The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Vavrousová (* 1940)

• narodila se 7. ledna 1940 v nemocnici v Těšíně

• otec Teodor Warcop pocházel ze Životic a hlásil se k polské národnosti

• matka Marie rozená Jurnostová pocházela z Koňákova

• rodina žila v Dolních Bludovicích, kde v době okupace existovala četnická stanice v čele s Fritzem Sattlerem

• Teodor Warcop se stal jednou z obětí životické tragédie

• s matkou a sestrou se musely starat o hospodářství

• nebylo jí umožněno odejít na střední školu do Prahy, proto přijala práci v koksovně Třineckých železáren

• později pracovala v teplárně v Horní Suché

• v roce 2024 žila v Havířově-Bludovicích

Dvůr, zahrada a tatínek v dílně. Malá holčička vycupitá po schodech za ním. Tatínek ji pohladí po vlasech a typickým těšínským nářečím se ptá: „A co Nežko, dzisio było dobre?“ – „Ja ja, tatusko, dobre,“ odpoví Anežka. První šťastné vzpomínky z dětství ale brzy překryjí události nacistické zlovůle. Rodina totiž žila v Dolních Bludovicích na Těšínsku a tatínek Teodor Warcop se hlásil k polské národnosti. Odmítl přistoupit na požadavky nacistů a nepodepsal volkslistu. V německých očích se tak stal občanem nižší kategorie. 

Německý četník s dogou naháněl strach

Manželé Warcopovi se poznali na pouti v Koňákově. Marii, rozené Jurnostové, nebylo ještě ani 18 let a Teodor byl o deset let starší, když se brali. Než postavili dům, bydleli u rodičů Teodora v Životicích. Se stavbou pomáhala i těhotná Marie. „Tím, že byla maminka tak mladá a dost se i nadřela, měla zřejmě těžký porod, protože jsme strávily docela dlouhou dobu v nemocnici v Českém Těšíně,“ vypráví pamětnice. Anežka Vavrousová, rozená Warcopová, přišla na svět 7. ledna 1940. Válka zuřila, ale rodina žila vcelku klidným životem, který občas narušoval strach z četnického strážmistra Fritze Sattlera. 

„Můj manžel, Teodor Warcop, provozoval malířskou a natěračskou živnost v Dolních Bludovicích. Byl polské národnosti a několikrát byl německými úřady vyzýván, aby vzal volkslistu. Můj manžel však toto po každé odmítl s poukazem na svoji polskou národnost. Nepomohly ani výhružky německého četníka Sattlera z Dolních Bludovic, který byl proti mému manželi zvlášť zaujat. Prováděl často v našem bytě prohlídky a snažil se proti mému manželi najít nějaké důkazy, aby měl příčinu mého manžela zatknout,“ vypověděla Marie Warcopová u mimořádného lidového soudu vedeného s příslušníkem gestapa Josefem Gradelem. 

I přes nízký věk, který Anežka Vavrousová v době druhé světové války měla, si dodnes na nepříjemné návštěvy četnického strážmistra pamatuje. „Sattler byl postrachem zdejších obyvatel. Jednou byla těhotná maminka před slehnutím a on k nám vrazil i s tím psem a všechno kolem v místnosti rozházel.“ 

 

Mračna se stahují nad Životicemi

Perzekuce namířená proti osobám polské národnosti byla zřejmá od prvních dnů války. Již 18. září 1939 nacisté zavraždili dvanáct mužů polské národnosti v Karviné. Záhy se na Těšínsku začal formovat protinacistický odboj. Ten měl převážně polský charakter. Řada polských odbojových organizací působila samostatně, později se však většina z nich sloučila do Armii Krajowej (Zemské armády), která byla jednotnou odbojovou organizací podřízenou londýnské exilové vládě. 

Právě členové diverzní a sabotážní skupiny této odbojové organizace operovali na území Životic a okolí. Velitelem byl Józef Kamińsky „Strzała“. Roku 1943 dostal rozkaz, aby v oblasti bývalého československého Těšínska zorganizoval skupinu. Tato skupina disponovala aprovizačním (zásobovacím) a bojovým oddílem. Kromě drobné sabotážní činnosti prováděla své výpady nejčastěji proti kolaborantům, „volkslistařům“ nebo německým přesídlencům. Členové skupiny jim zabavovali potravinové lístky, bili je či poškozovali podobizny Hitlera. 

Jejich cílem se stal i starosta obce, majitel jednoho z hostinců, Henryk Mokrosz. Dalším byl pak starostův jmenovec, majitel druhé hospody v Životicích, Isidor Mokrosz. Tomu 2. srpna 1944 skupina J. Kamińského zabavila lístky a peníze. Mokrosz se ovšem rozhodl událost nahlásit na těšínské gestapo. 

Příslušníci gestapa přijeli 4. srpna 1944 tento zločin vyšetřovat. Nejdříve se zastavili v hostinci starosty Henryka Mokrosze. Ikonickou malbu jelena na hostinci maloval právě tatínek pamětnice. Společnost se nakonec přesunula do Isidorovy „dolní hospody“, kde měli pokračovat ve vyšetřování, ovšem s posezením, při kterém pili alkohol. Přítomni byli ještě další lidé, například úřední komisař Roberg se svou manželkou. Kamińský se rozhodl, že tuto společnost přepadnou. Při přestřelce zemřel Isidor Mokrosz, gestapáci Weiss a Gawlas, řidič gestapa Sponagel a těžce zranili manželku komisaře Roberga. I na straně odbojové skupiny byl jeden muž těžce zraněn, rozhodli se proto pro ukončení akce. 

 

Sbohem, ženuško moje!

Vyšetřování této události se ujal sám vedoucí těšínské úřadovny gestapa Quido Magwitz. V sobotu 5. srpna probíhaly výslechy svědků na četnické stanici v Dolních Bludovicích a v budově školy v Životicích. Ještě téhož dne byly vypracovány seznamy občanů bez volkslisty, které byly předány Fritzi Sattlerovi. 

„Asi ve dvě hodiny po půlnoci vyjeli v několika vozidlech příslušníci těšínské služebny gestapa (asi 25 lidí) a katovické ústředny gestapa (asi 40 lidí) z Těšína do Životic. V Těrlicku se spojili s místními německými četníky, příslušníky landwache (pomocné stráže) a zvláštní jednotkou wehrmachtu v polních uniformách,“ píše historik Mečislav Borák ve svém Svědectví ze Životic. Během chvíle byla obklíčena celá obec a krvavá msta mohla začít. Lidé se za zvuku výstřelů probouzeli do tragického rána 6. srpna 1944. Zanedlouho byly vesnice lemovány mrtvými těly nevinných mužů.

Teodor Warcop zrovna maloval zubařskou ordinaci doktora Jana Sivého, když ho u něj doma hledali příslušníci gestapa. Zastihli však jen maminku pamětnice. Když se její manžel vrátil, informovala jej o návštěvě gestapa. On si byl jistý, že nic neprovedl. Marie Warcopová se rozhodla jít informovat tchána do Životic. Tam však zjistila, že i jeho mezitím odvedlo gestapo. „Dědečkův soused, pan Folwarczny, se ptal maminky, co tam proboha dělá. Že je půlka Životic vystřílených. V tu chvíli jí došlo, co se vlastně děje,“ vypráví pamětnice. 

V poválečném výslechu Marie Warcopová uvedla, že se jí podařilo vrátit až za hodinu, a to už manžela odváděl příslušník gestapa četník Sattler. „Přivedli jej k autu, a když mně manžel spatřil, řekl: ‚Sbohem, ženuško!‘ Nato jej gestapák Gradel surově [žďuchl] do auta a pak jej odváželi směrem na bludovický kopec. Já jsem zůstala doma,“ vypověděla.

Anežka Vavrousová nám při natáčení ukázala pokoj, odkud vyvedli jejího otce Teodora Warcopa. Stalo se to, když hlídal její mladší sestru Kristinu. Až později se od svědkyně dověděli, jak skončil tatínkův život. „Prosil je, že má přece děti. Nechali jej utíkat a potom zasáhli do hlavy. Ale asi špatně, protože prý strašně křičel, tak ho střelili znovu,“ vzpomíná na bolestné události Anežka Vavrousová. Mnoho ze svých obětí totiž Němci nechali nejdříve prchat. Snad proto, aby mohli uvést, že muži byli zabiti při pokusu o útěk.

Otce Anežky Vavrousové zastřelil příslušník těšínského gestapa Josef Gradel. Narodil se roku 1908 ve Valeči. Ihned po mnichovské dohodě ho přijali k německému četnictvu. Po několika měsících vstoupil do SS v Berlíně, následně ho přidělili do Katovic, kde působil jako řidič. V červenci 1940 přešel jako příslušník gestapa do Těšína. Nejdříve jako řidič a posléze jako kriminální zřízenec. „Gestapák Gradel po dobu své působnosti v Těšíně vykonával svou službu jako výkonný orgán s největší brutalitou. Byl postrachem obyvatelstva slovanské národnosti, které neustálými persekucemi pronásledoval, týral a bil. S lidmi, jež vyšetřoval, zacházel s největší surovostí,“ psalo se v poválečném obvinění. 

Při životické akci vedl jeho skupinu Karl Kopřiva. Tato skupina dostala lístek, na němž byla jména lidí, kteří mají být zastřeleni nebo zatčeni.  „Lidé určení k zastřelení byli na lístku označeni černým křížkem. Byli to Poláci Josef Vaclavik a Josef Waloszek ze Životic a Teodor Warcop z Dolních Bludovic. Ačkoli každý člen skupiny dostal za úkol zastřelit jednoho, ujal se exekuce Gradel sám.“ Tak situaci popisovalo poválečné obvinění. Společně se skupinou, v níž byl Gradel, jezdil i četnický strážmistr Sattler. Gradel po konci války vypověděl, že zastřeleni měli být údajně za spojení s partyzány. Spojení s odbojovou skupinou se nikdy nepodařilo prokázat. 

 

Mrtvé doprovodily družičky

Když byla celá akce u konce, mrtvé začali nakládat pacholci na povozy a odvážet je na židovský hřbitov do Orlové. Další pamětník životických událostí, Zdeněk Duda, vzpomínal, že den před akcí starosta Mokrosz prosil jeho otce, aby nikam nejezdil, protože bude potřeba jeho povoz s koňmi. „Ti pacholci je vezli do Orlové, dávali je do jámy vysypané vápnem. Nejdříve o tom nesměli mluvit, ani nesměli říct, koho vezli,“ vypráví Anežka Vavrousová. Po akci zůstávala na povozech krev obětí. Když byli mrtví odvezeni, babička pamětnice se vrátila na místo, kde byl Teodor Warcop zastřelen. 

Marie Warcopová zůstala jako další ženy s dvěma malými dětmi sama, bez prostředků. Když nastal konec války, procházely kolem jejich domu zástupy německých zajatců. „Pořád říkali: Wasser, Wasser. Chtěli se napít. Za pochodem jel vůz, na kterém už byl i mrtvý. Byla to hrozná podívaná. My jsme jim s maminkou dávaly alespoň vodu. Z pochodu jim utekl jeden zajatec. Musel to být někdo, kdo znal okolí, protože jej nemohli najít. Prohledávali i tatínkovu dílnu,“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1945 proběhla exhumace obětí, jejichž ostatky byly přemístěny do Životic. U této příležitosti se uskutečnila tryzna. „Pamatuji si na průvod družiček. Pohřbu jsem se účastnila s maminkou, babičkou a tetou Gretou. Od té chvíle jsme si za velké účasti události každoročně připomínali.“

 

Místo Tyršovy školy nastoupila do Třineckých železáren

V roce 1945 Anežka Vavrousová nastoupila do české školy. Tam se projevilo její sportovní nadání. „Třídní učitelka chtěla, abych se přihlásila na Tyršovu školu do Prahy, ale měli jsme pole a soudruzi na národním výboru řekli, že ne. Že se musí pracovat a odevzdávat kontingenty,“ říká pamětnice. První dva roky tak vykonávala pomocné šicí práce. Strýc pamětnici zprostředkoval práci v koksovně Třineckých železáren. Ve svých šestnácti letech nastoupila jako mazačka strojů. „Neměla jsem vůbec žádné úlevy. Pracovala jsem od šesté ranní. Bylo to hlučné a strašně smradlavé. Z uhlí se vyráběl dehet a pak se to zpracovávalo. Dlouho jsem z toho nemohla ani jíst,“ vzpomíná pamětnice na těžké podmínky v provozu. 

V Třineckých železárnách se jí nevyhnul úraz. Plášť se jí natočil do mašiny a stroj jí polámal ruku. Léčila se několik měsíců. V době rehabilitace se vydala na ples do Životic. Tam potkala svého budoucího manžela. „Přišli tam nějací tři vojáci a jeden přišel pro mě. Už si mě nechal,“ vzpomíná. Pocházel z Vlašimi a rodiče byli prohlášeni kulaky, proto byl zařazen k Pomocným technickým praporům (PTP). Po svatbě v roce 1958 získal práci jako geodet na dole Gottwald a v Havířově-Bludovicích již zůstali. V letech 1959 a 1961 se jim narodily děti. Následně pamětnice pracovala v teplárně a na Bytovém družstvu v Havířově. V roce 2024 žila s manželem v Havířově-Bludovicích. 

 

 

Zdroje: 

BORÁK, M.: Svědectví ze Životic: Těšínsko za druhé světové války a okolnosti životické tragédie. Český Těšín 1999.

BORÁK, M.: Fenomén německé volkslisty. In: Okupace, kolaborace, retribuce. Praha 2010, s. 111–119.

BORÁK, M.: Německá okupace Těšínského Slezska. In: Poláci na Těšínsku: Studijní materiál. Český Těšín 2009, s. 42-59.

Archiv Slezské univerzity v Opavě, fond Borák Mečislav, kart. I/32; IV/36; IV/47

Zemský archiv v Opavě, fond Mimořádný lidový soud Ostrava, sig. LS/118/45