Jana Věchtová

„Zrovna jsme ten rok měli jsme jet do Julských Alp, na Triglav a tam někde na nějaký..., kluci lezli po skalách a my jsme tam chodily někde pěšky. Oni tam všichni odjeli a já jsem samozřejmě – nebo ne samozřejmě –, ale neměla..., nevím, z jakých důvodů, poslední zkouška mi chyběla, z marxismu-leninismu nebo z něčeho, a tu jsem měla dělat 22. září (22. srpna, oprava ed.) – a já jsem tam za nima měla vlakem dojet. No, takže jsem se učila v podstatě v tu dobu na tu zkoušku a pak se to všechno seběhlo, to všechno, na co člověk vzpomíná hrozně nerad. Na zkoušku jsem neodjela, do té Jugoslávie jsem za nimi neodjela, hranice se zavřela. Vlastně tím začala taková zase jiná éra. Nepomohly studentské stávky nebo takové ty okupační stávky. To jsme měli, byli jsme na fakultě asi..., nevím, pět dní nebo čtyři dny, nevím, jak dlouho to trvalo. Vyráběli jsme různé plakáty, které se pak vylepovaly.“

„Táta o tom moc nemluvil do tý doby, než jsem to byla schopná nějak vnímat, do těch svých dvanácti, patnácti let. Pak už jsem zase já, nevím… prostě jsme o tom v rodině málo hovořili, málo. Tatínek možná nechtěl a nikdo jiný, na koho bych se obrátila, v podstatě ani nebyl. Takže jsem se to dozvěděla ze všech různých… mnohem pozdějc, mnohem pozdějc, ze všech různých materiálů a vyprávění těch, kteří tam kdysi jezdívali.“