Otakar Veverka

* 1956

  • „Dodneška mě mrzí to slovo ‚mírový‘, to tam nemělo být. Mně se to už dneska nelíbí, my jsme žádný mír nevytvářeli, spíš naopak. V té době ve mně bylo určité doufání, že když tam bude to slovo ‚mírový‘, tak po nás tak nepojedou, což nebyla samozřejmě pravda. To vzniklo tak, že v roce 1987... Já si teď nemůžu vybavit, ve kterém roce jsme začali s JazzStopem, nejsem si jistý [časopis JazzStop začal vycházet roku 1987]. A na výročí republiky nás sebrali estébáci. Ráno v pět hodin mně vlítli do hlídárny estébáci, vytáhli mě v trenýrkách a odvezli mě na fízlárnu a naštěstí mi vzali věci s sebou. A tam výslech. A kromě jiného padla otázka, co chystám letos na 8. prosince [1988]. A já nechystal vůbec nic. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Ale když mi to tak vnukli, že by se něco mělo dít, no tak jsem vymyslel Mírový klub Johna Lennona. Sepsal jsem základní prohlášení a šel jsem s tím za Petrem Uhlem, ať se na to mrkne. On říká: ‚Jo, dobrý, mně se to líbí. A kdo je v tom klubu s tebou?‘ A já jsem říkal: ‚Nikdo, jenom já.‘ Tak jsem se zkontaktoval s Heřmanem Chromým a se Standou Pencem a řekl jsem jim: ‚Tady je základní prohlášení, chcete do toho jít?‘ No a oni, že jo. A tak vznikl Mírový klub Johna Lennona.“

  • „Já už nevím jak, jestli to bylo s někým dohromady, ale napadlo mě, že Na Babě je zřícenina a že tam je louka a že tam uděláme koncert. A já jsem říkal, že to je super. Takže jsme to rozhlásili a lidi si to rozhlásili sami mezi sebou, takže pochopitelně o tom estébáci věděli. A já tušil, že to budou mít obklíčené a že se tam pravděpodobně vůbec nedostanu. Takže jsem nejel metrem, což jsem udělal velmi dobře. Jel jsem tramvají a pak jsem to vzal pěšky přes Bubeneč, kolem toho nádraží oklikou a došel jsem tam pěšky, takže jsem se tam dostal. Byli jsme tam dva – hrál jsem tam já a Olda Janota. Až teprve na místě jsem zjistil, že tam bude – a paráda, on je skvělý muzikant. Já zahrál čtyři nebo pět písniček, on zahrál čtyři nebo pět písniček, takhle jsme se střídali, odehráli jsme asi půl hodiny a najednou se to všechno začalo ze všech stran sbíhat. Oni byli zašití v křoví, hráli jsme uprostřed policajtů! Takže tam byli estébáci, policajti, najednou začali vybíhat z těch křovin, auta se tam sjela. Teď mě samozřejmě okamžitě vzali stranou a ostatní postavili do řad a vybírali od nich občanky do takové tašky. Mě potom sebrali a odvezli mě na fízlárnu v Dejvicích ve Čkalově ulici [V. P. Čkalova]. A já koukal jako blázen, protože tam bylo dalších 300 lidí. 200 nebo 300 bylo na té Babě a dalších 300 bylo tam. A tam jsem teprve zjistil, že oni měli obšancované metro i tramvaje, všechno na Kulaťáku. A jak lidi vystupovali, tak je okamžitě sbalili a odtáhli je do té Čkalovy ulice. Oni zavřeli i spoustu lidí, kteří o ničem neměli ani potuchy.“

  • „Já byl fakt naštvaný na ten režim, co dělá, co provádí. Tak jsem psal ty písničky hodně natvrdo, aspoň si to myslím. A zřejmě si to myslela i StB. Protože ti muzikanti jako třeba Vláďa Merta nebo Vlasta Třešnák, oni dělali skvělé věci, já miluju jejich písničky, ale nešli tak přímo do té věci, vždycky takovou oklikou. Kdežto já polopatě. Estébáci jsou hajzlové a hotovo. Takže estébáci z toho neměli radost. A všichni z té doby víme, že lidi v Chartě byli sledovaní, takže já když jsem se s nimi začal stýkat, tak jsem samozřejmě musel být na odposleších a kamerových záznamech. Netrvalo dlouho a... Já už ani nevím, jak na mě poprvé přišli. Velice matně si vzpomínám, že jsem byl na výslechu poprvé, ale kdy přesně to bylo? Někdy v roce 1979, řekl bych, asi zjara. Ale jinak – jak říkám. Já jsem byl v těch písničkách polopatický. Dneska už bych to asi taky dělal trošku jinak, ne tak napřímo. Ale v té době jsem měl potřebu ty věci pojmenovat tak, jak jsou. Neměl jsem žádné složité metafory, které by nějakými obrazy popisovaly to dění tady, ale říkal jsem to naprosto natvrdo. Pravda nahatá na ulici stojí.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 24.03.2022

    (audio)
    duration: 02:01:51
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.05.2022

    (audio)
    duration: 02:10:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 14.07.2022

    (audio)
    duration: 01:08:21
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Pravda nahatá na ulici stojí

Otakar Veverka v roce 2022
Otakar Veverka v roce 2022
photo: Post Bellum

Otakar Veverka se narodil 27. srpna 1956 v Gottwaldově (dnes Zlín). Od dětství byl knihomol. Našel si cestu k poezii, od které už to byl jen krůček k prvním hudebním pokusům s kytarou. Zakotvil ve folku, který se stal silnou zbraní v boji proti komunistické totalitě. Roku 1976 nastoupil na vojnu do Janovic nad Úhlavou, odkud však zběhl a byl odsouzen k šesti měsícům odnětí svobody, jež se mu po odvolání státního zástupce protáhly na celý rok. Po propuštění z vězení počátkem roku 1978 se z Gottwaldova přestěhoval za prací do Prahy a seznámil se s disidenty kolem Charty 77. V té době začal také hrát své písně na menších i větších pražských scénách. Perzekuce ze strany Státní bezpečnosti (StB) se zostřila natolik, že v průběhu tří měsíců od května do srpna 1980 strávil celkem víc než 30 dní na cele předběžného zadržení. Kvůli nedostatečnému výdělku v té době byl pak odsouzen na osm měsíců odnětí svobody a tři roky zákazu pobytu v Praze kvůli zanedbání vyživovací povinnosti. Po propuštění se v rodném městě sblížil s undergroundem a pomáhal založit Spolek přátel USA (SPUSA). Roku 1984 na žádost předsedkyně Socialistického svazu mládeže (SSM) v Gottwaldově vystoupil na festivalu Politická píseň Sokolov, kde jeho protirežimní texty způsobily obrovský rozruch a nevoli státního aparátu a roku 1985 byl znovu odsouzen, tentokrát na pět měsíců odnětí svobody ve Stráži pod Ralskem. Po propuštění z třetího vězení založil spolu s Jiřím Gruntorádem a Lubošem Rychvalským časopis Jazzstop v reakci na odsouzení členů Jazzové sekce. Na výročí úmrtí Johna Lennona 8. prosince 1988 založil spolu s Heřmanem Chromým, Stanislavem Pencem a dalšími Mírový klub Johna Lennona. Během Palachova týdne v lednu 1989 byl zatčen a znovu vězněn. Z věznice ve Vinařicích zamířil po Husákově amnestii politických vězňů přímo do koordinačního centra Občanského fóra a stal se součástí komise pro vězeňství, která zlepšovala životní podmínky československých vězňů a zajišťovala dohled nad dodržováním lidských práv. Později se stal novinářem a svou žurnalistickou kariéru prokládal pracovními pozicemi na rozličných státních úřadech. V dubnu 2006 odjel do Kambodži, kde setrval až do ledna 2021. Dnes se již hudbě nevěnuje, svůj poslední koncert odehrál 15. září 1990. Tvrdí totiž, že v demokratické společnosti již nejsou jeho kritické texty zapotřebí.