Elefteria Vlachopulu

* 1934

  • „Nám podpálili šopku, kde jsme měli slámu a seno pro dobytek. Oni prý cestou partyzáni Němcům zastřelili psa. Jelikož my jsme bydleli na kraji vesnice a dál od baráku jsme měli šopu a oni ji ze vzteku podpálili. Němci si stoupli a smáli se. Maminka s dědou byli nešťastní a říkali, co budeme dělat. Děda měl v té šopce patrony, a jak to začalo hořet, tak to začalo střílet, ale Němci se na to jen dívali a smáli se. Všechno nám to shořelo a neměli jsme krmení pro dobytek. Maminka měla v druhé, větší vesnici Andartiko švagra, který uměl německy. Jela za ním, aby německého velitele poprosil, ať nám materiálně pomohou. Tak to zařídil a pak nám všichni něco dali, aby nám dobytek přes zimu nechcípl.“

  • „Nebyl tam u nás na vesnici ani jeden chlap, když přišli partyzáni a agitovali u rodičů, aby děti dali. Děda nechtěl a říkal, ať alespoň já zůstanu doma. Ale partyzáni říkali, že jde jen o čtrnáct dní, že válka nebude trvat dlouho. Na čtrnáct dní vezmou děti do Jugoslávie, která od nás byla kousek. Tak každý rodič si řekl, že zachrání děti, že jim je vezmou jen na čtrnáct dní. Na čtrnáct dní – a jsme sedmdesát let pryč. V čtyřicátém osmém jsme odjeli.“

  • Full recordings
  • 1

    Jeseník, 22.03.2017

    (audio)
    duration: 02:25:00
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Měli jsme jít na čtrnáct dní, a už jsme sedmdesát let pryč

Elefteria Popovská (Vlachopulu)
Elefteria Popovská (Vlachopulu)
photo: archiv pamětnice

Elefteria Vlachopulu, rodným příjmením Popovská, se narodila 12. března 1934 v obci Tarnovo (dnes Prasino) v okrese Florina v severním Řecku. Je slovanskou Makedonkou a její rodnou řečí není řečtina, ale makedonština. Tři její bratři během občanské války v Řecku bojovali v řadách Demokratické armády Řecka (DSE). V roce 1948 pamětnici se dvěma mladšími sestrami a dalšími dětmi z obce partyzáni evakuovali do Jugoslávie. Zatímco sestry následně skončily v Československu, Elefteria Vlachopulu strávila osm měsíců v dětském domově v rumunském městě Călimănești, než ji s dalšími dětmi poslali do lázeňského městečka Ladek Zdrój v Polsku. Všichni tam žili v provizorně vytvořeném dětském domově v jedné z lázeňských budov. V Polsku se vyučila v učebním oboru a úspěšně také absolvovala průmyslovou školu ve Vratislavi (polsky Wrocław). V tomto městě pak rok a půl pracovala jako plánovačka výroby v továrně na elektrické stroje. V roce 1957 odjela na dovolenou za sestrami do města Jeseník v Československu, kde už zůstala. Rodinu občanská válka úplně rozdělila. Nejmladší bratr Christos tajně přešel s dalšími partyzány hranice do Jugoslávie a později se oženil se Srbkou a žil v Bělehradě. Ilias se léčil ze zranění v Albánii a pak ho stejně jako velkou část partyzánů poslali do Sovětského svazu, konkrétně do Taškentu v Uzbekistánu, kde skončil také nejstarší bratr Pandelis. Matka stále žila v Řecku, ale v roce 1963 emigrovala za svými syny do Taškentu. Zatímco Pandelis si vzal Rusku a zůstal v Taškentu, matka s Iliasem, jeho ženou a dětmi se v roce 1980 přestěhovala do Skopje v tehdejší Jugoslávii (dnes v Makedonii). V roce 1958 se pamětnice provdala za Řeka Andrease Vlachopulose, jehož rodina také musela během občanské války za dramatických okolností opustit Řecko a s nímž i v roce 2017 žila v Jeseníku.