Pavel Veleman DiS.

„Tam jsem najednou dostal pozvánku, už jako poštou jsem dostal předvolání k výslechu. To bylo někdy v únoru. Tam už byli ostřejší, protože teď už si to pospojovali, předtím ještě byli takoví mírnější, tady už byli daleko ostřejší. Chtěli vědět pochopitelně – ta petice se tam dostala během chvilky, protože někdo ji nechal v hospodě, a bylo tam mé jméno – chtěli vědět, kdo mi to dal, kdo to přinesl a tak dále. A tam jsem skutečně šel tehdy vyzbrojenej právě od toho Miloše Fryše tím paragrafem, že nemám vypovídat. Ale oni mě tehdy... To se pamatuju, že opravdu to byl takovej možná jeden z mých nejošklivějších zážitků životních, že mě to psychicky hodně sebralo. Skutečně tam byl jeden takovej hodnější a jeden přísnější – to tak trochu fungovalo – a oni tak kolem mě krouží, já jim furt říkal, že nebudu nic vypovídat – a pak najednou oni zjistili, že jsem... Oni hledali moje slabé místo. A našli ho. Začali, že tam zavolají otce, já se strašně vyděsil, protože jsem se bál, protože jsem věděl, jaký otec byl. Bál jsem se, že tam řekne ty lidi, s kým kamarádím anebo kdo je na těch peticích a tak. Najednou jsem se strašně lekl, že toho otce, když tam dostanou, tak jsem si říkal, že ten se z toho tady úplně podělá.“

„Byla tam [v Příbrami] velká ideologie, byl tam velký strach. Bylo to ale ještě spojený i s tím konzumem, že lidi ještě měli pocit, že jsou vlastně něco jako trošku lepšího, že mají lepší zboží, že, se tam vozilo na hornický dny. A já jsem to ve své podstatě, když jsem pak začal dorůstat, tak jsem to nesnášel. Už kolem puberty jsem začal bejt na takový ten kult hornictví [alergický]. Tak jsem nějak cítil, jak je to strašně falešný. Možná i díky tomu dědečkovi, který mi hodně věcí vysvětlil. Otec taky jako nebyl... Ale nemluvilo se o tom. Třeba já jsem o těch lágrech vůbec nevěděl.“