The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík v. v. Karel Veselý (* 1921  †︎ 2011)

Na konzulátu v Marseille jsme podepsali prohlášení, že chceme vstoupit do armády

  • narozen roku 1921 v Praze

  • vyrůstal v Černošicích u Prahy, studium na gymnáziu

  • ve školním roce 1937/1938 dostal stipendium na gymnáziu v Nîmes ve Francii

  • v září 1939 sklízel víno ve Francii, po vypuknutí války se hlásil do armády

  • služba u telegrafistů ve Francii i Británii

  • radista při obléhání Dunkerque na velitelství brigády jako velitel obrněného velitelského vozu

  • po válce vystudoval vysokou školu, později vyučoval angličtinu

  • poválečné zranění ruky

„Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.“ 

„Jak jsem se dostal do odboje, do československé armády ve Francii? To byla souhra náhod a musím začít už v roce 1937. Studoval jsem na reálném gymnáziu na Smíchově. V páté třídě jsem se dozvěděl, že se mohu přihlásit na studium ve Francii. Podmínka byla mít vyznamenání od první do páté třídy, což jsem splňoval, ale nebyl jsem nejlepší. Bavily mne jazyky, v tom jsem vynikal, přírodovědné obory už tolik ne. Neměl jsem samé jedničky, na jedničku z matematiky jsem se nikdy nedostal. Nemyslel jsem, že se tam dostanu. Byly to přihlášky z celé republiky a bylo jich vybráno sedm.“

Student reálného gymnázia na Smíchově Karel Veselý tak byl vybrán do stipendijního programu pro české studenty. Pan Veselý se narodil v Praze, vyrůstal však v Černošicích u Prahy jako nejmladší ze čtyř dětí. Až do kvinty studoval na gymnáziu v Praze, v roce 1937 využil příležitosti a přihlásil se ke studiu ve Francii v Nîmes. V zahraničí studoval od školního roku 1937/1938. Původně si myslel, že po mnichovských událostech je jeho studiu konec. Nakonec to nebyla pravda, odjel do Francie sice o něco později, ale v listopadu 1938 nastoupil do dalšího ročníku a ve studiu mohl pokračovat i po okupaci zbytkového Československa v březnu 1939.

Prázdninová cesta po jihu Francie

O letních prázdninách roku 1939 se spolu se svým nejlepším kamarádem rozhodl prodloužit si pobyt ve Francii.

„Nebylo to proto, že bychom snad tušili, že vypukne válka. Jen jsme nevěděli, zda se budeme moci vůbec do Francie někdy znovu vrátit, tak jsme si jí chtěli trochu víc užít. Většina našich spolužáků se na léto vrátila do protektorátu, kromě těch, co byli židovského původu,“ dodává pan Veselý. Cestovali během léta se stanem po jižní Francii, pracovali při sklizni vína. „Měl jsem strašně rád přírodu, jezdili jsme tam se stanem, tábořili jsme u řeky Garonne. Rozhodli jsme se, že strávíme prázdniny pod stanem a pak se uvidí.“

Na konci srpna si s kamarádem našli práci na vinici. „Při sběru vína nás zastihla zpráva o vypuknutí války. Druhý den tam přišel za námi četník, že když jsme Češi, tak jsme tedy občané Říše a patříme do internačního tábora. Říkali jsme mu, že jsme Češi, chceme vstoupit do armády a bojovat s Francií proti Němcům. Byl neoblomný, ale pak se obměkčil. – ‚Vy patříte do Nîmes, já vás tady nechci vidět.‘ Odjeli jsme tedy do Nîmes a hlásili jsme se na prefektuře. (…) Nabízeli nám vstup do cizinecké legie, to jsme však nechtěli, v té době československá armáda ve Francii ještě neexistovala. Nám se do té legie moc nechtělo, věděli jsme, jak to tam chodí.“

V Nîmes jim jeden jejich profesor poradil, že se mohou hlásit na konzulátu v Marseille, tím se vyhnou internaci.

„Vyřešili jsme to tím, že na konzulátu v Marseille jsme podepsali prohlášení, že chceme vstoupit do armády.“

Odvod do armády

„Povolávací lístek do armády jsem dostal na osmého dubna. Dost dobře si to pamatuju, to jsou moje narozeniny. Přesně na mé 19. narozeniny jsem se hlásil v Agde. Byli jsme povoláni k nástupu, aby nás rozřadili do jednotek. Ptali se nás také, čím jsme byli v civilním životě. Formovala se nově radiotelegrafní rota. Většinu studentů jako já zařadili do telegrafní roty, snad předpokládali, že se morseovku naučíme nejrychleji.“

Do Británie jsme dorazili jako jedna z prvních československých jednotek

„Za bojů o Francii jsme byli v oblasti Marny, ale na pohyblivé frontě byl zmatek, telegrafistů tam pořádně nebylo zapotřebí. Měli jsme automobily, mohli jsme ustoupit směrem k Bordeaux. Z přístavu Le Verdon nedaleko Bordeaux jsme odjeli lodí Ville de Liège s belgickým kapitánem, ale plující pod americkou vlajkou. Přijeli jsme do Británie přes Belfast. Byla to velká úleva, když jsme dorazili do Anglie. Cítili jsme se bezpečně díky faktu, že jsme byli odděleni od kontinentu kanálem.“

Mezi Francií a Británií pociťoval obrovský rozdíl. Nejen v odhodlání Angličanů bojovat a v poraženecké náladě Francouzů. Také chování Angličanů k cizím vojákům na jejich území bylo prý velmi odlišné od toho, jaké znali z Francie.

„Když nás přepravovali z Montpellier na frontu, jeli jsme dobytčákem. V Británii nás posadili ve vlaku do druhé třídy (v Británii to byla třetí třída, ale podle našich standardů to byla druhá). Pro nás to znamenalo překvapení, že obyčejní vojáci jeli ve vlaku s čalouněnými sedadly.“

Karel Veselý byl v Británii přeřazen ze zrušeného telegrafního praporu do nově založené telegrafní roty při spojovací četě jako velitel ACV vozu (Armoured Command Vehicle). Nejdelší dobu, dva roky, sloužil ve Friz Hill poblíž Stratfordu. V této roli sloužil v Belgii pod generálem Liškou v týlu operace při obléhání Dunkerque.

Co mi ho sem přepojujete, já mu vůbec nerozumím

„V Británii jsem byl jednu dobu i jako telefonista na velitelství brigády v Leamington Spa. Měl jsem přepojovat hovory na ústředně. Byly tam i vzkazy typu: 22LHQ to CIABG. To jsem vůbec nevěděl, co to je. Až praxí jsem se dozvěděl, že to znamená 22. styčné velitelství (Liaison Headquarters) pro Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group… Když volal někdo mluvící silným dialektem, tak jsme ho přepojili na našeho styčného důstojníka. Ten nám pak říkal: ,Co mi ho sem přepojujete, já mu vůbec nerozumím.‘ A oba byli Angličané…

Sloužili jsme též na pobřeží, když bylo krásné počasí, tak jsme se opalovali. Bydleli jsme v domku se zahradou a užívali jsme si pobytu u moře. Na to rád vzpomínám. Ani jsme někdy neodjeli hned na dovolenou, i když jsme mohli.“

Po válce začal Karel Veselý studovat Filozofickou fakultu UK, obor angličtina-francouzština a po jeho absolvování vyučoval angličtinu na Ústavu moderních řečí při ROH. Problémům s minulostí západního vojáka se vyhnul i tím, že se „dobrovolně“ zúčastňoval brigád v dělnických profesích. Na začátku 50. let byl pan Veselý na brigádě v Královédvorské cementárně, kde při nehodě u stroje přišel o pravou ruku. „Mnoho lidí si myslí, že jsem o ni přišel za války. Tak to ale nebylo,“ hořce dodává pan Veselý. Musel se tak naučit žít pouze se svojí levou rukou. Až do svého odchodu do důchodu vyučoval angličtinu, od padesátých let žije v Praze na Smíchově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hynek Moravec)