Ing. Jan Vítek

* 1948

  • „Někdy asi v březnu 1988 Rudolf Zeman říkal, že maj tiskaře, kterej už to nemůže dělat a jestli bychom to nemohli tisknout my. Já s Pavlem Reinigrem, kamarádem od Bonaparta. No já řek, že jo, a musím říct, že jsem byl úplně šťastnej, že konečně budu moct mít dobrej pocit, že něco kloudnýho dělám. Tu kopírku tehdy sehnal Pavel Rychetský, kterej v tý době dělal právníka SBD Pokrok. No a tu jsme dostali k nám domů. Tam ale byly dvě děti, takže jsme ji museli schovávat. Aby se neptaly: ,Co to tady je?‘, zastýlali jsme ji peřinama v jednom regále. Jednou za měsíc se vytáhla a dalo se tisknout. Ty noviny měly 25 stránek a ty makety, to byly čtvrtky formátu A3, polepený článkama. Vopravdu sestříhaný, nalepený na čtvrtkách. A to nám nosil Jan Ruml v tašce nebo v batohu do jednoho bytu v Roztylech u jedný slečny, jejíž jméno jsem zapomněl, tam to nechal v kredenci mezi hrncema a odešel. Pak já už jsem věděl, že si tam můžu jít, abychom se nepotkávali, aby se přetrhla ta návaznost.“

  • „To jsem prožíval velmi, jako dvacetiletej mladej citlivej člověk, jsem to prožíval úplně strašně. Protože jsem to pociťoval jako velkou naději. Začal jsem hltat Literární listy a všechny tyhle časopisy, který se daly číst. A v tý době se daly číst skoro všechny. No a pak přišel ten zlom, kdy sem teda vpadli. No a co mě úplně nejvíc bralo, bylo to, jak po invazi byli lidi na sebe milí a mysleli stejně. Když jsem čekal na tramvaj v Braníku, a tramvaj nejela, tak tam zastavovaly auta a řidiči se ptali lidí, jestli nepotřebujou svézt. A pak, jak během dvou let tohle všechno opadlo a najednou ty lidi s těma kachníma žaludkama začali dělat kariéru. A lézt po zádech těch lidí, co ty kachní žaludky nemaj, tak z toho jsem byl hodně znechucenej, že jsem dokonce zanevřel i na ten národ jako takovej.“

  • „Rudolf Zeman mi nosil vždycky jedno číslo, protože já jsem tam v tom Mezinárodním svazu studentstva měl přístup ke kopírce. A já jsem mu z toho jednoho čísla nadělal napřed deset a pak už padesát kusů, jak po mně chtěl. To bylo dost nebezpečný, protože ta kopírka byla u toho Jakeše v kanceláři nebo u předsedy MSS Skály v takovým předsálí, zase před jeho kanceláří. Takže to jsem musel čekat, až vodejdou, ale stalo jednou, že jsem to už potřeboval jít množit, a ten Skála tam pořád byl a neodcházel. Tak jsem byl tak drzej, že jsem si vzal nějakou tabulku ekonomickou a tu jsem měl stále navrchu toho spisu. A von pak vylez a říká: ‚Co to tady kopíruješ?‘ ‚Ale, nějaký tabulky, už mě to nebaví, to jsou pořád nějaký tabulky.‘ A přitom jsem měl samozřejmě hrůzu, jestli nadzdvihne tu tabulku a uvidí tam ty Lidový noviny...“

  • Full recordings
  • 1

    Myslkovice, 10.03.2016

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nezabývat se věcmi, které nemohu ovlivnit

Jan Vítek dobové foto
Jan Vítek dobové foto
photo: archiv pamětníka

Jan Vítek se narodil 18. srpna 1948 v Praze. Vyrůstal na Novém Městě v Salmovské ulici a do školy chodil do Štěpánské. Otec byl dřevosochař, matka úřednice, oba římskokatoličtí křesťané. Po škole se vyučil elektrikářem, pak vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a nakonec ještě Vysokou školu ekonomickou v oboru informačních technologií. Od deváté třídy závodně jezdil na kajaku. V této disciplíně získal i titul mistra republiky. Se vstupem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 však závodění ze dne na den zanechal. V srpnových dnech roku 1968 celou politickou situaci velmi silně prožíval. V roce 1986 nastoupil kvůli bytu jako ekonom do Mezinárodního svazu studentstva. Tam kopíroval první výtisky Lidových novin. Od roku 1988 Lidové noviny tiskl doma. Tuto činnost se podařilo až do listopadu 1989 utajit před státními orgány a nikdy nebyl u žádného výslechu. V roce 1989 se mu narodil syn. Po sametové revoluci odešel do ústraní. Od roku 1992 žije v Myslkovicích u Soběslavi a živí se jako keramik.