The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vít (* 1942)

Nikdo žádnou pravdu nepřijme, dokud ji sám neprožije

  • narozen 18. dubna 1942 v obci Lhotky

  • otec Josef Vít popraven 10. července 1952 v politickém procesu známém jako „teror Náchod“

  • vystudoval střední zemědělskou školu, stal se zootechnikem

  • usiloval o rehabilitaci popraveného otce

Josef Vít strávil téměř celý svůj život v jednom kraji. Narodil se 18. dubna 1942 ve Lhotkách u Náchoda jako prvorozený syn v rodině zemědělců. Nebylo mu ještě ani deset let, když se stal svědkem dodnes nevyšetřených událostí, které vedly k justiční vraždě jeho otce a několika dalších obyvatel okresu.

Nátlakem do družstev

„Otec měl hospodu a hospodářství, nebyli jsme nijak zvlášť bohatí, ale ani chudí, prostě živnostníci, měli jsme asi tři a půl hektaru. Maminka pocházela z nedaleké Litoboře. Můj otec byl takový typ člověka, že když něco řekl, tak ostatní ho následovali.“ Přirozená autorita Josefa Víta staršího se projevila s počátky kolektivizace. První fáze tvoření družstev, ve kterých měli sedláci společné zemědělské stroje, se mu ještě zamlouvala. Zabavování strojů a zvířat se mu ale už nelíbilo.

Josefa Víta staršího chodili soudruzi nejdříve přesvědčovat. Pak vyhrožovali a nakonec zakázali pivovarům prodávat mu do hospody pivo. Vítovi sousedé byli prohlášeni za kulaky a odvlečeni. Zatímco se Josef Vít ve Lhotkách stavěl na odpor, opozice se formovala i v nedaleké Litoboři, kde jako v jedné z mála obcí při posledních svobodných volbách před rokem 1948 nezvítězili komunisté, ale lidovci.

„Agent ze Západu“

Do této situace vstoupil v prosinci v roce 1951 teprve jedenadvacetiletý mladý muž jménem Miloslav Stejskal. Od počátku otevřeně prohlašoval, že je agentem ze Západu a že ho posílá Svobodná Evropa. Nechal se hostit a ozbrojen zastrašoval mimo jiné předsedu JZD a předsedu akčního výboru KSČ, který byl zodpovědný za vstup vesničanů do družstva. Na několika místech se chlubil, že má za sebou výcvik v Anglii po úspěšném útěku za hranice. Mezi 18. a 29. prosincem 1951 navštívil podle svědectví jedenáct sedláků.

„Choval se, jako by se mu nemohlo nic stát, nijak se neskrýval, bezpečnost o něm musela vědět, ale nikdo ho nesebral. Lidi byli rádi, že se jich někdo zastává, měli ho za svého Jánošíka a pomáhali mu, aniž by tušili, jaký to na všechny bude mít dopad. Copak je normální, aby se agent ze Západu staral o nějaké Lhotky?“

Krvavé Vánoce

„Agent“ přitom vesele chodil několik týdnů na pivo s vesničany a v hospodě bez obav hrál karty. Rozhodně nepůsobil dojmem, že by se skrýval, a po kraji se pohyboval na motorce.

Až jednou se objevil před stavením Josefa Řezníčka, strýce Josefa Víta, v Litoboři s žádostí o opravu a ptal se, jestli zná někoho ve Lhotkách a že se chce seznámit s jeho švagrem. Nenechal se odbýt, i když s ním nikdo nechtěl jet, až nakonec sehnali taxikáře i benzin a jeli. Svého dosáhl s pomocí výhrůžek a pistole.

V tu chvíli se v Bělovsi konala schůze KSČ, ze které si nechal vyvolat předsedu akčního výboru. Stejskal střílel, ale trefil předsedu jen do ramene a utekl oknem, a poté si to namířil do Lhotek. Od hostinského Víta si nechal poradit, kde bydlí lhotecký předseda národního výboru, kde postřelil jeho manželku. Nakonec se vypůjčeným automobilem vrátil do Litoboře a v rodině Josefa Řezníčka si nakonec týž den vynutil nocleh. Dodnes není jasné, za jakých okolností úkryt u Řezníčkových získal. K ránu pak byla celá Litoboř obklíčena policisty, milicionáři a příslušníky StB. (Podle spisu po Stejskalovi pátrala Státní i Veřejná bezpečnost od 22. prosince 1951.)

„Otec nekladl žádný odpor a nic netajil, řekl jen: ‚Ano, tady spí na půdě‘, když vtom Stejskal kolem všech ozbrojenců, kteří byli vyděšení, proběhl jakoby nic do stodoly, a v tu ránu spustili palbu. Stříleli z pušek a kulometů, házeli i granáty, jako by stodola byla plná agentů, až ho nakonec jedna střela zasáhla. Vyhodili ho z okna stodoly na zem jako pytel a odvezli. Bylo to 29. prosince 1951. Pak přišlo vyšetřování.“

Druhé Babice

„Zavřeli všechny z Litoboře a vyšetřovali, vyslýchali, i když už všechno museli vědět. Tátu odvezli jeden den vyšetřovatelé z Náchoda a pak ho přivezli. Pak zasáhla krajská StB, která vše připravila, aby se zbavili otce a všech oponentů z Litoboře a potrestala je, otce odvezli podruhé a už se nikdy nevrátil,“ popisuje připravený scénář Josef Vít a příběh přirovnává k babickému případu. Z Litoboře zavřeli dvanáct lidí a sebrali nejen Josefa Víta staršího a jeho švagra, ale i onoho taxikáře. Všichni tři dostali trest smrti za vlastizradu a nabádání k vraždě předsedy akčního výboru KSČ.

„Teror Náchod“

Následky byly i pro jen letmo zúčastněné fatální. Správce místní hasičské zbrojnice, mimoto hospodář na pěti hektarech půdy, dostal dvacet let jen za to, že autodopravci Jaroslavu Lazarovi poskytl dvacet litrů benzinu na cestu agenta Stejskala do Bělovsi a Lhotek. O přítomnosti „agenta“ věděli v Litoboři všichni. Není jasné, podle jakého klíče bezpečnost při zatýkání postupovala, ale potrestáni byli hlavně soukromí sedláci. Událost byla využita v tisku za účelem propagandy a ihned poté, co utichla střelba, se začal připravovat soud.

„Jak by to mohla být pravda, aby otec usiloval o jeho smrt, když pár týdnů předtím mu zachránil život při nehodě na traktoru?“ ptá se Josef Vít. Uvězněna byla i jeho matka a sám s bratrem strávil rok v dětském domově, protože úřady nedovolily, aby děti žily u babičky, vzhledem k tomu, že by na ně prý mohla mít nežádoucí politický vliv. U soudu nepadlo žádné svědectví kromě doznání vymláceného při „vyšetřování“. „Matka ho směla jednou navštívit, ani dotknout se nemohli, mezi nimi dvoje mříže, měl vymlácený zuby, zkopali ho, ztýrali. Žádali jsme o udělení milosti, dokonce i já jsem psal dopis prezidentovi ve svých deseti letech, že budu vzorný pionýr, nic nepomohlo. Popravili je, protože oni jediní věděli, jak to bylo doopravdy, jaká fraška s tím nastrčeným agentem to byla, a protože potřebovali oběti pro výstrahu ostatním. Do družstva pak vstoupili všichni z Litoboře: Co měli dělat? Zbyly tam jenom ženské...“

Později Josef Vít mladší navštívil a zpovídal příbuzné obětí, veškeré pamětníky či aktéry událostí včetně sestry Miloslava Stejskala. Mezi potrestané režimem se dostal například jeden ze sousedů jen proto, že Stejskalovi půjčil dvě košile. Každý z nich znal jen jeden dílek mozaiky, jinak nikdo nevěděl nic. Celkový obraz se nikdy nedostal na povrch i proto, že Stejskal byl při zásahu ozbrojených složek zabit. Pitevní zpráva si protiřečí v okolnostech smrti, které dodnes nejsou jasné. Jako variantu dokonce uvádí smrt vlastní rukou, což je při ráně do hlavy, srdce a kolene poněkud zvláštní.

Nenávist davu

Při soudu byl dav vyprovokován k hysterii: „Co ty ženský vyváděly, plivaly na ně, házely věci, když je vedli do autobusu, ten dav by je utloukl! Prý: ‚Podívejte se na ně, to jsou oni, kvůli nim nemáme, co jsme mohli mít, kde jsme už mohli být, nebýt těchhle zrádců!‘“

Josef Vít, Josef Řezníček a Jaroslav Lazar byli popraveni na Pankráci 10. července 1952.

Vražda bez důkazů

Maminku propustili po roce z vězení, děti z dětského domova a všichni odešli žít k babičce do Litoboře. Jako dospělý se Josef Vít domáhal znovuotevření procesu a otcovy rehabilitace, ale bez úspěchu. Vytrval, i když po roce 1968 všichni houfně žádosti o rehabilitaci procesů z padesátých let stahovali. „K ničemu to nebylo. Řekli, že tam byla střelba a že se otec doznal. Vyhrožovali mi, že nesmím nikoho obvinit, že doznání bylo vynuceno bitím, tedy jsem řekl, že to vím od matky. Otcovi vyšetřovatelé u soudu vše popřeli a smáli se mi do očí.“

Černé svědomí režimu

Paradoxně tragédie, která postihla celou rodinu i kraj, jako by držela nad Josefem Vítem a jeho bratrem neviditelnou ochrannou ruku. „V dětském domově jsme měli cimru sami pro sebe, nikdo proti mně celý život neřekl křivého slova. Dostal jsem se na střední zemědělskou technickou školu bez problémů, protože mi zamlčeli tyto věci v kádrovém posudku. Přišlo se na to až ve čtvrtém ročníku, to dokonce přijeli až z Prahy z prokuratury a přede všemi studenty ve školní aule vykládali, koho to mají mezi sebou a že pocházím z rodiny nebezpečných zrádců vlasti... No já tomu nemohl uvěřit, co to bylo za bláboly, co to bylo za pohádky, hodinu a půl jsem tam stál a poslouchal – vždyť my jsme vůbec nic nevěděli, ani žádný papír nám neposlali, nic nám neřekli, co se vyšetřilo... Chtěli mě pak vyloučit ze studia, ale postavil se za mě celý pedagogický sbor a zaručil se za mě. ‚Ale na vysokou zapomeň,‘ řekli mi. Po celý život na mě soudruzi ale nikdy nic nezkusili, mohl jsem si říkat, co jsem chtěl.“

Ani na vojně pamětník nezažil žádné problémy, dokonce měl vzorné výsledky a na jeho původ se přišlo až tři měsíce před odchodem do civilu. Poté získal umístěnku do Bělovsi, kde pracoval jako hlavní zootechnik. „Maminka dřela na poli za pět šest stovek měsíčně, nikdy nenadávala, měla těžký život. Stále kolovala mezi příbuznými obětí legenda, že všichni tři byli odvezeni do Koreje, kde je osvobodili Američané, a oni jsou stále naživu... a to ji drželo při životě.“

Rozloučení po letech

V devadesátých letech pamětník společně s bratrem usiloval o nápravu justiční vraždy svého otce znovu, ale podařilo se to jen částečně – Josef Vít starší byl zproštěn pouze obvinění z velezrady. V roce 1997 se zúčastnil odhalení památníku obětí komunismu v Náchodě, což představovalo po dlouhých letech možnost se s ním důstojně rozloučit. Navštívil také místo u hřbitovní zdi v Praze-Ďáblicích, kam se vysypával bez označení popel s ostatky popravených.

Jak se vyrovnat s hlubokou křivdou, která zůstala nenapravena, a se zločinem, jenž zůstal nepotrestán? „Člověk na to nesmí myslet, jinak ho to zničí. Když si to někdo uvědomí do celé své hloubky a má to přesvědčení, že smrtí všechno končí, pak je hanba zůstat poctivý, hanba zůstat střízlivý, pak nemají žádné hodnoty význam.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Iva Chvojková Růžičková)