The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Žofie Vernerová (* 1923  †︎ 2015)

Člověk věděl, že je v nebezpečí, a musel se podle toho chovat

  • narozena 22. července 1923 v Cotkytli - Janoušově

  • bratr Antonín Maier spolupracoval s partyzány a žil v ilegalitě

  • rodina Maierů ukrývala doma v krytu partyzány

  • zažili několik razií gestapa

  • po válce se pamětnice přestěhovala do Vidnavy, kde žije i dnes

„Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.“

Žofie Vernerová, rozená Maierová, se narodila v roce 1923 v Cotkytli, v osadě Janoušov, na samotě Malá Stráň. Jednalo se o malebnou horskou vesnici, v níž byly domy roztroušeny po okolí a k některým vedla jen úzká vyšlapaná cestička. V okolí Cotkytle se nacházely vesměs české obce. Byly zde jako ostrov v čistě německé pohraniční oblasti česko-moravského pomezí. Lidé zde žili těžkým životem a možná i právě proto si všichni zachovali svou hrdost k češství, za které neváhali bojovat. Nemalé procento zdejších obyvatel se během druhé světové války zapojilo do odboje. Mezi ně patřila i rodina Maierů.

Po mnichovské dohodě připadla Cotkytle k Třetí říši. Při následném plebiscitu lidé z této obce jako jedni z mála hlasovali proti Hitlerovi. Už v roce 1941 zde vznikla odbojová organizace. Začaly se shromažďovat náboje a zbraně. I přes velké nebezpečí je dovážel i bratr pamětnice Antonín Maier. Ten byl koncem května 1942 u obchodu v Cotkytli zadržen četníkem, když v brašně převážel pistoli získanou v Lanškrouně. Při předvádění k výslechu se mu podařilo utéct a od té doby se skrýval v ilegalitě. „Schovával se u Hrochů, u Pecháčků a občas se ukázal i doma. Četníci ho pořád hledali,“ vzpomíná Žofie Vernerová. Pravidelně bylo jejich malé hospodářství navštěvováno gestapem, které hledalo bratra. Ten, pokud byl zrovna doma, se před jejich příchodem rychle schoval do vytvořeného krytu ve stodole. Rodina jeho ukrýváním velmi riskovala. Při jedné z razií dokonce gestapáci brutálně zbili otce. Takto na to dnes vzpomíná Žofie Vernerová: „Jednou přišel gestapák a ten mě zlískal hnedka na chodbě. Do mámy, do té žďuchali a tátu si podal, pěstma ho surově zbil. Táta potom skoro čtrnáct dní nejedl. Německy na nás křičel: ,Kryt! Kde je kryt?!‘ Povídám: ,Co po mně chcete? Já vám nerozumím?‘ No a tak jsem musela jít s nima do chléva. A v tom chlívě mě prostě zlískal. A zase na mě německy: ,Kryt?! Kryt?!‘ Tak povídám česky: ,No tak si to tady prohlížejte. Najděte si ho!‘ Pochopitelně že napřed jsem šla a ten kryt zadělala. Pak se teprve otevřelo. To byste musel zažít, to se nedá povídat. Když někdo bouchá, to nešlo jít hned otevřít. To jste musel letět do chléva, zadělat kryt, pustit kozu, aby šla na svoje místo, ta koza tam šla na to místo, zaházet to hnojem, aby tam nebyla čerstvá sláma. Já jsem jí říkala zázračná koza. Ta koza, když se odvázala, tak se sebrala a první si stoupla na víko toho krytu. Tam si stoupla a začala. ,Mee, mee…‘ Ti četníci přišli, prohlíželi si to. Koza stála na víku ,mee…‘. A oni nemohli přijít na to, jestli tam něco je.“

Při další prohlídce domu už otec málem přišel o život. Zachránila ho jen skutečnost, že německý voják, který byl na hlídce před domem, dělal, že ho nevidí, a tak otec mohl utéct do lesa. Takto to vypráví Žofie Vernerová: „Ti Němci nebyli všichni zlí. Jednou byli u nás, rabovali, táta byl venku a já povídám: ,Táto! Utečte!‘ – ,Kam mám utéct?‘ – ,Pryč. Do lesa, do polí, aby vás neviděli.‘ Ten táta podél plotu utíkal. Ten četník, Němec, měl v ruce automat a obrátil se k lesu, aby neviděl, že táta utíká. Díky tomu táta mohl klidně utéct do pole a ten Němec ho viděl. A když ho viděl, tak se prostě otočil, aby ho neviděl. Takže ti Němci nebyli všichni zlí.“

V úkrytu se neschovával jen bratr, ale občas se tam objevili i jiní partyzáni. Například Rafael Pecháček, který byl jedním z hlavních organizátorů odboje v Cotkytli a okolí. O tom, že rodině hrozilo v případě prozrazení velké nebezpečí, svědčí také poprava Josefa a Svatoslava Kesselgruberových a Jana Bartoše na Lázku v blízkosti Cotkytle. Kvůli podezření z pomoci partyzánům byli 5. října 1944 oběšeni. Tento akt měl zastrašit místní odboj a každý kolemjdoucí se musel jít na popravené podívat.

Žofie Vernerová byla za války určena na práci do Třetí říše. Od nuceného nasazení ji zachránil duchaplný úředník v Šilperku (Štítech). Takto na tuto událost vzpomíná: „Mně řekl, že máme doma hospodářství, takže nikde nemusím chodit. Já jsem s tím počítala, že mě pošlou, protože kamarádka tam do Německa pracovat jít musela. Ten úředník byl velice rozumný člověk a řekl mi: ,Chcete jít?‘ A potom mi povídá: ,Víte co, máte doma hospodářství, já vás z toho dostanu.‘ “

S blížícím se koncem války se aktivita partyzánů zvyšovala. Při jedné přestřelce s německými vojáky byl těžce zraněn bratr pamětnice Antonín, utrpěl průstřel plic. Tři měsíce se potom schovával u Pecháčků v úkrytu. „Bratr byl tenkrát na nějaké akci ve Štítech – Šilperku. A tam ho postřelili. Tak ho postřeleného přivezli domů. Doma jsme ho schovali do krytu a potom byl v krytu u Pecháčků. Tam mu zavolali člověka od partyzánů, který rozuměl lékařství. Ten jim radil, co mají dělat, aby z toho postřelení vyšel. Tedy zkusil jako pes, že v tom krytě musel být postřelený,“ vzpomíná pamětnice. Do nemocnice se dostal až po konci války. Zdravotní komplikace ze zranění ho potom doprovázely celý život.

Po válce

Žofie se po válce provdala za Jana Vernera ze sousední chalupy, který také za války spolupracoval s partyzány jako spojka a gestapo ho jako podezřelého zatklo a brutálně vyslýchalo. Naštěstí byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Oba se zakrátko přestěhovali do Vidnavy na Jesenicku, kde jim byl přidělen malý dům po německé rodině Streitů. Žofie Vernerová nastoupila do zaměstnání na místní poště, kde zůstala až do důchodu.V současnosti žije stále ve Vidnavě.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)