The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThLic. Jordán Jaromír Vinklárek (* 1925  †︎ 2020)

• narozen 25. ledna 1925

• dětství na Podkarpatské Rusi, 1939 útěk do Československa

• studium angličtiny a češtiny na FF UK

• 1949 vstup do dominikánského řádu

• Pomocné technické prapory

• práce na stavbách a ve zdravotnické dokumentaci

• od roku 1960 studium v semináři v Litoměřicích

• 1964 vysvěcen na kněze

• jako kněz působil na Vyšehradě, v Jáchymově, v Chlumu nad Ohří a ve Stodě u Plzně

• v 90. letech učil na teologické fakultě v Olomouci

• zemřel 30. března 2020

Podkarpatská Rus a válka

Jaromír Vinklárek se narodil 25. ledna 1925 ve Všechovicích na Moravě, „pod Hostýnem“. Když mu byly dva roky, rodiče se přestěhovali za prací na Podkarpatskou Rus, kde absolvoval základní školu a tři roky gymnázia. V roce 1939 musela rodina utíkat zpět do Československa. Tato cesta byla dobrodružná.

„Když mně byly dva roky, rodiče se přestěhovali na Podkarpatskou Rus za zaměstnáním a tam jsem vychodil obecnou školu a pak tři roky gymnázia; do roku 1939. Pak přišel Hitler a my jsme museli utíkat – přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko k nám. Byla to Malá dohoda tehdejší. Takže v Rumunsku i v Jugoslávii jsme dostali velice vřelé uvítání jako uprchlíci. Na nádražích nás čekali lidé s potravinami, jásali a slibovali, že nás nenechají ve štychu, tak říkajíc. Potom v Rakousku, to bylo velmi chladné přijetí. Dokonce, když jsme praporky s hakenkrojzy, které nám rozdávali, abychom jimi mávali, házeli pod kola vlaků, tak hrozilo, že nás postřílejí. My jsme ještě nevěděli, co to znamená nacismus a hitlerismus. U nás, když jsme přijeli do Brna, bylo to velmi chmurné a bolestné. Neměli jsme kam jít takřka a bylo to velmi krušné, ty začátky.“

Jaromír Vinklárek šel tedy v roce 1939 ve 14 letech pracovat do Baťovy továrny ve Zlíně, aby pomohl rodině a matce. Jeho otec byl v té době již vážně nemocný a zemřel před koncem války na rakovinu.

Studium na univerzitě

Po válce Jaromír dokončil gymnázium a v roce 1946 maturoval. Pokračoval ve studiu v Praze, na filozofické fakultě. Jeho oborem byla čeština a angličtina. V době komunistického převratu byla atmosféra na fakultě skutečně velmi napjatá. Takto líčí pamětník souboje s komunisty na fakultě: „...a tam jsme se také po puči únorovém v roce 1948 utkávali se svými kolegy komunisty. Vzpomínám si velmi na jednoho pavučinovitého spolužáka Dejdara, který nám šermoval pěstičkami před očima a křičel na nás, že by nás nechal nejraději postřílet, nás věřící. A když nás nepřesvědčí po dobrém, tak, hrozil pěstí: ‚Tak vás přesvědčíme takto, pěstí.‘ Tak jsem mu říkal: ‚Heleď, pravda se do hlavy pěstí nevpravuje. Buďto ji máš a pak ji přijmu, nebo ji nemáš a tvých pěstí se neleknu.‘“

Na fakultě se také seznámil s doktorem Jiřím Veselým,1 který studenty duchovně vedl a připravoval je na střety s komunisty. „Vzpomínám si velmi dobře, že citoval Leninovu zásadu: ‚V zájmu vítězství dělnické třídy je mravně dovoleno použít všech prostředků, násilí, úskoků a lstí, zatajování pravdy k umlčování protivníka.‘ To je zásada už sama o sobě nemravná. Ukázala se v praxi, když začali prakticky takto komunisté jednat vůči národu i vůči nám.“ Působení doktora Veselého spolu s četbou ruských knih (např. Dostojevského) formovaly jeho postoj ke komunismu a pomohly mu pochopit podstatu komunismu a budoucí vývoj Československa. Pamětník pro ilustraci cituje básníka Václava Renče:

„Tma tatáž, jakou nosili jsme v sobě,

nic netušíce, slepá, rouhavá,

světem se valí, stepní záplava,

a tisíce nás zasula jak v hrobě...

Tma atheismu, jímž jsme se prakticky řídili v životě,

aniž jsme to tušili, rouhavá vůči Bohu, hřešící,

stepní místo původu, východní stepi, v hrobě, v kriminále...“

Boží Tělo 1949

Jaromír Vinklárek byl svědkem promluvy kardinála Berana na svátek Božího Těla v roce 1949. Situaci v katedrále, která byla plná agentů a provokatérů, popisuje takto: „Pak tedy, největší zážitek té doby byl pro mě svatý Vít – Boží Tělo v roce 1949. Datum, myslím, že 18., 19. června. Zažil jsem vystoupení arcibiskupa Berana na Strahově v sobotu. A den nato u svatého Víta. Vystoupení byla velmi působivá. Pan arcibiskup byl malé postavy, dokonce se o něm říkalo jako humor, že při jeho biskupském svěcení tam byli tři urostlí páni biskupové, a když byl vysvěcen, tak mu říkal jeden z těch pánů biskupů: ‚Tak už vstaňte, excelence.‘ A on říká: ‚Já už stojím.‘ Tak byl maličký. To je poznámka na okraj. Jeho vystoupení bylo skutečně plné ducha, bolesti, ale také pevnosti a statečnosti. Den po té sobotě bylo Boží Tělo u svatého Víta. Tam jsem se dostal díky tomu, že jsem bydlel velmi blízko. A mnoho lidí tenkrát se nedostalo, protože estébáci a milice obšancovali Hrad a nepouštěli tam, než ty svoje příznivce. Takže když jsem potom byl u svatého Víta, asi uprostřed chrámu, ohlédl jsem se, za mnou stála řada takových drsňáků, obličejů opravdu prokádrovaných, kteří měli v levé klopě kabátu špendlík s modrou hlavičkou. To jsem pochopil, o co jde. Taky se ukázalo, že to bylo ono, protože když pan arcibiskup zahájil svou promluvu prohlášením: ‚U vchodu do chrámu vám rozdávali takzvané katolické noviny. Prohlašuji vám, že to žádné katolické noviny nejsou.‘ Načež se ozval řev, doslova řev v tom chrámě, taková ta lůza, musím říci, ho prostě a dobře ukřičela. Ještě, vzpomínám si, že říkal: ‚Prosím vás, dejte pozor na ty naše malé, děti (myslím, že řekl katolické děti), aby se jim něco nestalo tady v tom zmatku.‘ Také to platilo ovšem morálně pro tu dobu další. Protože děti velmi utrpěly. Pak jsme ho doprovázeli k paláci arcibiskupskému. Tam jsme provolávali mu slávu. Načež se začalo... z jedné strany zpívali komunisté internacionálu a my jsme zpívali papežskou hymnu. Také došlo k nějakému zatýkání, údajně, to jsem tedy neviděl. A tím tato stránka skončila.“

Tato událost byla posledním signálem, že proti komunistickému útlaku nelze mlčet, proto se Jaromír Vinklárek rozhodl proti němu bojovat a jeho formou boje se mělo stát kněžství. K jeho rozhodnutí stát se knězem přispěla také duchovní formace doktora Veselého. Později zjistil, že na fakultě si o něm student-kádrovák vedl poznámku „náboženský fanatik.“ Příznačné je, že když se rozhodl vstoupit do dominikánského řádu a přišel do kláštera dominikánů, kde hledal doktora Veselého, bylo mu řečeno, že otec Veselý byl před několika hodinami zatčen StB.

Vstup do řádu a komunistická represe

Jaromír Vinklárek tedy v roce 1949 vstoupil do dominikánského řádu a přijal řeholní jméno Jordán. S menšími obtížemi se přesunul z Prahy do Olomouce, kde nastoupil do noviciátu. V této době ještě nemohl vědět, jaké všechny důsledky bude jeho rozhodnutí mít a „jak velký kříž na sebe bere“. Jeho rozhodnutí mělo ale i okamžitý pozitivní výsledek. Jeho maminka byla v této době vážně nemocná a jistě pro ni nebylo snadné dát synovi svobodu a přijmout jeho rozhodnutí, že odejde z domova do kláštera. Díky svému odchodu do Olomouce se ale Jaromír seznámil s farářem Willischem, který prováděl diagnostikování dle očí, a tento člověk nemocnou maminku bylinami uzdravil.

V olomouckém klášteře Jordán pobýval do 27. dubna 1950, kdy byl klášter obsazen StB a milicemi a řeholníci byli odvezeni do internace v Broumově. Jednalo se o druhou vlnu tzv. akce K, která znamenala likvidaci mužských řeholí a klášterů komunistickým režimem. První vlna proběhla v noci z 13. na 14. dubna 1950 a byly při ní zabrány dominikánské kláštery ve Znojmě a v Košicích. V rámci druhé vlny – 27. a 28. dubna – byly zlikvidovány ostatní kláštery včetně dominikánského kláštera v Olomouci.

Z Broumova, kde byli internováni všichni řeholníci z nejrůznějších řádů, byli mladí muži odvedeni na vojnu – k Pomocným technickým praporům. Zde byl Jaromír Vinklárek až do roku 1953, tedy 40 měsíců. Nejprve sloužili dva roky, pak jim prodloužili službu do konce roku 1952 a pak znovu o rok. Pro řeholníky tato šikana nebyla tak hrozná jako pro muže, na které doma čekala žena a rodina. Proto byla situace, když jim oznamovali prodloužení vojny, velmi dramatická. Muži se bouřili a byli poté obklopeni ozbrojenými vojáky se psy.

Proti řeholníkům a kněžím byli někteří velitelé zvláště zaujatí: „Když jsme nastupovali na vojnu, tak na nás doslova řval kapitán Švec, myslím, že z Moravy z Olomouce asi: ‚Já bych vás nechal nejraději postřílet, pro náš socialistický režim má větší cenu dobytek než faráři.‘“

Jako nejhorší se ukázali lidé, kteří sami prošli církevním školstvím, znali tyto záležitosti a věděli, kde nejlépe ublížit... „Třeba když jsme byli u Sliače na Slovensku, tak tam jednu jednotku přemístili někam, nevím už přesně kam, kde ji měl na starosti nějaký Fábri, byl to učitel, odchovanec nějakého toho řádu, myslím, že verbistů, nebo kongregace, který se vyznal v našich věcech. Ten uměl vystihnout naše bolavá místa. Když našel breviář nebo Písmo, tak vytrhával listy a dával je na záchod. Hostie házel psům. A takovýhle věci. Prostě choval se velice nedobře. Taky dělal poplachy v noci, jednou to bylo asi šestnáct poplachů za noc. A ráno se muselo normálně do práce. Když pak našli někoho v práci, že si někde lehl a spal, dostal pokutu pět stovek, to bylo tenkrát dost peněz. Načež, když už to bylo příliš, tak jeden z našich dominikánů, otec Anselm, utekl a šel na letiště a tam požádal o intervenci tamního – myslím že – plukovníka. Došlo prostě k zásahu. Ten otec Anselm pak platil za hrdinu skutečně. On pak skončil v Německu. Jindy zase tam přijel nějaký ten náš kapitán. A motal se tak, že se sotva držel na nohou, opilý. A řval na nás, že my faráři nesmíme chlastat.“

Pamětník také hovoří o úrovni kulturních pořadů a pokusů „vzdělávat“ pétépáky: „Také jsme betonovali. Načež tam byly takové pokusy o kulturní pořady. Takže vystoupil jeden z těch našich pánů a prohlásil, že budeme poslouchat Betonovou sonátu – Beethovenovu.“

Našli se ale také dobří velitelé, např. kapitán Mikovič na Slovensku, který vojákům dokonce dovolil slavit Vánoce i se mší svatou o půlnoci.

Po propuštění pracoval Jaromír Vinklárek ještě tři a půl roku (celkem tedy sedm let) na stavbách. Řeholníci se i v těchto nepříznivých podmínkách snažili žít duchovním životem. Například na vojně sloužili kněží tajně vždy před budíčkem nebo po večerce mši svatou. Podobně na stavbě se o polední přestávce ztratili do sklepa, jen tak v montérkách, špinaví, a tam měli krátkou mši svatou. Pro bratry byly tyto tajné mše velkou duchovní podporou. „To člověk skutečně takřka cítil, jako kdyby mi Pán říkal: ‚Neboj se. Vím, že jsi tady kvůli mně, jsem s tebou.‘ A ty zážitky tam byly jedinečné, musím říci. Takové se nezakoušejí při bohoslužbách s kadidlem a v plné parádě.“ Řehole byly v této době zakázány, ale přesto se řeholním komunitám dařilo udržovat vzájemné kontakty. Na vojně byli mladší spolubratři společně a i později se jim dařilo udržovat vzájemné styky, a to i přes permanentní kontrolu StB.

Roku 1957 získal Jaromír práci ve zdravotnické dokumentaci.

Seminář a kněžské působení

Se svolením svého řádového představeného vstoupil Jordán Vinklárek v roce 1960 do oficiálního semináře v Litoměřicích, který vystudoval, a v roce 1964 byl vysvěcen na kněze.

Po svém vysvěcení působil šest a půl roku jako kněz na Vyšehradě. Inspirován Lurdy provedl poprvé u nás hromadné pomazání nemocných při mši svaté a obnovu manželských slibů po Vánocích na svátek Svaté rodiny. Tyto obřady měly velmi dobrý ohlas, a proto se také brzy rozšířily a nyní jsou běžnou součástí praxe katolické církve v Čechách.

Jordán Vinklárek se z doby svého studia ve Zlíně také dobře zná s Ludvíkem Vaculíkem a jeho ženou Madlou. Na jejich žádost pomohl šachovému velmistrovi Luďkovi Pachmanovi, který konvertoval a chtěl církevně stvrdit své manželství. Vrátil se z vězení, kde byl za protest proti sovětské okupaci v roce 1968. Otec Jordán v této době již odcházel z Prahy do Jáchymova, ale odkázal je na jiného kněze, který obřad provedl. Luděk Pachman tuto příhodu popisuje ve svých knihách (memoáry Jak to bylo a kniha nábožensko-politických úvah Boha nelze vyhnat).

„A když potom Luďka podruhé zavřeli, přijela za mnou jeho manželka do Jáchymova s prosbou o radu: ‚Luděk ve vězení drží hladovku a hrozí smrt. Co mám dělat?‘ Tak jsem jí napsal pro Luďka lístek. On o tom píše v jedné ze svých knih. Ona tento lístek vložila do takového štůstku obálek, které mu dávala v kriminále, aby mohl psát domů. A Luděk to líčí takto: ‚Nevím, proč, vytáhl jsem obálku z prostředku toho štosu. Načež když jsem tam chtěl dát svůj dopis, cítil jsem jakýsi odpor. Podívám se – lístek. Vytáhnu ho a čtu tam: Jestliže Nejvyšší žádá oběť života, neměli bychom mu to odpírat. Ale pokud ji nežádá, nesmíme mu ji vnucovat.‘ Říkal Luděk: ‚Pochopil jsem, přerušil jsem hladovku, dostal jsem se z kriminálu.‘ A dostal se pak taky od nás do Německa, propustili ho. To jsou takové drobnosti, které ukazují, podle mého názoru, určité řízení Boží.“

Z Jáchymova se otec Vinklárek dostal do Chlumu nad Ohří, kde vystřídal dnešního biskupa Dominika Duku, kterému hrozilo odnětí státního souhlasu. Touto výměnou se prodloužil čas Dukova legálního kněžského působení.

Dalším jeho působištěm byl Stod u Plzně, kde zůstal bezmála dvanáct let. V této době působil jako venkovský kněz. Zároveň však udržoval styky s tajnou dominikánskou komunitou, která žila v Plzni-Lobzích a kterou vedl Dominik Duka. Často byli kontrolováni a sledováni StB a museli si dávat pozor před „špicly“, aby se neprozradili.

Po kněžské službě ve Stodě odešel Jordán do důchodu do Brna, kde byl asi dva roky. Poté byl přeložen do Olomouce, kde přednášel na teologické fakultě dogmatiku a spirituální teologii.

Vzpomíná také na událost v roce 1967 v Tatrách, kdy zachránil život tehdejšímu bohoslovci Miloslavu Vlkovi. Otec Jordán i kardinál Vlk připisují záchranu svého života Božímu zázraku a Panně Marie Lurdské.

Za svůj důležitý úkol považuje ochranu nenarozeného života, vypráví několik příběhů, kdy mamince rozmluvil potrat, a tak zachránil dětem život.

Řeholní život za komunistů byl těžký. Ukazuje to i fakt, že z tehdejších noviců – kolegů otce Jordána – zůstal v řádu sám. Velkou oporou mu byla modlitba a také studium. Zdůrazňuje ovšem, že lidé, kteří byli v kriminálech, byli v mnohem obtížnější situaci než on a lidé, kteří ve vězení nebyli.

P. Jordán Vinklárek je hluboce věřící člověk, který velmi důvěřuje ve vedení Boží. Uvádí celou řadu příhod ze svého života, na kterých ukazuje působení Boží Prozřetelnosti a jeho milosti. Například, když přežil úder blesku do kostela, přestože se držel kovových dveří chrámu a stál na kovovém roštu – přežil jen díky tomu, že si ráno neobvykle obul sandály s gumovými podrážkami.

V době natáčení tohoto rozhovoru (2008) působil Jordán Vinklárek v dominikánském klášteře v Praze, vede duchovní obnovy. Napsal také příspěvek do vzpomínkové knihy Teolog, filosof a psycholog P. Metoděj Habáň OP (1899–1984) – jak jsme ho znali (MUSIL, J. V. a kol. Teolog, filosof a psycholog P. Metoděj Habáň OP (1899–1984) – jak jsme ho znali. Sborník příspěvků ze vzpomínkového semináře k životním výročím v roce 1999. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2000).

Jiří Maria Veselý OP (1908–2004) je známá osobnost, dominikán, který za války působil v odboji a v československé zahraniční armádě v Itálii, kde získal hodnost majora. Kromě toho byl významným teologem, doktorát z filozofie skládal v Římě. Po válce působil v dominikánském klášteře v Praze. Od roku 1950 byl vězněn v Želivě, kde dostal smrtelnou otravu krve a byl zázračně uzdraven. Jeho případ sloužil Vatikánu jako jeden z podkladů pro proces blahoslavení dominikána Hyacinta Maria Cormiera. Od roku 1968 žil v Itálii, kde učil na univerzitě v Římě. Účastnil se také archeologického výzkumu baziliky sv. Petra. V roce 1999 se vrátil do Olomouce, kde v dominikánském klášteře v roce 2004 zemřel.