The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dr. Ing., CSc Josef Vlach (* 1919)

Práce soudního znalce mě udržuje při životě

  • narozen 20. 9. 1919 v Plzni

  • 1937-1939 - studium Vysoké školy strojního a energetického inženýrství při ČVUT v Praze

  • Hlávkova kolej

  • září 1938 – hlídání mostů během mobilizace v Národní střelecké jednotě

  • 15. 11. 1939 - studentské demonstrace

  • 17. 11. 1939 - zatčení

  • 1939–červen 1940 – vězněn v KT Sachsenhausen

  • studium po válce, tituly Ing., Dr. a DrSc.

  • zaměstnání ve Výzkumném ústavu energetiky a ve Výzkumném ústavu palivoenergetického komplexu

  • vyučování na ČVUT

  • od roku 1972 - soudním znalcem v oboru energetiky

Ing. Dr. Josef Vlach, DrSc.

 

“Práce soudního znalce mě udržuje při životě”

 

 

 

 

Vojenské mládí

 

Josef Vlach se narodil 20.9. 1919 v Plzni, otec po válce sloužil v armádě jako rotmistr, a tak měl Josef Vlach téměř vojenské mládí: „Takže jsem měl takovou vojenskou tvrdou výchovu.“ Jak sám zmiňuje, vzpomínky na první republiku jsou ovlivněny zejména jejím soumrakem v letech 1935–1939. Pamatuje si dobře i dřívější léta. Vzpomínky z nejútlejšího mládí (do 3 let) jsou ovšem již útržkovité jsou mlhavé.

 

Vzpomíná však krizi v letech 1929–1933 a na jednu plzeňskou demonstraci: „Tam proti mrakodrapu, jak je teď kino a moderní domy, byl uhelný sklad a tam jednou policajti rozháněli [demonstranty]. Ale proti dnešku měli jenom krátké obušky. Stejně to rozehnali a poradili si.“

 

 

Hlídání mostů v Národní střelecké jednotě

 

Vojenská výchova Josefa Vlacha se projevila během mobilizace v září 1938: „Zorganizoval jsem ještě několik kamarádů a přihlásili jsme se dobrovolně na hlídání mostů, protože od Plzně na západ bylo všechno už vojensky hlídané. Plzeň měla na svých okrajích německé obce.“

 

Právě blízkost sudetských Němců měla za důsledek, že Němci obsadili dne 15.3. 1939 Plzeň velice rychle. V samotné Plzni působila aktivní německá menšina, byla zde německá obchodní akademie, průmyslová škola i jiné školy či divadlo.

 

 

V Hlávkově koleji

 

To již Josef Vlach studoval na vysoké škole. Jelikož rodina nebyla majetná, ale měl výborný prospěch, byl při studiích na pražské ČVUT na Vysoké škole strojního a energetického inženýrství přijat do Hlávkovy koleje: „Což byla taková prestižní kolej a jedno z těch tvrdých jader studentů. Takže tam jsme prožívali všechny ty osudy naší země. (…) Když nás [v roce 1939] zabírali, tak jsme tam s kluky poslouchali celou noc. Seděli jsme na pokoji a vedle nás seděli dva vídeňští Češi z Českého reálného gymnázia ve Vídni, kde tehdy ještě české školství existovalo. A přes jejich pokoj chodili četníci do Polska, takže jsme si tam mohli pohrát i s těmi bouchačkami, co tam nechávali.“

 

Samospráva Hlávkovy koleje ovšem přinesla také přísnou studentskou i lidskou disciplínu, která byla podmíněná vynikajícími studentskými výsledky, jinak by na koleji nemohli zůstat. Vytvořily se tak mezi kolejáky pěkné lidské vazby: „Vlastně se řídili i tím Hlávkovým heslem, které bylo napsané v jídelně ještě takovým ozdobným písmem: ,Společný krov, společný stůl, v bratrské lásce srdce půl.‘ A podle toho se kolejáci také řídili. Někdo byl např. Pozván na nějaký kolejní večírek, neměl ale potřebnou výbavu, tak mu třeba na jedné cimře půjčili oblek, na jiné boty či parádní košili a na další pak nějaké kapesné. Příště to sám mohl oplatit jiným.“

 

 

Zatčení 17. 11. 1939

 

            Josef Vlach se jako naprostá většina studentů účastnil dne 15.11. 1939 pohřbu Jana Opletala. Měl na něm ochrannou funkci: „Na Albertově jsme se obávali provokace ze strany německých studentů, protože tam byly také budovy německé vysoké školy. Proto jsme stavěli takovou, dnes se moderně říká ochranka, bylo to dvakrát šest lidí. Jednu [skupinu] měl Franta Kord a tu druhou jsem měl já. Takže jsme hlídali při té závěrečné bohoslužbě v kapli, tam je taková kaple, a tam odsuď vyšel průvod s rakví.“

 

            Josef Vlach si také přesně pamatuje noc, kdy došlo k zatčení. Spal tvrdě, jelikož den předtím dělal zkoušku do druhé státnice: „Takže jsem šel večer do biografu a potom jsem si uklidil, položil jsem si hodinky na stůl a šel jsem spát. Kamarád, se kterým jsem bydlel, ještě studoval, on dělal elektrotechniku, já strojařinu, a v noci mě budí a říká: ,Vstávej, Fuchsi[1], je tu gestapo.‘ Tak jsem se honem oblékl do starého svetru, do starých kalhot a do zimníku. Přišel esesák s puškou a ven. Tlačil nás hned z pokoje.“

 

 

Registrace v Ruzyni

 

            Studenti byli převezeni do ruzyňských kasáren a zahnáni do jízdárny, kde leželi v noci na zemi. Ráno byl nástup do útvarů, a protože zatkli vice studentů, než měli v koncentračním táboře připravených mist, vybízeli SS, aby se hlásili studenti, kteří jsou členy organizací nakloněných Němců nebo mají německé příbuzné, ale úspěch nebyl valný. Josef Vlach vzpomíná na studenta Šebka, který byl členem Národní obce fašistické: „A když se ptali, jestli je někdo členem, tak se nepřihlásil. Takže Šebek byl teda Národní obec fašistická, ale proti Němcům. Takže tam člověk viděl všelijaké osudy.“ Tak pro snížení počtu propustili studenty mladší 20 let.

 

            Při registraci studentů měl Josef Vlach smůlu: „Písařky psaly, já už tam stál před stolkem a oni si dali polední přestávku. To bylo teda hrozně zajímavé tam hodinu stát v pozoru, protože to si člověk nemohl dovolit nějaký pohov, to bylo nebezpečné. Tak jsem se tam dostal a byl jsem jeden z nejmladších, protože v září jsem měl dvacet a v listopadu už jsem tam byl.“                        

 

 

V Sachsenhausenu

 

            Po příjezdu do Sachsenhausenu přišlo stříhání vlasů a holení. Na každém bloku byla křídla A a B, mezi nimi byly umývárny a záchody. V křídle A byl Blockältester a v křídle B jeho zástupce Stubendienst. Na bloku 52 byl Blockältester kasař Max: „Jako člověk byl vynikající. Nebál se esesáka, když se zastával svého vězně. Odmlouval a tak. Ze začátku jsme nechodili do práce, taky jsme neměli pláště, jenom ty plátěné kalhoty, roztrhané košile a stare plandající vojenské blůzy.“

 

            Stubedienst byl Karl, který byl označen jako asociál: „Tomu bych nevěřil ani slovo. Já jsem se s ním jednou dostal do sporu, protože chtěl, abychom mu zpívali hymnu. Já byl názoru, že hymna je hymna a že se nebude zpívat jako nějaká odrhovačka. Tak už jsme se na sebe pomalu sápali. Kluci mě drželi a Max to utišil. Kdyby byl ostrý, tak bych se mohl dostat do Strafkompanie. A to byl konec.“

 

               Po Maxovi přišel při střídání Adolf, který se holedbal tím, že je člověkem a že vždy člověkem zůstane. Nicméně byl vězněn velice dlouho, což se na něm podepsalo. Přestože chtěl být „immer ein Mensch“, byl na vězně stejně přísný jako dozorci.

 

 

Zranění nohy

 

            Vězni pochodovali v těsných útvarech, a když dostali povel za trest nebo pro pobavení SS lehnout si na zem a v tomto těsném útvaru se válet, bylo nebezpečí vzájemného pokopání vězňů. Josef Vlach dostal okovanou botou do kolena. Koleno znisalo a Josef Vlach se radil se studenty medicíny, s prakticky dostudovanými lékaři, zejména s Janem Dobiášem. V rámci studentských bloků totiž vznikla jakási samosprávná lékařská komise. Zatím ovšem nebyl poslán na Krankenrevier, protože na čtyři studentské bloky se mohli poslat denně pouze dva nemocní: „Potom jednou přišel a koleno bylo už tak oteklé, že když se do něj píchlo prstem, tak tam zůstal dolíček. Říkal: ,Dneska už se nedá nic dělat, dneska musíš jít.‘ Tak mě odvedli na ten Appellplatz. Tam přišli vždycky ráno dva doktoři SS, a když to viděli, tak rovnou na Revier. Tam byl vynikající hlavní Pfleger, to byl mechanik z Hamburku, který tam seděl už od začátku lágru. Když obklady octanu hlinitého nepomohly, tak říkal: ,Musíš na operaci.‘ Operace tam byla jednoduchá. Odtáhli mě do prostřední části bloku, přišel doktor v bílém plášti, měl doutník a jenom si natáhl gumové rukavice. Žádné mytí. (…) Uspávalo se jednoduše rozstřikováním přes síťku. Já jsem počítal, myslím, do sedmadvaceti. Byl jsem nějaký tvrdý a pořád jsem nemohl usnout. Najednou jsem cítil, že nakonec propadám. Pak jsem se vzbudil a říkal jsem: ,Tak kdy bude ta operace?‘ Oni se mně smáli a říkali: ,Vždyť už jsi operovaný.‘“

 

              To ovšem nebyl konec útrapám. Za několik dnů byl nechtěně od jiného vězně nakopnut dřevákem do Achillovy šlachy, v noze se mu rozlila krev a udělal se osteon. Okamžitě kotník ztuhl a nemohl s ním pohnout. Na Appellpatz však musel I po vyhození z nemocničního bloku docházet.

 

 

Propuštění ze Sachsenhausenu

 

               Někteří studenti byli ze Sachsenhausenu propuštěni již v prosinci 1939 a někteří až v roce 1942. Josef Vlach patřil mezi studenty, kteří byli propuštění v rozmezí těchto tří roků, sedm měsíců po zatčení: „Měl jsem štěstí, že jsem přišel na řadu, se zraněnou nohou jsem nemohl dlouho přežít. Tak jsem odkázal balíček, který jsem dostal, Mírovi Chalupovi, který ještě nikdy nedostal žádný balík z domova, a jeli jsme do Prahy přes Berlín. Tam na nádraží se nám stalo, [že] pokladník vystrčil hlavu a říkal: ,Kolik vás dneska je?‘ Protože byl zvyklý, jak jezdí, tak se ptal, kolik nás dneska jede. Do Prahy [jsme přijeli] a od známých jsem si vypůjčil šaty, protože v tam těch jsem nemohl chodit. Ráno jsem se musel hlásit v ,pečkárně‘

 

 

V Plzni do konce války

 

  Josef Vlach poté vyzvedl peníze, které mu zůstaly na koleji, a odjel do Plzně. Zde se musel hlásit na gestapu a zde zažil pro něj nepochopitelnou událost: „Když jsem tam přišel, [vrátný na gestapu] říkal: ,Musíte chvilku počkat.‘ Za mnou přišel takový venkovský chlapík, takových pětadvacet, třicet let a říkal: ,Já jdu něco ohlásit na tátu.‘ A vrátný říkal: ,No, podívejte, my jsme politická policie. Tady jsou jenom politické věci.‘ ,Ale já mám politickou věc.‘A tu politickou věc měl na tátu. Šel udat vlastního otce. Toho chlapa bych byl odbouchnul na fleku. Ten vrátný: ,No podívejte se, já si myslím, že syn má vždycky držet při tátovi.‘ A to člověk slyšel od Němce.“ Nakonec se muž nenechal přemluvit, a tak ho vrátný pustil dál.

 

              Josef Vlach měl i nadále problémy s nohou. Operace Achillovy šlachy proběhla při plném vědomí a pak nastala příšerná bolest. Po vyléčení nastoupil do Železáren Sedlec, kde pracoval na stavbě jeřábů, zvedacích strojů, lokomotivních zvedáků a jiných. Josef Vlach začínal s úkolem obkreslit kanálovou mříž, čemuž se dodnes směje. Pracoval v tříčlenném kolektivu s jedním Němcem, šéfem konstrukčního oddělení byl ruských bělogvardějský inženýr: „Tam byl jeden Němec a do roku 1937 prakticky nikdo nevěděl, že je Němec. Mluvil česky jako my. Byl to plzeňský Němec, který se přihlásil ke svému národnímu původu. Já nevím, jestli se cítil tak úplně nebo ne [jako Němec]. Ale co nám vyprávěl, tak to teda bylo pozoruhodné. Vzal si za manželku nějakou slečnu, která se narodila českým rodičům v Německu. Rodiče se potom vrátili sem, ona chodila do Sokola, ale potom se v ní probudilo, že se narodila v Říši. On sám v průběhu války zmizel na frontě. Pak bylo v kanceláři lépe.“

 

 

Konec války v Plzni

 

              V Železárnách Sedlec se Josef Vlach dočkal konce války. Zřejmě jako každý obyvatel Plzně i Josef Vlach si pamatuje bombardování svého města a zdejších Škodových závodů. Bomby se však dotýkaly i obydlí rodiny Vlachů, neboť několikrát byl jejich dům velice blízko padajících bomb. Josef Vlach vzpomíná také na nenávist Čechů k Němcům, která se projevila v osvobozovacích bojích: „Náš dům byl blízko kasáren a ženské z domu vyděly na druhé straně ulice přelézt dva, o nich si mysleli, že jsou Němci. Přiběhly, věděly, že máme ukořistěnou pušku: ,Tam naproti nám z ohrady lezou Němci. Vy máte pušku, pojďte je střelit.‘ Tak jsem vzal pušku, šel jsem, natáhl jsem a teď jsem viděl, že lezou dva a [měli] takové nějaké uniformy. ,Střelte je, střelte je.‘ Musel jsem se rozmýšlet, poněvadž střelit, zmačknout dovede každý blbec, ale jestli je to pravda. A nestřelil jsem, šel jsem se podívat a oni to byli naši. Kauska jsem znal. Oni se dostali k nějakým uniformám Afrikacorpsu.“   

 

 

Po válce kandidátem věd v oboru energetiky

 

               Již v létě 1945 se Josef Vlach vrátil na Vysokou školu, kterou ukončil v květnu 1946. Ještě před dokončením studií byl asistentem na ČVUT. V roce 1947 přešel na doporučení svého profesora do energetiky. Do konce roku 1982 pracoval ve Výzkumném ústavu energetickém v různých vedoucích funkcích a pak byl převeden do nově vzniklého Výzkumného ústavu palivoenergetického komplexu. V roce 1949 získal titul doktora technických věd (Ing. Dr.), v roce 1964 kandidáta věd (CSc.) a 1966 doktora věd (DrSc.) Spolupracoval s ČVUT – strojní fakultou jako konzultant, školitel vědeckých pracovníků a předseda různých komisí, 7 let externě přednášel na ČVUT – stavební fakultě. Věnoval se i odborné publikační činnosti. Od roku 1972 pracuje zároveň jakou soudní znalec v oboru energetiky a tuto funkci vykonává dodnes. V roce 1987 odešel do důchodu. V současnosti žije v Praze a zabývá se technickými studiemi, publikační činností a znaleckými posudky.

 

 

 

 

V roce 2012 natočil a v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka.

 

 

 

 

 



[1] Kolejní přezdívka Fuchs, která se převzala z Vysoké školy báňské v Příbrami.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Luděk Jirka)