Jiří Veselý

„Pak zavolali, aniž by mně to řekli, rodiče. Do Uherského Hradiště zavolali rodiče, aby mi to rozmluvili. Rodiče přijeli, já vůbec nevěděl, že přijedou. Najednou jsem byl volaný, že mám návštěvu. Oni dostali úkol mi to rozmluvit. Byl to opravdu těžký rozhovor, protože táta mně nebránil v otázkách víry, nediktoval mi, co mám a nemám, ale apeloval na cit. Ptal se, zda chci, aby měl syna kriminálníka, aby se mu všichni posmívali. Já říkal, že jinak nemohu. Bylo mně divné, že maminka nereaguje, že se mě nezastává. Ona mně pak podala ruku a v ní byl složený papírek. Když jsem si ho přečetl, bylo tam, že slíbila, že nebude mluvit v můj prospěch. Tak jsem pochopil. Druhý den jsem byl odvezen do Brna k prokurátorovi.“

„Soud probíhal bez účasti veřejnosti, ale s plnou nádherou. Vzpomínám jména těch soudců a vzpomínám, že v té diskusi se můj obhájce nakonec připojil k těm soudcům a přísedícím a mluvil proti mně. On tam byl jako můj obhájce ex- offo, z nařízení. Když mluvil proti mně, že už se z kriminálu nedostanu, že není řešení, tak nevím, kde se to ve mně vzalo, ale řekl jsem soudci, že se zříkám svého obhájce, protože on mě nehájí, ale mluví proti mně. Oni to museli vzít. Byli překvapení. Tak jsem se hájil sám. V podstatě tím, že to je mé přesvědčení, proč mě chtějí zlomit. Proč ze mě chtějí udělat duchovního mrzáka. Vždyť já žádal, aby mě zařadili k zdravotnímu oddílu, mohl bych sloužit, nebyl by problém. Když má někdo třeba kratší nohu, tak se to bere do úvahy jako samozřejmost. Ale to, že se snaží někomu změnit charakter, není vidět, ale je to horší, než ta krátká noha.“