The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Kamila Večeřová (* 1976)

• narozena 16. února 1976 v Českých Budějovicích

• vyrůstala v Českých Velenicích, pohraničním městě, které od Rakouska dělila železná opona

• navštěvovala gymnázium v Třeboni, zdravotnickou školu v Praze a poté vystudovala zdravotně-sociální fakultu Jihočeské univerzity

• v červnu 2001 dokončila studium a nastoupila jako vedoucí Domova seniorů České Velenice, kde pracuje dodnes (2025)

• v září 2001 se provdala za učitele matematiky Petra Večeře, vychovali spolu syna Petra a dceru Annu

• dlouhodobě žije v Českých Velenicích

Západ začínal hned za řekou Lužnicí, tam ale Kamila Večeřová jako malá nesměla. Vyrůstala u hranic s Rakouskem, v Českých Velenicích, které kdysi bývaly spolu s Gmündem jedním městem. V letech 1948 až 1989 je rozdělila státní hranice, zabezpečená železnou oponou. Dráty, které město svíraly ze tří stran, nevnímala. „Tím, že jsme se do toho narodili, tak nám to nepřišlo divné. Byla to běžná součást života,“ vzpomíná. 

Lidé si zvykli i na přítomnost vojáků. Věnovali se škole, práci, rodině a koníčkům. Také Kamila Večeřová měla pořád napilno. Učila se, chodila do Pionýra, na atletiku, víkendy trávila s rodiči a bratrem u babičky. Že žije v zemi s omezenou svobodou, věděla. Otec dětem s ohledem na jejich věk vysvětloval, co se kolem děje. 

Rutinní a vojáky hlídaný život v Českých Velenicích obrátila naruby až sametová revoluce. Otevřené hranice přinesly problémy – tržnice, herny, prostituci a drogy. „Bezpečí, které bylo za dráty samozřejmostí, bylo najednou pryč,“ shrnuje pamětnice.

Velenice ležely na hranici, doslova i obrazně

Kamila Večeřová, rozená Hrubá, se narodila 16. února 1976 v Českých Budějovicích. S rodiči a o rok mladším bratrem Jiřím žila na dohled Rakousku, v Českých Velenicích, ve městě, které leželo na hranici – doslova i obrazně. Řeka Lužnice a vojenské pásmo podél ní oddělovaly svobodný Západ od socialistického Československa, hlídaného pohraničníky a psy.

Její rodiče původně nepocházeli z Českých Velenic. Maminka Božena Hrubá, rozená Gráfová, se narodila v Prachaticích. Do pohraničí se přestěhovala se svou matkou, která se tam provdala. V dospělosti pracovala v administrativě jako sekretářka a účetní. 

Tatínek Jiří Hrubý přišel do Českých Velenic ze Staré Hlíny, aby se ve státním podniku Železniční opravny a strojírny České Velenice (ŽOS) vyučil zámečníkem kolejových vozidel. Za minulého režimu bylo město klíčovým železničním uzlem a podnik, který se specializoval na opravy vagonů a lokomotiv, patřil v regionu mezi významné zaměstnavatele. „V ‚ŽOSce’ strávil tatínek v podstatě celý svůj pracovní život až na dva roky, kdy pracoval na pile v Rakousku,“ objasňuje pamětnice.

Dráty jsme neřešili, ani vojáky na koupališti

Na dětství má Kamila Večeřová hezké vzpomínky. Všední dny trávila v Českých Velenicích, v pátek rodina odjížděla do Staré Hlíny k prarodičům, kde bývala i o prázdninách. S rodiči jezdila často na výlety.

Škola ji bavila, byla premiantkou. Volný čas vyplňovala sportem, ke kterému ji přivedli rodiče. Otec hrával fotbal a matka volejbal. „My jsme byli jako malí vždycky dost v pohybu. Velenice nám nabízely spoustu aktivit. S bráškou jsme chodili do atletického oddílu, tréninky jsme měli pondělí – středa – pátek. V úterý jsem chodila na volejbal a ve čtvrtek do Pionýra,“ vyjmenovává pamětnice.

V té době spadaly České Velenice do hraničního pásma, které hlídali příslušníci Pohraniční stráže. Podél státní hranice vedly ploty s ostnatým drátem. Kontroly při vjezdu do města, vojáky i dráty považovala Kamila Večeřová za samozřejmost, odmala nic jiného nezažila. „Nepamatuju si, že bych se někdy ptala rodičů, proč tam ty dráty jsou.“

Ani koupaliště ležící za hraničním zátarasem jí nepřišlo zvláštní. Vybavuje si, že ho hlídalo hned několik vojáků. „Nahoře byla hláska, kde byl jeden pohraničník, druhý býval dole se psem. Vojáci se na nás koukali a my jsme si tam hráli. Občas se stalo, že balonek přelítl přes dráty, to jsme byli smutní, že už se nevrátí.“

Péesáci děti učili přežít v lese i vařit v kotlíku

Na vojáky Pohraniční stráže vzpomíná Kamila Večeřová v dobrém. Vedli oddíly Mladých strážců hranic, učili děti zdravovědu, poznávat rostliny i houby nebo přežít v lese. „Uměli jsme perfektně určit azimut, věděli jsme, co je buzola, v lese jsme se prostě neztratili. Učili nás, jak používat mapu, jak si uvařit v kotlíku čaj z ostružiní a borůvčí. Domů jsme chodili špinaví a unavení – a bylo to perfektní,“ vypráví s nadšením pamětnice.

Obyvatelé Českých Velenic s pohraničníky vycházeli dobře. V pásmu často sloužili vojáci z druhé strany republiky nebo ze Slovenska, kteří si zde plnili povinnou vojenskou službu. Řada z nich ve městě zůstala, protože se tu oženili. Pamětnice si myslí, že se místní díky péesákům cítili bezpečně. „Po revoluci to bylo hodně znát, že už tam ti kluci nebyli. Velenice se v podstatě obrátily úplně vzhůru nohama.“ 

Pokud nebudeme s nimi, budeme se mít špatně

Jako školačka věděla, že žije v zemi, kde vládne totalitní režim. Otec byl členem Komunistické strany Československa (KSČ), ale podle Kamily Večeřové jen proto, že býval jako vášnivý sportovec ve sportovní komisi. „Taťka se nám s bráškou snažil přiměřeně věku vysvětlit, že to, v čem žijeme, není ideální. A že pokud nebudeme s nimi, tak se budeme mít špatně.“

Víc doma politiku s dětmi neprobírali. V panelákovém bytě ale Kamila Večeřová nejednou zaslechla rozhovory dospělých, ze kterých poznala, že otec s režimem úplně nesouzní. „Pamatuju si, že taťka měl občas tendenci rebelovat při volbách. Přestože měl červenou knížku, tak říkal: ‚Já bych volil sociální demokracii.‘ A babička mu odpovídala: ‚Jirko, neblbni, víš, že se na to přijde, máš tady dvě děti.‘“

Dodnes si Kamila Večeřová vzpomíná na propagandistické záběry z kina, kde lidé hladověli a čekali na práci. Bála se, co by se stalo, kdyby její rodiče nemohli pracovat. „Nikdy jsem ale neměla pocit, že se nám žije špatně. Měli jsme, na co jsme si vzpomněli,“ konstatuje a dodává, že k tomu přispěla i babička, která pracovala jako vedoucí drogerie a papírnictví. „Prodavačky se navzájem znaly, a tak vyměnily třeba kvalitnější toaletní papír za kilo banánů. Díky tomu naši nikdy nemuseli stát fronty na ovoce.“

Zbyly po něm jen tenisky a taška

Možná i proto, že doma měli všeho dostatek, nechápala pamětnice lidi, kteří utíkali přes hranice za lepším životem. Nahlas se o tom moc nemluvilo. Kamila Večeřová si ale vzpomíná na spolužačku z jiného ročníku základní školy, která emigrovala s celou rodinou.

V hlavě jí utkvěl i případ Františka Faktora. Ten pracoval stejně jako její děda na dráze a zastřelili ho při útěku na rakouském území. „Pamatuju si, že o tom děda mluvil, ale ne přede mnou. Zaslechla jsem, že šlo o hospodskou sázku a že v tom sehrál roli alkohol. Prý se holedbal, doneslo se to pohraničníkům a počkali si na něj. Jeho mamince pak po něm přinesli jen tašku a tenisky,“ vypráví pamětnice.

Děda pašoval milku i plechovky od coly

Sousedství s Rakouskem ale přinášelo i výhody. Veleničtí běžně chytali rakouskou televizi. „Milovali jsme Toma a Jerryho v němčině, to byla paráda,“ říká Kamila Večeřová.

Západní sladkosti ochutnala už před sametovou revolucí. Její dědeček doprovázel jako vozmistr železniční soupravy až do Rakouska. Dostával diety v šilincích a za ně mu díky dobrým vztahům rakouští kolegové nakoupili třeba čokolády nebo kávu. 

Zpět do Československa věci pašoval v tajné kapse fasovaného kabátu. „Byl dlouhatánský s kožíškem, do něj mu babička našila obrovskou kapsu od prsou až dolů a tam to dával. O Vánocích a na Mikuláše jsme dostali velkou milku nebo barevné žvýkačkové kuličky. Bráška zase sbíral plechovky od coca-coly, mirindy a podobně, takže děda vždycky vyšel z nádraží a otevíral popelnice na rakouské straně, nasbíral pár prázdných plechovek, ty jsme doma umyli a bratr si je vystavil v pokoji. Byl hrozně pyšný, že má něco, k čemu se tehdy u nás skoro nikdo nedostal,“ usmívá se při vzpomínce Kamila Večeřová.

Lužnici viděla prvně až po revoluci

Sametová revoluce přinesla do Českých Velenic euforii i rozpaky. Mezi místními tehdy hodně rezonoval televizní záběr z Národní třídy, kde stáli studenti se svíčkami, cinkali klíči a mezi zasahujícími policisty s obušky byl i velenický rodák. „To byl silný moment, byl přece jedním z nás...“ poznamenává pamětnice.

Převrat ale znamenal hlavně otevření hranic. Lidé vyráželi pěšky na nákupy do Gmündu, nejvíc kupovali potraviny a oblečení, které v Československu nebyly k dostání. 

U závory hraničního přechodu se symbolicky poprvé potkali žáci z velenické a gmündské základní školy a vyměnili si drobné dárky. Kamila Večeřová chodila v té době do osmé třídy. „Bylo to před Vánocemi 1989 a bylo to zvláštní, protože jsme německy neuměli a oni zase neuměli naši řeč.“ Dodává, že díky setkání vzniklo i její přátelství s dívkou z rakouské vesničky. „Dva roky jsme se navštěvovaly, trávily jsme u sebe volný čas. […] Každá z nás měla slovník. Když jsme nevěděly, tak jsme si ukázaly, co chceme říct.“ 

Na jaře 1990 se konečně podívala k řece Lužnici, která až do pádu železné opony ležela v nepřístupném terénu za dráty. Se spolužáky si tam uspořádali rozlučkový večírek se základní školou. „Dostali jsme se tam kolem železničního viaduktu. Předtím jsme v těch místech nikdy nebyli,“ připomíná Kamila Večeřová.

Na ulicích stáli trpaslíci a prostitutky

Po základní škole zamířila na gymnázium do Třeboně, pak studovala dva roky v Praze zdravotnickou školu a poté zdravotně-sociální fakultu v Českých Budějovicích. Domů se pravidelně vracela a viděla, jak se město po otevření hranic mění.

České Velenice se staly levnou destinací pro rakouské zákazníky a v centru se množily vietnamské stánky. „Masna a zelenina se proměnily v obchody, kde nabízeli trpaslíky a umělé kytky. Viselo to na fasádách a vypadalo to hrozně,“ vybavuje si pamětnice a s hořkostí dodává: „Spolužák z vysoké se mi smál, že jsme Ho Či Minovo Město.“

Radnice se snažila situaci zvládnout, ale podle Kamily Večeřové se neměla o co opřít. „Nemovitosti se v restitucích vrátily mnohdy lidem, kteří ve Velenicích nežili. Ti je pak prodali za první slušnou nabídku často právě Vietnamcům.“

Dalším velkým problémem byly prostitutky postávající v ulicích. „Když jsem přijela třeba v šest hodin večer vlakem, už jsem se bála jít domů. Šla jste po Velenicích a začala vám zastavovat auta, jako byste byla jedna z nich,“ líčí pamětnice. Podle ní se však město s prostitucí postupně dokázalo vyrovnat. „Samozřejmě je to tam pořád, ale už se na to nemusíme dívat.“ 

Den po státnicích už vedla domov důchodců

Během studia i ve své diplomové práci se zaměřovala na fenomén, který se po sametové revoluci objevoval i v Českých Velenicích – na drogovou závislost. „V tu dobu tam bylo několik pěstíren marihuany a na základní škole se daly drogy běžně koupit,“ vysvětluje.

Ještě před státnicemi šla Kamila Večeřová na konkurz na vedoucí domova důchodců v Českých Velenicích a uspěla. Chtěla sice pracovat s mládeží, ale rozhodla se využít příležitost mít práci v oboru přímo v místě bydliště. „Pátého června jsem udělala státní zkoušku a šestého už jsem nastoupila do práce. A od té doby jsem tam pořád,“ shrnuje pobaveně.

Domov funguje od roku 1953 a sídlí v budově, která nebyla původně určena pro seniory. „Pořád jen modernizujeme, přinášíme nové přístroje a vybavení. Na zahradě teď ale vzniká nová budova, kterou jsme si konečně mohli navrhnout sami,“ raduje se Kamila Večeřová.

Manžel mě naučil slib jisker

Se svým budoucím manželem, učitelem matematiky Petrem Večeřem, se znala už od dětství. „Když mi bylo šest a jemu šestnáct, byl mým vedoucím v Jiskrách. Naučil mě jiskerský slib, který umím dodnes,“ směje se. 

Poté se roky neviděli, ačkoli bydleli hned vedle sebe. Když byla pamětnice ve čtvrtém ročníku vysoké školy, začali spolu chodit. Svatbu měli 29. září 2001. V květnu 2002 se manželům narodil syn Petr a v červnu 2003 pak dcera Anna.

Ve Velenicích jsem doma

Českým Velenicím se dlouhodobě nedaří zbavit se pověsti pohraničního města plného stánků a vietnamských prodejen, kde se zastavil čas v devadesátých letech. O odchodu ale Kamila Večeřová nikdy neuvažovala. „Vždycky jsem byla patriot a mrzelo mě, když někdo poukazoval na to, jak jsou Velenice škaredé.“ Poslední roky se situace zlepšuje, město založilo kulturní centrum a znovu otevřelo kino. 

Pocit bezpečí ale Kamile Večeřové stále chybí. „Je fajn, že můžeme jet, kam chceme, třeba do Gmündu pro čokoládu. Ale když si najdete celoživotního partnera a máte děti, nechcete je pouštět do školy s vědomím, že přes hranice může přijet někdo, kdo vám je odveze pryč. Kolikrát jsme si s kamarádkami říkaly, jestli nám za těmi dráty nakonec nebylo líp...“ přiznává zamyšleně. 

V roce 2025 žila Kamila Večeřová s rodinou v Českých Velenicích.