Joe (Josef) Vítovec

* 1930

  • „Když se člověk dozvěděl, že pojede do Ameriky, tak doktoři a všechno, to byly prohlídky s doktorama... zdravotní a tak dál... interogace, nevím už, kdo to byl, myslím, že nějaký ten CIC. A odtud nás poslali vlakem do Bremerhavenu do Německa, nahoru, Itálie, Rakousko, Německo, do Bremerhavenu. V Bremerhavenu měli krásnej americkej tábor, čekající tam, tam ty lidi přivezli, tam se čekalo na loď, která poveze uprchlíky do Ameriky. Tam bylo dobře, krásný jídlo, tam jsem se i naučil pár anglických slov. Počasí bylo strašný, byl podzim a Německo na podzim není příjemný, tam bylo hodně lidí ze všech národností a čekali na lodě, asi tak dva tři týdny, a najednou ty lodě tam přijely. To byly vojenské lodě, které vozily vojáky do Evropy a uprchlíky zpátky do Ameriky. Tak tam přijely dvě lodě a já jsem byl na jednej...“

  • „V srdci jsem Čech. To se nezmění nikdy. To je... to se nezmění, v srdci, co cítím. Cítím se Čech. Já si myslím, že když jsme narození, tabula blanka, že tam nic není, že je tam všechno k nám přidaný, že se učíme. Tu se něco stane, že nás to udělá Čech, cokoliv. Poněvadž já jsem žil doma osmnáct roků a cítím se Čech... V Texasu jsem žil třicet pět roků, je to dobrej stát, ale necítím se Texasanem, já se cítím Čechem...“

  • „To byl takový hon... Rusové tomu říkají pogrom, je to hon lidí, najednou rychle zavřít všechny, kteří jsou pro nás nebezpeční, pro nás, pro komunismus, školy se zavřely, byli tam profesoři, inteligencia, byli zavření vojáci, kteří působili v Anglii. Najednou byl strach. Byl takovej čas nedůvěry a najednou byl strach. Po válce to bylo takový trošku tichý a nevědělo se, co se stane, a najednou to takhle vybouchlo. A tak lidi nevěděli, co si myslet, komu věřit, komu ne... To bylo ani ne tak jako za války, poněvadž česká nátura je, že když Češi, když je nebezpečí, tak jsou Češi dohromady, všichni pracujou dohromady, ale tady, to byl Čech proti Čechovi, tak se nevěřilo, byl strach, nebyla důvěra. Poslouchal se Londýn, který říkal, možná, že tam bude legie... zavírali piloty z Anglie, zavírali lidi, nevědělo se, jestli tě zavřou, nebo ne, nevědělo se, kdo byl komunista, a kdo nebyl, najednou se lidi rozdělili pro a proti, tak to byla taková... takový nejistý čas...“

  • Full recordings
  • 1

    Washington, 12.09.2022

    (audio)
    duration: 01:44:16
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Zoom, 22.09.2022

    (video)
    duration: 01:27:50
  • 3

    Zoom, 05.10.2022

    (audio)
    duration: 01:18:21
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V srdci jsem Čech, to se nikdy nezmění

Joe Vítovec v letectvu Spojených států
Joe Vítovec v letectvu Spojených států
photo: Archiv Josefa Vítovce

Joe (Josef) Vítovec se narodil 20. listopadu 1930 ve Čkyni na Šumavě. Prožil tam okamžiky naděje při mobilizaci, viděl slzy potupy navrátivších se branců, protloukl se s rodinou válečnými léty. Během poválečných let se však těžko smiřoval s nastupující komunistickou ideologií, jako studenti gymnázia vedli satirický časopis namířený i proti komunistům a cítili, že tlak roste. Když přišel únorový puč a jeho kamaráda zatkli, bylo jasné, že není na co čekat. Josef Vítovec měsíc po únorovém komunistickém převratu opustil republiku a prchl do západní Evropy. Proslýchalo se, že se v americké zóně šikují legie, které Československo osvobodí. To se však ukázalo jako chiméra, a následovaly tak dva roky stěhování se po uprchlických táborech a hledání další životní cesty. V roce 1950 se mu podařilo dostat se do vysněné Ameriky. Tam se upsal do letectva Spojených států, protože mu slíbili, že se stane pilotem. Záhy se však ukázalo, že bez vzdělání to nepůjde. Začal tedy pracovat u letectva, kde se brzy vypracoval, a celý život pak velel týmům, které školily piloty – pracoval na trenažérech, instruktážních videích a manuálech. Zároveň při tvrdé práci studoval, aby se mohl stát vysněným pilotem. Když však studium dokončil, bylo už příliš pozdě, aby s kariérou pilota začal. Po skončení aktivní služby a krátkém intermezzu v soukromé sféře se vrátil do letectva jako civilní zaměstnanec. Zůstal tam až do roku 1995, kdy odešel do důchodu. Se svou ženou má jednu dceru. V roce 2022 žil ve státě Washington. Svůj životní příběh promítl do knihy Full Circle: A Refugee’s Tale.