Jitka Vávrová

* 1969

  • „Začala jsem tím, že při přijímacích zkouškách z politiky si člověk mohl vybrat dvě otázky – a já měla: Vladimír Iljič Lenin, anebo Zákon negace negace. Vybrala jsem si Zákon negace negace, což byl průšvih, ale přesto mě přijali. Musela jsem se dokonce odvolat, z té politiky mě nevzali, proběhlo odvolání a nakonec mě vzali. Pak to bylo o tom, že si mě asi jednou za čtrnáct dní pozvali před komisi. Tam seděli napáskovaní soudruzi a vyptávali se mě, co ti moji rodiče, jak to mají s politickým zřízením. Pořád jsem jim říkala, že nic a nijak, protože u nás se o tom opravdu nemluvilo, neřešila jsem to. Věděli jsme, že jsme na černé listině, ale nebylo to kruté. Výslech vždy končil tím, jestli nevstoupím do SSM (Socialistického svazu mládeže) – a já jim vždycky řekla, že nechci. A proč? Prostě nechci. Nemám ráda jakékoliv veliké organizace. Na jaře 1989, když jsem byla zase před komisí, už jsem měla dva semestry za sebou, mi říkali, ať tam vstoupím, že budu litovat. Já jsem říkala, že nechci. A to bylo už zkouškové období, neudělala jsem zkoušky z matematiky, i když vím, že jsem vypočítala, co jsem měla vypočítat – aspoň na nějakou známku. Bylo mi vysvětleno, že teda půjdu. Tak jsem šla.“

  • „Dědeček potom byl (vězněn) v Německu asi dva roky. Někde jsem se dočetla, že i tam prováděl odbojovou činnost. Získával chleba a roznášel ho těm, co neměli a byli na tom nejhůř, těm, co byli odsouzeni k smrti a čekali na popravu. I tam si ho vážili, že dál pomáhal. Pak ho převezli do Ostravy k soudu, tam přišel rozsudek smrti. Za osm měsíců po rozsudku smrti ho na Pankráci sťali gilotinou.“ – „To bylo kdy? Jaké to bylo datum?“ – „22. února 1945. V podstatě musel být jeden z posledních, koho tou gilotinou sťali, protože pak už jenom uklízeli a mizeli.“

  • „(Prarodiče) odstřihli, odvezli každého jinam. Babička byla v Brně a děda v Ostravě. Ale pak je naštěstí jednou přivezli k výslechu do jednoho místa a byl tam i pan Bednář, i dědeček a babička. Ve chvíli, kdy je měnili u výslechu, dědeček naštěstí stihl babičce zadat instrukce, že má rozhodně tvrdit, že pana Bednáře vůbec nezná a je to dědy bratranec s nějakým smyšleným jménem. Této výpovědi se babička celou dobu držela – a to jí zachránilo život, protože na ni neměli vůbec žádné důkazy, o ničem jako nevěděla, a proto ji po patnácti měsících pustili.“ – „Jak na to vězení vzpomínala? Vyprávěla vám o tom něco?“ – „O vězení ne. Potom vyprávěla, jak bylo těžké se vrátit do normálního života a najít zpátky cestu ke Stáníkovi, ke svému synovi, protože ho přeci jenom dva roky nevychovávala. Takže to bylo těžké, ale o vězení babička nevyprávěla.“

  • Full recordings
  • 1

    Liberec, 07.07.2022

    (audio)
    duration: 01:17:41
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Dědu popravili nacisté. Komunisté upírali jeho rodině svobodu, za niž zemřel

Jitka Vávrová na začátku 70. let 20. století se svou tetou Anežkou Karasovou, sestrou popraveného Antonína Zavřela
Jitka Vávrová na začátku 70. let 20. století se svou tetou Anežkou Karasovou, sestrou popraveného Antonína Zavřela
photo: archiv pamětníka

Jitka Vávrová, za svobodna Zavřelová, se narodila 28. října 1969 v Děčíně. Rodina jejího otce měla historii protinacistického odboje za druhé světové války. Dědeček Stanislav Zavřel narozený v roce 1910 pracoval za protektorátu jako učitel v Morkovicích u Kroměříže a působil v odbojové organizaci Obrana národa. Dva měsíce doma ukrýval jednoho z jejích velitelů Františka Bednáře. Po udání konfidentem zatklo gestapo Stanislava Zavřela, jeho ženu Annu i sestru a věznilo je. Babičce vinu neprokázali a po patnácti měsících ji propustili. Dědeček zůstal vězněn až do 22. února 1945, kdy jej nacisté popravili v pražské věznici Pankrác. Jeho sestra Anežka přežila koncentrační tábor i pochod smrti. Anna Zavřelová se po válce i na přání svého zavražděného manžela podruhé vdala. Otec pamětnice Stanislav Zavřel mladší později pracoval v severočeských nožírnách Mikov. Se svojí manželkou vystoupili z KSČ v roce 1968 po krachu reformního křídla a po začátku sovětské okupace. Navzdory úspěchům s vlastními patenty pracoval poté otec na nižších pozicích v podniku. Jitka Vávrová následovala otce v technickém vzdělání a po absolvování průmyslové školy ve Varnsdorfu nastoupila na Vysokou školu textilní a strojní v Liberci. Poté, co odmítla vstoupit do Socialistického svazu mládeže, ji komunisté ze školy vyloučili. Přesto pracovala jako konstruktérka a obor nezměnila. Celoživotně se zajímala o osudy svých předků, spravovala bohatý archiv po prarodičích. V roce 2022 žila v Liberci. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře ze Statutárního města Liberec.