František Vlček

„To bylo tak, že naši samozřejmě slyšeli střelbu z těch našich pasek. Moje mamka, jako Ploštiňanka, si samozřejmě dělala starosti, když bylo slyšet střelbu a výkřiky. Ti lidé řvali. Svázali je – dvacet čtyři, dvacet pět chlapů, dvacet sedm chlapů – řetězy. Hnali je do stodoly, stodolu polili benzínem a zapálili. Dvacet čtyři lidí uhořelo zaživa a tři, kteří se pokusili utéct, zastřelili na útěku. Takže to bylo samozřejmě slyšet, je to tak tři a půl kilometru. Když už to všechno utichlo – ono to u nás není vidět – pak už tu Ploštinu bylo vidět. Když už střelba utichla, vzali naši nejmladší sestřičku k sousedům a já, už jako dvouapůlletý klučina, jsem ťapkal s rodiči přes dva kopečky na Ploštinu. Rodiče se snažili ještě něco zachraňovat a já, jako klučina, jsem tam pobíhal. Když spadly krovy z jednoho stavení, spadlo to na mě – tady na hlavu. Přirazilo mě to k zemi a ten hořící krov mi to tam vypálil. Samozřejmě když mě naši našli, měl jsem hrozné spáleniny na hlavě – tady mám jizvy. Problém byl taky v tom, že to nebylo pořádně čím ošetřit, zanítilo se to. Pak jsem tři měsíce ležel na bříšku a plakal – to znám jen z vyprávění. Celou tu story z Ploštiny.“

„Já jsem ještě, když to tak vezmu, válečný poškozenec, protože z té doby mám tady na hlavě hluboké jizvy. A sice – když Němci ke konci války ustupovali, ještě se chtěli co nejvíc pomstít lidem, kteří pomáhali partyzánům. V oddíle na Ploštině se našli taky dva zrádci – Baťa a Machů, po válce popravení, kteří na gestapu ve Vsetíně prozradili, co se tam děje. Takže Němci 19. dubna 1945 ze tří proudů vytáhli proti Ploštině. Zlínské gestapo šlo z Újezdu, oddíl SS – myslím si, že to byl ten speciální z Vizovic, ubytovaný na zámku – ti šli od Pozděchova a wehrsutz ze Slavičína a z Vrbětic, šli tady od Tichova. Ale protože to měli nejblíž a gestapáci se napřed zdrželi v Újezdu (vyslýchali a pak zastřelili rodinu a tím se zdrželi) a esesáci od Pozděchova zase zabloudili, tak nejdřív tam dorazila jednotka strážních oddílů ze Zbrojovky ve Vrběticích. Takže naštěstí, pro naši rodinu, tam byl jeden, zřejmě ze Sudet, nevím, uměl trochu lámaně česky. Takže naše rodina – Rumanova – sadili zemáky asi tři sta metrů od baráku, nebylo vidět přímo na Ploštinu. Kolem jedenácté nebo dvanácté šli na oběd z pole. Už končili s obědem, když tam vtrhl ten wehrschutzák v uniformě a křičel na ně: ‚Okamžitě se sbalte a utíkejte pryč! Tady se to všechno bude vypalovat!‘ Samozřejmě viděli, že je zle, tak utíkali. Dědeček chtěl ještě zachránit aspoň něco, tak skočil na půdu, přes rameno si hodil pytel obilí – a ten wehrschutzák, jak to viděl, tak ho kopl do prdele, s prominutím. A jak spadl, křičel na něj: ‚Du alter Narr! Willst du hier wegen eines Sacks Getreide umkommen?!‘ Takže ten dědeček se zachránil z naší rodiny, to bylo to štěstí, že ten wehrschutzák, člověk, který byl tak trošku už... nebyl to prostě esesák, tak naši rodinu zachránil.“