The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Vítkovič (* 1970)

• narozen 3. září 1970 v Jihlavě

• v roce 1989 za dramatických okolností emigroval do Rakouska

• prošel táborem pro uprchlíky Traiskirchen v Rakousku

• 31. října 1989 v Československu odsouzen za emigraci

• procestoval svět

• v době natáčení rozhovoru s manželkou provozovali rodinný penzion na Jihlavsku

Řeka hučela, kvílela, řvala. Metrové vlny se přelévaly jedna přes druhou ve snaze mladíka udržet bez dechu. Provaz, kterým na sebe přivázal zavazadlo, ztvrdl jako ocelové lano. Podařilo se mu uvolnit ruku, ale smyčka se stáhla kolem krku. Kontrola nad tělem jej pomalu opouštěla, ale hlava fungovala naplno: „Teď tady zhebneš, blbečku, a vyplaveš někde v Rumunsku,“ pomyslel si. 

Jako kdybych dneska řekl, že letím na měsíc

O tom, že emigruje z normalizačního Československa, se Vítězslav Vítkovič (*1970) rozhodl ve svých třinácti letech.  Tehdy netušil, že se na své cestě za svobodou dotkne smrti tak blízko jako nikdy předtím ve svém životě. 

„Nechtěl jsem to z nějakých politických důvodů, ale protože jsem chtěl cestovat a bejt svobodnej. Svoboda byla a stále je pro mě naprosto všechno,“ říká pamětník, který už v dětství snil o dobrodružství někde daleko v modravých dálkách. Všechna ta místa, která znal z dobrodružných knih, mu zněla jako zaklínadlo, jako něco obrovského, vzdáleného a přitom tak blízkého, že se toho chtěl sám dotknout: „Mým snem byla odjakživa Jižní Amerika a já to také každému říkal: ,Jedu do Jižní Ameriky!´ Říkal jsem to v dětství a říkal jsem to později i na gymplu, odkud jsem v podstatě emigroval. A říkal jsem to tak často, že tomu nikdo nevěřil a považoval to jen za bláhový klukovský sen. Tehdy to pro lidi bylo něco podobného, jako kdybych dnes řekl, že letím na dovolenou na Měsíc.“ Ne nadarmo se říká, že všechna přání a sny se člověku splní.

Mezi hady

Přesto, že vyrůstal ve ztuhlém, normalizačním Československu, jeho dětství už tehdy neslo jistý punc dobrodružství. Tatínek Vítězslav měl silnou zálibu v herpetologiii, která se zabývá studiem plazů a obojživelníků – Vítkovičovi jich měli doma přehršel: „Jednou jsme se šli dívat televizi a nechali jsme v pokoji zhasnuto. Tlumené světlo ulice dopadalo dovnitř a já jsem uviděl stín nějakého hada. Můj instinkt byl takový, vrhnout se po něm a chytit ho, aby zase nezdrhnul. Vzal jsem ho do ruky a řekl mamce, ať rozsvítí. A najednou vidím, že držím v ruce bojgu, což je jeden z nejjedovatějších hadů na světě. Jasně, vím, že mám hada chytit za hlavou, ale tady to nebylo poznat, takže jsem to měl padesát na padesát, kdybych ho chytil špatně, je po mně.“

O tom, že žije v nesvobodné zemi, věděl odmala. Otec se svým odporem ke komunismu nijak netajil, jediné pravidlo, které tehdy platilo, bylo – co doma slyšíš, venku neříkej. V rodině se tehdy běžně poslouchala Svobodná Evropa, Vítek si časem oblíbil pravidelné nedělní pořady, které z mnichovské redakce vysílal básník exilu Karel Kryl. 

Když navštěvoval druhý stupeň základní školy, přišli do třídy vojáci. „Dělali nábor na vojenskou školu, chtěli naverbovat něco kolem patnácti lidí. A mě, protože jsem byl hodně fyzicky zdatný a dobrý v atletice, si vybrali taky. To pro mě nepřišlo v úvahu, jít do armády. Nejlepší roky života prožít na buzerplace? Prostě ne! Odmítl jsem to a za to mi pak dali špatné kádrové hodnocení, tehdy byly v Jihlavě seznamy dětí, co nesměly nastoupit na střední a já tam byl taky. Díky tomu jsem se dostal na gympl do Velkého Meziříčí, kam jsem chodil s Kájou Bečvářem a Honzou Humlem, čili s klukama, se kterýma jsem pak emigroval,“ vypravuje Vítězslav Vítkovič.

Puberta, kterou prožíval, byla příkladnou učební pomůckou o neustálém tlaku režimu – na atletickém táboře kluky nutili nastupovat v pionýrských krojích. Jedna z hlavních vedoucí byla svazačka, která v uniformě SSM chodila běžně i v civilu. Vít tehdy poslal domů dopis, ve kterém si rodičům stěžuje, že vedení tábora si plete atletický tábor s koncentrákem: „Na nástupu jej pak tahle svazačka před všemi nahlas četla. Řekl jsem, že to je vyzrazení listovního tajemství a že to je trestné. Dostala strach a od té doby nám nadbíhala – my jsme tam totiž i dost trpěli hlady a psali o tom taky domů. Pak už to bylo samé: ,Kluci, nechcete si vzít ještě salámek?´“

Gymnazisté spolu chodili na pivo. Jednou se u hospodského stolu nahlas bavili o škodlivosti komunismu. Od vedlejšího stolu se zvedl muž, který jim ukázal průkazku Státní bezpečnosti a zároveň jim pohrozil: „Byl slušnej, jenom nám vyčinil, ale my jsme věděli, že musíme sklonit hlavu a mlčet.“

Do Jižní Ameriky, soudruhu řediteli…

Rok 1989, ve kterém Vítězslav Vítkovič emigroval, začal pražskými lednovými událostmi, dnes známými jako palachiáda, či Palachův týden. Šlo o masivní protesty, které tehdy režim brutálně potlačil za pomoci obušků, vodních děl a slzného plynu a které probíhaly po dobu jednoho týdne. „Jestli vás jen napadne jet tam, buďte si jistí, že neodmaturujete,“ řekl jim tehdy ředitel gymnázia. 

Maturovali v květnu. To už jejich plány na útěk měly konkrétní obrysy. Vítězslav věděl, že dostat se z dráty obehnané republiky nebude jen tak – je k tomu potřeba vyřízení mnoha úředních náležitostí a potom, jeho kádrový profil utrpěl skvrnu po odmítnutí vojenské školy. „Naštěstí jsem si tehdy uvědomil, že existuje CKM [Cestovní kancelář mládeže], která pořádá zájezdy do Jugoslávie a že odtud zdrhlo na Západ už hodně lidí. Ale byly k tomu potřeba další věci – získat devizový příslib, výjezdní doložku, potvrzení od vojáků, protože já jsem už tehdy byl vedený jako branec, a nakonec i razítko ze školy. Sice jsem chtěl jet po maturitě, ale tehdy člověk ještě několik měsíců po absolvování patřil pod školu, kde studoval,“ vypočítává Vítězslav Vítkovič. Všechny potřebné papíry nakonec sehnal, zbýval ten školní. „Tak kampak vyrážíš, mladý příteli,“ zeptal se dobromyslně ředitel. „Do Jižní Ameriky, soudruhu profesore.“

Vítězslav maturoval 25. května 1989 a měsíc a tři dny na to odjížděl z republiky. Byl si jistý tím, že svoje rodiče a sestry už nikdy neuvidí. Kluci svou emigraci zpočátku pojali jako dovolenou. Dobrodružství začalo na poloostrově Pelješac, kde se rozdělili s tím, že za čas se setkají na vybraném místě a odtud utečou do Rakouska. Bylo to léto snů. Vítězslav viděl poprvé mešitu, minaret, v malebných městech s bílými zdmi praly v kašnách prádlo krásné ženy, vzduch voněl svobodou a mořem. Ovoce ukradené v zahradách chutná nejlíp, stejně tak vůně naprostého oproštění od zatuchlého, šedého Československa. Na nudistické pláži se setkali s potetovaným mužem, který pak v příběhu sehrál další epizodní roli. Měl na těle vytetované safari a na penisu anakondu. Jmenoval se Josip Vrtarič.

Je to v prdeli, Karle, dostali mě!

„Potom už nastala ta vážnější část našeho výletu,“ zamýšlí se Vítězslav Vítkovič. Plán byl takový, že kluci se ve vytyčeném časovém rozmezí setkají na mariborském nádraží, odkud pak společně vyrazí k hranici. Domluvili se tak, že na sebe budou každý den, v každou celou hodinu od dvanácti do pěti čekat u hlavní pokladny. První se k Vítovi přidal Karel. Společně pak vyhlíželi Jana Humla, který ani po několika dalších dnech nedorazil. Čekání stálo peníze. Když už neměli na ubytování, přespávali ve vinicích. Občas si někde koupili housku. Hlad, nervozita a nejistota. Když už jim každému zbývalo jen pětadvacet dolarů, které si šetřili do Rakouska, rozhodli se – v Mariboru všude, kde se dalo, nalepili vzkazy s informací, že vyráží k hranici. Dvacátého srpna 1989 se tam vypravili nočním autobusem. 

Jejich cílem byla hraniční řeka Mur, kterou chtěli překonat – na druhém břehu už leží Rakousko. Dorazili k ní v noci. I tak je překvapilo, že hranici zde tvoří právě jen řeka. Žádné ostnaté dráty nabité elektřinou, osázené „špačkárnami“. Měli jen mapu, online navigace tehdy neexistovaly – nebyli si jistí, v jakém místě řeku přeplavat, aby se skutečně ocitli v Rakousku a ne zpátky v Jugoslávii. „Počkej tu s batohy a já se půjdu podívat do vesnice, něco zjistím,“ řekl Vít Karlovi. Došel až na místní diskotéku, kde mu několik děvčat potvrdilo, že je opravdu na hranici. Cestou zpět do lesa jej zastavily uniformy. „Byl jsem strašlivě nápadný. Odraný kluk v trenýrkách se plíží nocí v pohraničí. Vyhodnotil jsem, že nemám šanci zdrhnout, a když se mne ptali, co tady dělám, vsadil jsem to na jedinou kartu: ,Hledám tu svého přítele Josipa Vrtariče.´“

Dělej, stříleli po nás!

Nevěřili. Místo toho jej naložili do auta a vyrazili k lesu, v němž se ukrýval Karel Bečvář. „Je to v prdeli, Karle, dostali mne,“ zakřičel Vít do tmy, aby kamaráda varoval. Potom je odvezli na výslech, který trval asi čtyři hodiny – výsledkem bylo rozhodnutí, že jsou vyhoštěni ze země, kterou musí do čtyřiadvaceti hodin opustit. „Jiný úmysl jsme ani neměli,“ usmívá se pamětník a dodává: „Odvedli nás na nějakou ubytovnu, a když jsme se ujistili, že zašel za roh, rozběhli jsme se do tmy.“

Letěli přes zahrady směrem po proudu řeky, kde tušili místo plánovaného přechodu. S dvaceti kilogramy na zádech to šlo pomalu. Když dorazili k řece a zastavili se v kukuřičném poli, aby se svlékli do plavek, v nichž měli každý v igelitovém pytlíku zašité poslední dolary, strhnul se povyk. Uniformy mezitím zjistily, že mladíci jsou na útěku, a rozpoutaly hon. „Běželi jsme v totálním amoku. Nějakých tři sta metrů. Věděli jsme jediné – musíme okamžitě do řeky. Každý jsme měli bagáž v igelitech a přivázanou k tělu. Kdybychom tehdy věděli, že v kraji jsou největší záplavy za posledních deset let, nejspíš jsme do ní neskočili…“

Řeka hučela, kvílela, řvala. Metrové vlny připadaly Vítovi obrovské jako domy. Sotva jej stáhl hlavní proud, začal se topit: „Provaz mi bránil v plavání. Ztěžkl, nasákl a byl jako ocelový drát. Podařilo se mi vysoukat ven ruku, ale utáhl se mi kolem krku. Třikrát jsem se chtěl nadechnout, třikrát jsem se napil. Viděl jsem všechny svatý.“ Zachránila ho přivázaná loďka, na kterou se dokázal vyškrábat a odtud se i dostat na pevný břeh. Byl v Rakousku. Opodál spatřil běžící Karlovu postavu, která na něj zoufale křičela: „Dělej, pohni se, musíme pryč, stříleli po nás.“

Doběhli do první rakouské vesnice, kde se usušili a převlékli v telefonní budce. Noc přečkali na železniční zastávce. Až mnohem později se Vít dozvěděl, že místo, kudy utíkali řekou, je nechvalně známé tím, že zde vyhasly životy mnoha lidí, kteří se snažili utéct za svobodou. Těch pětadvacet dolarů proměnili za jízdenku do Vídně. 

Stála tam v tygřím kožichu a rudém prádle…

Karel Bečvář měl ve Vídni dvě tety. Po dlouhém čekání, které už začínalo nasakovat beznadějí, se konečně na jednu z nich dozvonili: „Začala nás krmit a já se tehdy naučil svá první německá slova – ,broskev´ a  ,dost´. Spali jsme dvacet čtyři hodin v kuse. Bylo to po třech dnech bez jídla a po všem tom vypětí, kdy šlo o život. Když jsem se probudil, Karel stál u okna a říkal: ,Honem, pojď se na něco podívat!´“

Vítězslav vyhlédl do ulice a spatřil ženu v tygřím kožichu a s rudým krajkovým prádlem na jinak nahém těle, která kouřila dlouhou, tenkou cigaretu a nabízela se k potěšení za úplatu. Tehdy si naplno uvědomil, že se konečně ocitl na „prohnilém, zkaženém, kapitalistickém západě,“ jak zemi vykreslovala normalizační média. 

Projít uprchlickým táborem Traiskirchen, který ležel asi dvacet kilometrů jižně od Vídně a získat zde politický azyl, nebylo snadné. Vítězslav Vítkovič tu prožil deset dní, potom jej  přesunuli na penzion pro uprchlíky: „Tam už bylo třikrát denně jídlo, oblečení a charita. Na měsíc jsem dostal čtyři sta šilinků, což bylo žalostně málo a stačilo to sotva na hygienu a dvě čokolády. Nesměli jsme pracovat, jen sedět a čekat. Hledal jsem si práci načerno, dělal jsem pomocného dělníka na stavbě, u sedláků na poli a taky na jatkách, kde jsem podřezal desítky tisíc slepic. To bylo jedno z nejhorších v mém životě.“

Politický azyl získal 31. října 1989 a s ním i práva a povinnosti rakouského občana – jediné, co zatím nesměl, bylo chodit k volbám. Sametová revoluce propukla v Československu několik týdnů potom. Obrovským paradoxem je to, že Vítězslava ještě 30. listopadu 1989 v jeho nepřítomnosti odsoudili k půlroční podmínce za nedovolené opuštění republiky, ale také ke ztrátě veškerého majetku, který tím pádem propadl státu. Rodiče museli odevzdat všechny Vítkovy hračky a oblečení na národním výboru. Otec to pojal naštvaně i recesisticky – do pytle zabalil všechno, co našel na půdě. Byla tam i stará, potrhaná sukně. 

„To si děláte legraci, že váš syn tohle nosil,“ ptala se úřednice. 

„Jo, von byl totiž ujetej. A proto taky emigroval,“ pronesl temně otec. 

Doma je tam…

Do svobodného Československa se Vítězslav poprvé podíval v červnu 1990, v době prvních porevolučních svobodných voleb. Když, čekaje na hranicích na odbavení, zahlédl zelenou uniformu, pozvracel se. Přesto, že jeho vlast už byla svobodná, rozhodl se zůstat v Rakousku. Učil se jazyk a snažil se o zapojení do veřejného života. Prošel mnoha povoláními, od plavčíka po číšníka. „Odpoutal jsem se od emigrantů. Našel jsem si nové přátele, během roku jsem se naučil jazyk, ale stále jsem vnímal, že mne Rakušáci vnímají s jakýmsi despektem. Taky tam ještě pořád byly cedule: ,Češi, nekraďte!´ Chtěl jsem se vymanit z té středoevropské mentality a našel si práci jako delegát cestovní kanceláře,“ vzpomíná Vítězslav Vítkovič. 

Nová práce mu vyhovovala. Cestoval za sluncem, dělal průvodce v přímořských krajích – v Řecku, Jugoslávii, Itálii. Ale pořád tam někde hluboko v něm kvetl sen o Jižní Americe. Když se od známých dozvěděl, že jejich syn tam pořádá expedice a sjezdy divokých řek, nezaváhal a nejspíš byl jedním z prvních lidí na světě, kteří na raftu dokázali sjet celou řeku Marañón (Peru, jeden z přítoků Amazonky, až dosud nesplavená v celé délce). Toulal se v pralesích, a když mu došly peníze, postavil si vor, na kterém sjel další z řek. Do Rakouska se sice vrátil, ale i tak během svého života navštívil všechny kontinenty kromě Austrálie. Žil v New Orleans, tlumočil lovcům na Kamčatce. Ženu, se kterou se rozhodl spojit svůj život, poznal na Sicílii. V roce 2025 společně provozovali penzion v Jihlavském kraji. 

„Kde ses kdy cítil nejvíc doma?“

„Doma bylo vždy tam, kde jsem měl postel,“ uzavírá své vyprávění Vítězslav Vítkovič.