku, a tudíž se tam dala čekat jen prachbídná úroda. A přesto se od pamětníkova otce vyžadovaly stále vyšší dodávky!

Bankovky z balónu

Měnová reforma v roce 1953 silně postihla prakticky každého v okolí Vlkových. Pamětník v souvislosti s ní také vzpomíná na takzvané Balóny svobody, letákové operace ze svobodné části světa. Některé z letáků z Balónů svobody měly totiž podobu československých bankovek, po měnové reformě už prakticky bezcenných. František Vlk starší prý veškeré letáky z Balónů svobody, které kdokoli z rodiny našel, ihned pálil v kotli, aby nemohl být postižen za jejich přechovávání. 

Dávali mu najevo svou moc

V roce 1955 Marie Vlková onemocněla tuberkulózou, rok strávila v nemocnici ve Valticích a další rok v sanatoriu v Jevíčku. Devítiletý František, jeho o tři roky mladší sestra a nejmladší, teprve tříletá sestřička ji proto dva roky neviděli, a otec zůstal na hospodaření zcela sám. O domácnost a děti se namísto matky nově starala babička Anna Vlková.

Při obdělávání polí začal otci sice určitým způsobem pomáhat jeho kamarád, který byl vedoucím strojní traktorové stanice a který mu po nocích pole oral traktorem, protože s kravským potahem se oralo pomalu, ale požadované množství dodávek se stále zvyšovalo. 

Svou snahou udržet si hospodářství se František Vlk starší dostal i do hledáčku StB, její příslušníci se ho snažili získat pro spolupráci. Několikrát ho odvezli do Mikulova a jeden nebo dva dny ho tam vyslýchali. Poté ho nezavřeli ani jinak nepotrestali, jen mu tímto způsobem dávali najevo svou moc. 

Komunistický režim umožňoval příslušníkům bezpečnosti, aby vyvíjeli tlak na jeho otce, ale za příčinu toho, že František Vlk starší musel skutečně v dubnu roku 1957 veškerého hospodaření zanechat, považuje pamětník především nadměrnou horlivost některých obyvatel Českých Křídlovic. „To byli hlavně místní lidé, ti to dělali,“ vysvětluje. Ti prý zapříčinili neúprosné zvyšování množství dodávek. 

Stěhovali se za prací

Marie Vlková se v sanatoriu v Jevíčku uzdravila a mohla se vrátit k rodině. 

V budově kláštera v Českých Křídlovicích byl v padesátých letech Charitní domov pro přestárlé občany, který spravovala Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, a sestry Boromejky Vlkovým pomohly. Domluvily Františku Vlkovi staršímu práci v klášteře své kongregace v Moravských Budějovicích. 

Vlkovi se tedy v roce 1957 nastěhovali do prázdného domku vedle budějovického kláštera a František Vlk starší prací pro Boromejky – stal se v klášteře údržbářem – opět probudil zájem StB. Příslušníci bezpečnosti v Moravských Budějovicích ho chtěli donutit, aby jim donášel informace o životě řádových sester a o celkovém chodu kláštera. Když to opakovaně odmítal, znovu a znovu ho povolávali na výslechy.

Hoď to tam!

V roce 1957 se v Československu také konaly volby do Národního shromáždění a národních výborů podle jednotné kandidátky Národní fronty. V těchto volbách pamětníkovi rodiče ani babička volit rozhodně nechtěli. 

Babička raději odjela k dceři na Slovácko a rodiče kamsi odešli, doma zůstaly jen děti. Do domu přispěchala volební komise s krabicí od bot a sháněla se po Vlkových. Jeden člen komise si všiml, že hlasovací lístky zůstaly zasunuté za sklem kredence. Popadl je a strčil do ruky jedenáctiletému Františkovi. Když je chlapec odmítal vhodit do krabice, dostal od něho pohlavek. „To zabralo,“ shrnuje po letech svou tehdejší nedobrovolnou účast ve volbách František Vlk mladší. „Takže já jsem vlastně v jedenácti letech dal Národní frontě tři hlasy!“ 

Kluka ti nikam nevezmeme

František v roce 1960 vyšel ze základní školy a otec pro něho intenzivně hledal nějaké zaměstnání. Funkcionáři KSČ v Moravských Budějovicích otci vyhrožovali, že „mu kluka nevezmou ani do učení“, ale on se domluvil s kamnářským mistrem Bohumilem Holbou, se kterým se každou neděli potkával v kostele na mši a který byl zaměstnancem komunálních služeb města. František Vlk mladší poté strávil vykonáváním kamnářského řemesla s Bohumilem Holbou následujících šestnáct let. 

Bohumil Holba často jezdíval do archivu do Brna, protože ho zajímala historie jeho rodného Martínkova, obce nedaleko Moravských Budějovic, a ve Františku Vlkovi mladším tím také probudil zájem o historii, i on se jí začal amatérsky věnovat. S kamnářským mistrem ho postupně spojilo velmi pevné přátelství a v roce 1969 se na svatbě Františka Vlka mladšího s Naděždou Drahnou stal Bohumil Holba i jejich svatebním svědkem. 

Po šestnácti letech musel František Vlk mladší řemesla zanechat kvůli bolestivému onemocnění – plísni na rukou – a stal se topičem v mlékárně. Na dalších dvacet let. V mlékárně přikládal uhlí do kotle a po práci se stále věnoval studiu místopisných pramenů. 

Někdy se stačí ozvat

František Vlk mladší vedl jako člověk s katolickým vychováním k praktikování katolicismu i své dvě děti, syna Vojtěcha a dceru Magdalénu, a v rámci této výchovy pokládal za samozřejmé, že jeho děti budou navštěvovat hodiny náboženství. Vojtěch a Magdaléna patřili do generace takzvaných „Husákových dětí“ a jejich učitelka s navštěvováním hodin náboženství nesouhlasila, ale František Vlk zdůrazňuje, že u některých zákazů se za totality zkrátka stačilo nahlas ozvat. „Soudružko učitelko, víte, že porušujete ústavu?“ zeptal se prý, aby poukázal na ústavně zaručovanou náboženskou svobodu. „A já si na vás půjdu stěžovat na okresní výbor strany do Třebíče!“ dodal. Celý problém se tím údajně vyřešil, obě děti navštěvovaly hodiny náboženství dál a nikdo z pedagogického sboru už jejich účast žádným způsobem nekomentoval. 

Veřejná bezpečnost natáčela na magnetofon

Listopadové události roku 1989 se v Moravských Budějovicích rozbíhaly pozvolna. „Tady byl knězem Michael Martínek,“ vypráví pamětník, „a on ve čtvrtek 23. listopadu na dveře kostela vyvěsil takový plakátek o shromáždění lidí u sochy na náměstí.“ Do té doby se toho v Budějovicích o bouřlivém dění v Praze moc nevědělo. „Až potom jsme se začali ze Svobodné Evropy a dalších zahraničních rozhlasů dozvídat, že se v Praze něco událo, že tam byli zbití studenti a tak dále. Takže se to k nám doneslo až pomalu týden po těch událostech.“ 

První shromáždění se v Moravských Budějovicích odehrávalo pod otevřenými okny Veřejné bezpečnosti, jejíž příslušníci všechny projevy nahrávali na magnetofon. Lidé na tomto shromáždění se domluvili, že se budou od toho dne scházet každý podvečer, a účastníků demonstrací den ode dne přibývalo. František Vlk i Naděžda Vlková pomáhali zakládat budějovické Občanské fórum a František Vlk se poté účastnil i rozhodujících jednání s komunisty na radnici. „My jsme se vzájemně znali,“ vysvětluje. „Tak to probíhalo normálně, řekl bych. Tam nebyla žádná nevraživost, nějaká zloba. To bylo věcné jednání. A oni uznali, že musí ustoupit, takže se tam dohodly určité podmínky.“

Vlkovi se 25. listopadu 1989 vypravili do Prahy, aby se účastnili slavnostní bohoslužby ke cti svaté Anežky České v Chrámu svatého Víta. Poté se vydali na manifestaci na Letnou a další den si v Laterně magice vyzvedli letáky a plakáty, které odvezli do Moravských Budějovic. 

František Vlk společně s údržbářem Liborem Bendou založil v mlékárně v Moravských Budějovicích stávkový výbor, stal se jeho předsedou a následně i předsedou nezávislých odborů. V roce 1991 kandidoval jako nezávislý ve volbách do zastupitelstva v Moravských Budějovicích, ale ocitl se zcela sám na kandidátce, protože odmítl vstoupit do v Budějovicích čerstvě založené a v těchto volbách nakonec vítězné ODS. Uvědomoval si, že s touto novou stranou ideově nesouzní. 

František Vlk patřil také k obnovitelům Muzejního spolku v Moravských Budějovicích a vzhledem ke svému hlubokému zájmu o historii okolních obcí dostal v roce 1995 nabídku, aby se stal novým vedoucím Muzea řemesel Moravské Budějovice. Tuto výzvu rád přijal, během svého působení v muzeu dálkově vystudoval šest semestrů historie na Univerzitě Karlově v Praze, a i později po odchodu do penze se nadále věnoval psaní odborných článků a tvorbě vlastních místopisných publikací.

Hold Přemyslu Otakarovi II.

V závěru rozhovoru o svém dosavadním životě František Vlk několikrát zdůraznil, že komunistický režim stále považuje za zločinný, a pozastavil se u skutečnosti, že na české politické scéně působí i v roce 2025 řada bývalých členů komunistické strany, a to i ve vrcholných funkcích.

František Vlk také vyzdvihl potřebu vnímání politiky v celoevropském kontextu, vyslovil sympatie sjednocené Evropě a jako historik s nadsázkou zmínil Přemysla Otakara II., který se ve své době stal nejmocnějším panovníkem střední Evropy, když rozšířil svoje území od Baltu až po Jadran. „Takže Evropská unie není nic nového!“ glosoval František Vlk úspěchy své oblíbené historické postavy.