The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Vlašimský (* 1948)

• narodil se 28. dubna 1948 v Praze na Vinohradech

• maminka pocházela z česko-německé rodiny z Karlových Varů

• vyrostl v Karlových Varech, doma poslouchali zahraniční rozhlas a sledovali vysílání západoněmecké televize ARD

• jako voják se v roce 1968 během srpnové invaze armád Varšavské smlouvy ocitl na Klínovci

• měli za úkol pomáhat střežit strategický vrchol a zdemolovaný vysílač, obsazený vojsky Varšavské smlouvy

• po vojně si doplnil vzdělání a na Klínovci zůstal jako civilní zaměstnanec Radiokomunikací až do roku 1990

• byl aktivním členem Horské služby na Klínovci

• jako dobrovolný záchranář působil až do svých 66 let

V létě roku 1968 sloužil Arnošt Vlašimský na vojně u spojovacího pluku v Karlových Varech. V noci na 21. srpna se přes hranice ČSSR valila armáda spřátelených vojsk Varšavské smlouvy potlačit neexistující tuzemskou kontrarevoluci. Z roty karlovarských spojařů byly vyčleněny dvě party vojínů jako výpomoc s ostrahou vysílače a přilehlých budov na Klínovci. Když vojáci dorazili na Klínovec, v objektu hotelu nefungovala elektřina, protože velitel okupačních vojsk z pomsty rozstřílel trafostanici. Nefungoval již ani vysílač. Po třech dnech, kdy se jeho obsluze dařilo vysílač udržet v chodu a doslova za zády okupantů vysílat zprávy z Prahy a regionů o dění v obsazované zemi, ho nad ránem 24. srpna rozstřílela speciální jednotka vojáků “osvoboditelů”. Okupační vojska se pak na strategické kótě Klínovec zdržela až do přelomu října a listopadu. 

ARD u nás běžela pořád

Arnošt Vlašimský se narodil roku 1948 do rodiny s česko-německými kořeny. Rodiče se seznámili v Praze, ale záhy po narození prvního syna se přestěhovali do matčina rodného města. Pamětník s mladším bratrem vyrůstali v Karlových Varech. „Odmala  jsem sledoval ARD, máti měla německé školy, tak to doma běželo pořád, informace jsme měli vlastně z první ruky,” vzpomíná pamětník, jak v kraji nedaleko hranic lidé tedy běžně chytali západoněmecké televizní vysílání. “Čím jsem byl starší, tím častěji nám doma říkali, že nemáme venku říkat, co se  říká doma,” dodává s úsměvem. Po škole se rozhodl pro Odborné učiliště spojů. Škola sídlila v Dalovicích, praxi měli učni v patře budovy Karlovarské pošty. Po vyučení pracoval pamětník rok v teplárně v Bohaticích a v roce 1968 narukoval na vojnu. 

Lampasáci byli zalezlí, nikdo nás nehlídal

Sloužil u spojovacího praporu v Karlových Varech. 21. srpen 1968 ho zastihl ve výkonu trestu. Za nedovolené opuštění posádky si zrovna odpykával desetidenní trest. Tu noc v kasárnách nikdo nespal. Vojáci v base sledovali z okna, jak se pod tanky propadl most přes Ohři: „Viděli jsme, jak jeli přes most, ten se propadl, tři tanky tam byly. Na to se chodily dívat celé Karlovy Vary,” líčí pamětník zážitky bezprostředně po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Karlových Varů. 

„Asi deset dní na to nás poslali ve dvou partách na Boží dar, jako pomoc Pohraničnímu oddělení Veřejné bezpečnosti.” Zde je potřeba vysvětlit, že POVB (od roku 1972  OOSH) byla součást Veřejné bezpečnosti, která zajištovala ostrahu východní hranice. Ostře sledovanou hranici se Západem střežili příslušníci Pohraniční stráže zvláštní vojenské jednotky, která však nespadala velením pod ČSLA, potažmo ministerstvo obrany, nýbrž podléhala přímo ministerstvu vnitra. Vojáci bydleli na Božím daru a po týdnu se střídali ve službách na Klínovci.

Vysílač nevysílá

Arnošt Vlašimský popisuje, jak to v tu dobu vypadalo na nejvyšším vrcholu Krušných hor: „Když jsme tam přišli, okupační vojska už všude měla zaparkovaná auta, antény, dráty, to všechno bylo připravené. My jsme bydleli ve dvou dřevěných finských domcích.” Služba spočívala v pochůzkové ostraze objektu zničeného vysílače a zavřeného hotelu. „Co se tam stalo, jsem samozřejmě věděl, ale obsluha televizního vysílače už tam nebyla, protože to bylo už potom, ti už byli pryč, když já jsem se tam dostal,” vysvětluje pamětník. Vše se dozvěděli od personálu uzavřeného hotelu. “Bydlelo se v hotelu, v jižním křídle. Tam byla vysílací stanice, tedy prostor, kde byl vysílač. Z okna vedly kabely, vedle stál stožár a na něm byly ty antény. Protože v té době se ještě z nového televizního vysílače nevysílalo. Tam byla jen zhotovená tak zvaná radioreléová trasa, to jsou na 12 GHz velké paraboly a to byly  prostě Eurovize, Intervize, to už tam všechno běželo, i na západ, to fungovalo, ale televizní vysílač tam ještě v té době nebyl.” 

Pamětník popisuje, jak probíhal zátah na obsluhu vysílače. Oba jeho pozdější kolegové Petr Kovář a Miloš Vyhnal uprchli po zásahu speciální jednotky sklepem hotelu a po složitém putování okolními lesy se skrývali v Jáchymově. Oba muži měli pádné obavy o život. Navzdory požadavkům okupační armády udrželi na Klínovci v chodu vysílání až do 24. srpna. Díky nim tak bylo v dnech těsně po okupaci možné přinášet občanům ČSSR aktuální informace o dění v zemi. „Petr Kovář na jejich příkaz pod samopalem musel vypnout vysílač. Jenže oni nevěděli, že ten nový vysílač ještě není v provozu. Takže Petru Kovářovi se tu noc na 21. srpna podařilo vypnout záložní agregát na nefungujícím vysílači a ráno dál vysílal z hotelu na starém zařízení, o čemž neměli velitelé okupantů ponětí. Trvalo čtyři dny, než zjistili, odkud signál jde,” vysvětluje Arnošt Vlašimský a dodává: „A pak na ně vlítli. Stříleli, dokud něco svítilo, dokud nezhasla poslední kontrolka. Všechny obrazovky byly bez skel.”

Na Klínovci se neudávalo

Po vojně se pamětník vrátil do teplárny, kde si dodělal večerní průmyslovku a po maturitě se na Klínovec vrátil. Když nastupoval, tak jeden z oněch dvou hrdinů ze srpna 1968 Miloš Vyhnal zrovna přecházel na vysílač na Krašově. Zato jeho kolega Petr Kovář strávil na Klínovci celý profesní život. Začínal tam už jako voják a zůstal až do odchodu do důchodu. Pamětník vzpomíná, že na Klínovci bylo dobré pracovní prostředí, lidé si mohli věřit: „Tam nikdo neudával, byla  tam dobrá parta, za ně bych dal ruku do ohně.” Uváděli do provozu nový vysílač, pracoval na jeho obsluze. Zůstal do roku 1990, kdy s otevřením hranic po sametové revoluci odešel za prací do zahraničí. 

Lyžovat budu, dokud zapnu boty

Během let na vysílači se stal čekatelem a po složení zkoušek aktivním členem Horské služby na Božím daru a Klínovci. Ve službě strávil přes 30 let. “Přidat se k horské službě znamenalo stát se nejprve čekatelem. Čekatel se musí účastnit povinných akcí, běhu na lyžích, na jaře na skály a splnit předepsané limity. Po roce se jelo na týden do Krkonoš, pak v létě do skal v Českém Švýcarsku a pak byli ti, co splnili, tak zvaně vyřazení, dostali průkazku, odznak a byli z nich záchranáři,” vysvětluje pamětník. Jak taková služba dobrovolných záchranářů probíhala? „Nebyla honorovaná, jen za vybavení, lyže, boty, ke konci i skialpy. Služba byla každé tři neděle, a víkend. Vedoucí služby musel být na místě už v pátek večer, to začínalo večerní lyžování. Byl jsem tam každé tři neděle. Vždycky musel být ve službě jeden pracovník z povolání a k něm tři dobrovolníci.” Během služby zažil kromě úspěšných akcí i situace tragické. Jako čekatel byl svědkem neštěstí, kdy pátrali po dvou pohřešovaných mladých lidech na Měděnci. Až ráno se zjistilo, že je v husté mlze a dvoumetrových závějích na Kovářské přejel vlak. 

„Sloužilo se oficiálně do 62 let, ale protože nebyli lidi, tak jsem bral službu až do 66 let,” usmívá se Arnošt Vlašimský a upozorňuje na Josefa Roubíčka, nestora Horské služby na Božím daru, který je do dnešních dnů aktivním sportovcem. „Pan Roubíček i ve svých 91 letech stále lyžuje a organizuje pravidelná setkání Klubu seniorů Horských záchranářů. Díky němu máme Master team, odznak, kolegové nás zvou na doškolování pracovníků. Jednou až dvakrát do roka se všichni sejdeme,” uzavírá pamětník.