The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Verbíř (* 1972)

• narodil se 13. listopadu 1972 v Obříství

• fotbalu se věnoval od malička

• prošel místními menšími kluby, v dorosteneckém věku hrál za Spartu

• po střední škole nastoupil do FK Teplice, kde hrál po celou dobu své aktivní kariéry

• nejúspěšnější sezónu zažil v letech 1998/99

• kariéru ukončil v roce 2011

• v roce 2025 žil v Teplicích

Hraní v první lize a v reprezentaci i účast na Evropském poháru. Pavel Verbíř si za svůj život splnil hned několik fotbalových snů i díky tomu, že celý život zasvětil fotbalovému hřišti. Většinou aktivní kariéry ho provázelo jeho šťastné číslo devět. 

Narodil se 13. listopadu 1972 ve středočeském Obříství a k fotbalu ho doma vedli od malička. “Můj taťka i bráchové všichni hráli, takže jsem to zdědil po nich. Paradoxně jsem u toho ale vydržel nejdéle,” začíná svoje vyprávění. Běhat po hřišti a kopat do míče začal, když mu byly čtyři roky. Brzy si nedokázal představit, že by svůj volný čas trávil jinak. “Když jsem nepomáhal rodičům na poli nebo na zahradě, tak jsem trávil čas buď na hřišti nebo na dvorku, ale vždycky s míčem,” přiznává. Začínal v Sokole v rodném Obříství. Místní organizaci vedl jeho otec a strýc. “Trénovali nás a trávili s námi veškerý volný čas během týdne i o víkendu na hřišti. Tatínek byl můj strašně velký fanda, bez něj bych to nedotáhnul tak daleko, jako jsem to dotáhl,” uvědomuje si dnes pamětník. V celé rodině měl obrovskou oporu a zázemí, díky kterému se mohl fotbalu později věnovat na plné úrovni. Vybavení pro malého fotbalistu ale v dobách socialismu nebylo ani zdaleka tak dobré, jako dnes. “Mívali jsme jedny kopačky do té doby, než praskly. Byly to takové gumotextilky. Své první kožené kopačky jsem dostal až okolo dvanácti let. Byl to pro mě dárek snů,” vybavuje si, že boty mu rodiče dovezli z NDR. 

Revoluci jsem vnímal díky besedám ve škole

Po pár letech v domácím Sokole si ho do týmu vybral nedaleký sportovní klub Spolana Neratovice. “Bylo to pět kilometrů od Obříství, udělal jsem tam zase krok dopředu, protože podmínky k trénování a zápasu byly lepší. U nás na vesnici to přeci jen bylo takové rodinné a domácí, tady už to bylo víc řízené a i těch zápasů bylo víc,” vzpomíná na své první krůčky do velkého fotbalového světa, které udělal na začátku osmdesátých let. Profesionálním fotbalistou chtěl být od malička. O další krok dál se tak posunul, když v roce 1987 začal studovat sportovní gymnázium v Praze. “Myslím, že jsem dobře zvládl ten přechod kolem těch patnácti až sedmnácti let. Mraky dobrých kluků, kteří do patnácti hráli za žáky, ten přechod nezvládli. Našli si jiné záliby a fotbalu už nevěnovali tolik, co by měli,” hodnotí po letech nejkritičtější bod, ve kterém řada talentovaných fotbalistů sportovní kariéru vzdá. Pavel Verbíř se ale jako dorostenec dostal do reprezentace klubu Sparta Praha.

Tam taky jako mladý student prožil listopadové události v roce 1989. Školu měl u Letenské pláně, šlo o Gymnázium Nad Štolou. Některé historické události měl tak doslova přímo před nosem. Na Národní třídě ale v pátek 17. listopadu nebyl. “V pátek po škole jsem odjel domů do Obříství. A až v pondělí ráno, když jsem přijel do Prahy, jsem zaregistroval, že se něco děje,” vybavuje si. Byl ale teprve ve třetím ročníku, navíc pořád žil fotbalem. Politické události tak šly trochu mimo něj. “Přivítali jsme to z toho důvodu, že jsme se asi měsíc nebo dva neučili. Byly různý besedy, chodilo se na Letenskou pláň a Václavské náměstí… Z toho pohledu jsem věděl, že se něco stalo, to pro mě bylo nejzajímavější,” přiznává po letech. Na fotbalových trénincích se nic nezměnilo a to pro něj bylo nejdůležitější. “Jednou nebo dvakrát jsme byli na Letenské pláni, protože jsme měli školu hned za rohem. Ale že bych tam trávil nějak extrémně dlouhý čas, to ne, byly tam tisíce lidí,” dodává. 

Mohl jsem přestoupit i do zahraničí

Za Spartu hrál do roku 1991. Když skončil jako dorostenec, nakrátko se vrátil do Neratovic, pak ale musel nastoupit povinnou vojenskou službu. Původně měl narukovat k Dukle Praha, vytipoval si ho ale fotbalový klub v Teplicích. “Šikovní funkcionáři z Teplic zajeli s flaškou slivovice na vojenskou správu do Mělníka a nechali mě převelet do Teplic. V té době to ještě šlo,” vysvětluje, proč středočeský rodák skončil v Ústeckém kraji. 2. ledna 1992 se tak Pavel Verbíř hlásil v Žatci pod vojenským útvarem, se kterým FK Teplice spolupracoval. “Svůj dospělý fotbalový život jsem prožil jen tady v Teplicích. Fotbalový osud mě upevnil tady a s přestupem do jiného klubu jsem žádné starosti neměl,” popisuje, i když přiznává, že by si na začátku devadesátých let určitě nevsadil na to, že v Sudetech zůstane. “Měl jsem tehdy dohodu s panem Hrdličkou, ředitelem klubu, že v rámci české ligy přestupovat nebudeme, že zkusíme jen zahraničí,” vysvětluje. A v zahraničí o Pavla Verbíře zájem byl. “Byly to německé týmy, vím, že projevil zájem Stuttgart a Norimberk. Sledovali mě, hrál jsem dobře, takže mě jejich zájem hodně potěšil. Ale víc se pro to napovídalo, než udělalo a nakonec to nedopadlo,” objasňuje důvody svého setrvání v Teplicích. “Dřív jsem zalitoval, že jsem si angažmá v cizině nevyzkoušel, ale bohužel se to nestalo a teď už je škoda se k tomu vracet,” komentuje stručně. O jeho hráčské schopnosti projevily kromě německých týmů zájem i Sparta se Slavií, ale ani tam nepřešel. 

V Teplicích i tak prožil několik úspěšných sezón. Nejraději vzpomíná na tu v letech 1998 až 1999. “Hráli jsme tu o pohár. První zápasy byly s týmy Borussia Dortmund a Celtic. I pro mě to bylo nejlepší období, sezóna se mi povedla i osobně. Dal jsem 13 gólů a Teplice byly druhé. Slavili jsme obrovský úspěch, všichni na tu sezónu vzpomínáme rádi,” pyšní se dodnes Pavel Verbíř. “Dortmund byl tenkrát světový tým plný známých hráčů, všichni předpokládali, že dostaneme hodně gólů, ale nakonec jsme s nimi sehráli dvě vyrovnané partie a prohráli jsme 1-0 a 1-0. Myslím si, že jsme vypadli s hlavou vztyčenou,” uzavírá svoje vzpomínání na nejlepší roky FK Teplice. I když po letech už svůj dres s číslem devět pověsil na hřebík, klubu je věrný dodnes. Pracuje jako vedoucí prvoligového mužstva. Manažersky pokrývá všechno, co se mužstva týká. A lásku k fotbalu předal i další generaci. Když v květnu 2011 končil aktivní kariéru v zápasu se Slováckem, zahrál si se svým synem. Teď jako aktivní dědeček učí kopat do míče své malé vnuky.