The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kumar Vishwanathan (* 1963)

V každém z nás je světlo. A to světlo je dobro

  • narodil se 15. listopadu 1963 v Indii, stát Kérala, město Quilonu

  • vyrůstal v rodině inženýra energetiky ve městě Neyveli ve státě Tamilnádu

  • roku 1983 začal studovat fyziku na Univerzitě Patrice Lumumby v Moskvě

  • v Moskvě se seznámil se svou budoucí ženou, studentkou univerzity v Olomouci

  • Sametovou revoluci 1989 prožil v Olomouci a účastnil se studentského hnutí

  • v roce 1990 ukončil studium v Moskvě a natrvalo začal žít v Olomouci

  • v letech 1991 až 1997 učil fyziku na dvojjazyčném gymnáziu

  • po záplavách 1997 odjel do Ostravy a organizoval pomoc Romům ze zatopených čtvrtí

  • v roce 1998 obdržel od Nadace Charty 77 cenu Františka Kriegela

  • do Ostravy se přestěhoval a usiluje o sblížení Romů s většinovou společností

„Zhasli jsme světla a děti se rozplakaly. Operní zpěvačka, která byla na ubytovně s námi, svolala děti a začala zpívat. Ty větší se přidaly a zpívaly s ní. Malé plakaly dál a tiskly se mámám pod sukně. Za okny hřměly petardy a některé děti se hystericky smály. Venku před ubytovnou viděly svou učitelku ze školy. Své kamarády… Všichni tam byli.“

V srpnu 2011 zazvonil Kumaru Vishwanathanovi v Ostravě telefon. Policejní prezidium žádalo o pomoc. Druhý den už seděl ve vlaku a mířil na druhý konec republiky. Zástupy lidí ve Varnsdorfu tam už několik dní demonstrovaly proti Romům a kordony policistů v těžké zbroji bránily romské ubytovny před pogromem. „Kumare, Kumare,“ vzlykaly děti. „Proč na nás střílejí?“ V přecpané ubytovně bylo vedro a tma, do které zářila jeho světlá košile a bělmo velkých indických očí.

Glasnosť, depka, Moskva

Přestože to nijak nezdůrazňuje, Kumar Vishwanathan dobře ví, co to je mít snědou pleť, když jsou všude kolem samí bílí. Jako dvacetiletý přijel v roce 1983 z Indie do Moskvy studovat. Rusko ho přitahovalo, připadalo mu tehdy tajemné, hluboké a mnohem zajímavější než Západ. Rychle však poznal, co je to Sovětský svaz.

Toužil cestovat, poznat pravoslavné kláštery, pozorovat krajinu. Jenže jako cizinec nesměl z Moskvy dál než sedmdesát kilometrů. Personál na nádraží měl přísný zákaz prodávat cizincům jízdenky za tuto hranici. Pokud chtěl Kumar do Londýna, dostal lístek bez problémů. Po Rusku však svobodně cestovat nesměl. „Kupte si zájezd s cestovkou,“ říkali mu.

O zájezdy neměl zájem, a tak se pokoušel vydávat za Rusa. Ind hustých černých vlasů zababušený do kabátu a šály huhlal rusky u okýnka pokladny, že chce lístek do Leningradu… V zimě to bylo snazší, v létě téměř neměl šanci. Několikrát se mu sice výjezd z Moskvy podařil, vždy ho ale policisté chytili a poslali zpět.

Na své první tři roky v Moskvě přesto Kumar Vishwanathan vzpomíná velmi rád. Zažil nástup Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu, dobu, kdy byl život v Moskvě nesrovnatelně svobodnější, než je tomu dnes. „Chodíval jsem do Divadla na Tagance. Poslouchal Visockého, Okudžavu. Deset hodin jsem stál v mrazu na lístky do Bolšovo Těátru. Všechny ruské impresionisty jsem v galeriích poznal. Moskva byla tehdy velmi svobodná a otevřená. Byla tam perestrojka, glasnosť a Gorby,“ vypráví Kumar. „Začala se objevovat zakázaná literatura. Vycházely literární časopisy. Na univerzitě jsme tiskli knížky na počítačových tiskárnách. Tenkrát to byly veliké stroje a na nich jsme na ohromné papírové archy tiskli Alexeje Tolstého. Univerzitní počítač jsme používali k šíření jeho zakázaných knížek.“

Po třech letech se však nadšenému mladému Indovi život v Moskvě změnil. Přišlo rozčarování a deprese, se kterými si neuměl poradit. „Všechno pro mne ztratilo smysl. Měl jsem takovou depku, že jsem se ani neholil. Koleje v Moskvě jsme měli ve starých kasárnách. To mi také nepřidalo. Byly tam myši a zima. Nesmírně depresivní. Bylo jasné, že takhle už dál nemohu existovat,“ vzpomíná po třiceti letech a já provokuji: „Takže nadšený, naivní mladík z dobře situované indické rodiny přijel zkoumat Rusko a po třech letech toho začal mít plné zuby,“„Nepřijel jsem zkoumat Rusko. Přišel jsem s nadějí, že tam bude něco vznešeného. Ale našel jsem úplnou propast.“

Kuličky z rýže

Dětství v Indii měl Kumar Vishwanathan barevné a šťastné. Matka jménem Sita pocházela z bohaté venkovské rodiny a na indickém venkově trávil chlapec celé prázdniny. Poznal rybáře, prodavačky květin, sběrače kokosů. Dodnes nezapomněl na jakousi chudou stařenu, která ho jako malého kluka krmila kuličkami rýže s cibulí. Tím nejprostším indickým jídlem. „To je asi má nejsilnější vzpomínka z doby, kdy jsem byl ještě úplně malý,“ říká.

Otec Pilai byl inženýrem energetiky, odborník na tepelné elektrárny. Kumar se narodil v éře premiéra Nehrua a patřil k první postkoloniální generaci. Indie se tehdy otvírala světu, budovala průmysl a zvala zahraniční odborníky, aby jí s tím pomohli.

Kumar vyrůstal v městysi plném takových lidí z celé Indie i z ciziny. Vzpomíná na školní třídu, spolužáky různých národností i vyznání. Každý školní den začínal vždy meditací a proslovem některého z žáků, pokaždé v duchu jiné víry. Žáci měli přístup k novinám a časopisům západního světa a v tomhle smyslu si užívali absolutní svobody.

Ovšem jak Kumar Vishwanathan vyrůstal, začaly mu být tradiční společenské a sociální poměry Indie, její kastovnictví, protivné. Dívka, se kterou se přátelil od pěti let, byla jeho první láskou v době dospívání. Rodiny však bránily, aby šli spolu studovat univerzitu na severu Indie. „Byli jsme spolu od dětství a najednou se nás snažili rozdělit,“ vypráví Kumar.

A tehdy se rozhodl, že z Indie odejde. Západ znal z časopisů a novin, z vyprávění. Proto ho lákalo Rusko.

Vůně Československa

„Spal jsem v Jeseníku na nádraží a všude byl kouř. Tehdejší Československo mám spojeno s kouřem. Uhlí, spálený tuk a cigarety. Tři základní vůně. Z komínů a hospod. Měl jsem to rád.“

Když na přelomu let 1986 a 1987 nevěděl v Moskvě, co si dál počít, potkal Kumar stážistku z Československa, studentku umění Univerzity Palackého v Olomouci. Sblížili se a později se rodačka z Jeseníku stala jeho ženou. Ptám se na první zážitek z Československa, když tam za svou přítelkyní poprvé přijel, a Kumar vypráví příběh z nádraží. Objevil se tehdy v Jeseníku snad dříve nebo později, než byli domluveni, mobilní telefony nebyly, a přespal proto na nádraží.

V roce 1989 Kumar na rok přerušil v Moskvě studium a cestoval po Evropě. V říjnu odjel z Moskvy do Londýna, aby si tam vydělal nějaké peníze a cestou navštívil své přátele v Berlíně. „Byl to přesně ten den, kdy za Honeckerem přijel do východního Berlína Gorbačov. Ten den, kdy dal Gorbačov pusinku Honeckerovi,“ říká Kumar. „A bylo to zajímavé. Východní Německo tehdy oslavovalo nějaké výročí a všude byly vlajky. První v řadě však nebyla sovětská vlajka, ale čínská. Druhá kubánská. Až úplně poslední vlajka byla ruská. Tehdy neměli v Berlíně Moskvu rádi. Báli se jakékoli změny. Neměli rádi Gorbačova a perestrojku.“

V říjnu pár dnů ve východním Berlíně, potom Londýn, tam v televizi sledoval pád Berlínské zdi a listopad 1989 už Kumar Vishwanathan prožíval se studenty v Olomouci. Ve městě bylo velitelství okupačních sovětských vojsk a velká sovětská posádka. V roce 1968 byli studenti ještě malými dětmi, reminiscence na srpen však byly silné a Kumar si na ten strach vzpomíná. Co na tom, že tou dobou v Moskvě vládl Gorbačov, a ne Brežněv…

Uklidnit tu hysterii

V létě 1990 se Kumar Vishwanathan oženil a natrvalo se usadil v Olomouci. Ve městě vzniklo dvojjazyčné gymnázium, kam nastoupil jako učitel fyziky. Třídy plné talentovaných dětí, nadšení ze svobody. Kromě fyziky učil studenty diskutovat, pracovat s argumenty, naslouchat svým oponentům. To Kumar miloval. Znal to ze školy z dětství, v Moskvě zakládal diskusní kluby. Pak to učil v Olomouci.

Po šesti letech však přišlo vyčerpání a touha po změně. Na Balkáně zrovna končila válka a mladý Ind už měl nakročeno do Sarajeva. Pomáhat s budováním nové školy. Začátkem léta 1997 však přišly na Moravu a do Slezska povodně, které Kumara nasměrovaly v životě tak, jako do té doby nic na světě.

Z televize a novin sledoval utrpení lidí v zaplavených oblastech a neměl doma stání. Pak přišly zprávy z Ostravy. Stovky obyvatel, převážně Romů, musely opustit své domovy ve starém Hrušově, který zmizel pod vodou. Město vystavělo z unimobuněk ubytovnu v místě zvaném Liščina a bylo zle. Místní se začali bouřit. Romové i bílí o vytopené „cikány“ z Hrušova nestáli. Nechtěli o nich ani slyšet. Magistrát oznámil, že na Liščině a v okolí posílí policejní hlídky. Mluvilo se o zásahových jednotkách. Někteří z politiků vyzývali obyvatele k zakládání domobrany. „Místní Romové byli také proti těm cizím. Mysleli si, že Romové z Hrušova přijdou, pokazí vztahy s ostatními obyvateli a zase odejdou. Sedm set lidí podepsalo petici primátorovi Ostravy Tošenovskému,“ vzpomíná Kumar Vishwanathan. „Chtěl jsem tu hysterii uklidnit.“

Ostravu znal tenkrát jenom z vlaku. Při svých cestách tam několikrát přestupoval, dál než na perón nádraží se však nikdy nedostal. Teď přijel, zeptal se, kde je Liščina, kde je radnice Slezské Ostravy, šel tam a nabídl pomoc. Byl jedním z prvních obyvatel v unimobuňkách. A jeho pokojík dva krát tři metry se stal brzy hlavní kanceláří, komunitním centrem.

Po několika dnech uspořádal v Ostravě tiskovou konferenci, představil se novinářům i místním politikům a jeho jméno se začalo šířit městem. Když se ubytovna zaplnila lidmi, pustil se Kumar do komunitní práce. Nakoupil dezinfekční prostředky, hadry, kartáče a štětky a pustil se do uklízení záchodů. A své spolubydlící i jejich děti vyzval, aby mu s tím pomohli. „Život musí mít řád. Ať je to kdekoli a v jakékoli situaci. Čím je situace na první pohled zoufalejší, tím více je řád potřeba. Řád však nesmí vznikat shora. Naopak. Řád si lidé musí vytvořit sami. Potom ho budou mít rádi,“ vysvětluje.

Vzájemné soužití

V Ostravě založil Kumar Vishwanathan sdružení Vzájemné soužití a stejné jméno dostal i dosud nevídaný projekt bydlení Romů a bílých ve společné vesničce. Za své odhodlání a obětavost bránit důstojný život lidí vyhnaných ze svých domovů povodněmi, za přispění ke smiřování a toleranci dostal v roce 1998 Cenu Františka Kriegla, kterou udílí Nadace Charty 77.

A mezi Romy už zůstal. Sdružení Vzájemné soužití zaměstnává desítky lidí, spolupracuje se stovkami dobrovolníků. Pomáhá řešit běžné životní situace, ale výrazně se angažovalo ve všech zásadních problémech romské menšiny. Lichva, segregace dětí systémem zvláštních škol, sterilizace romských žen, problém mafiánských ubytoven, byznys s chudobou.

Když v roce 2011 vypukly zřejmě největší rasové bouře v novodobé historii České republiky a průvody lidí táhly ve Varnsdorfu k ubytovnám nacpaným Romy, nasadila policie stovky mužů z celé republiky, aby zabránila masakru. „Kdyby tam tenkrát nebyli, došlo by k pogromu,“ je přesvědčený Kumar.

Vyslyšel tehdy prosbu policejního velitelství a na několik týdnů do Varnsdorfu odjel. Jako kdysi v Ostravě, také tam bydlel na ubytovně, donekonečna diskutoval s místními politiky, protiromskými vůdci, s učiteli ve školách, s Romy a snažil se přispět k tomu, aby se situace uklidnila. „Držte hubu! Poslouchejte, co vám říká,“ rozkřikl se mladý muž s vyholenou hlavou na skupinu svých soukmenovců. Uprostřed běsnícího davu stál Kumar v bílé košili a promlouval...

„Světlo není jen na nebi, ale v každém z nás. Světlo nemusí přijít z nebe, aby zažehlo duše na zemi. Světlo je v každém z nás a to světlo je dobro. Možná je ten plamínek v někom jen slabý, v někom zase silnější. To ano. Ale v každém to světlo je,“ říká, když se ptám, co ho v životě nejvíce posiluje.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Tomáš Netočný)