Ing. Arch. Ivan Vavřík

* 1958

  • „Normálně jsme otevřeli dveře a řekli jsme sekretářkám, že to tady obsazujeme, a ostatním zaměstnancům jsme dali pár dnů na to, aby si vyklidili věci. Udělali jsme soupis, co tam je. Kolik je tam počítačů, kolik je tam psacích strojů, no, a celý ten aparát přešel na naši stranu. My jsme v tu chvíli měli fax, telefony, kanceláře, měli jsme písařky. V tu chvíli jsme mohli začít být akční a sekretářky, písařky byly nadále placeny Svazem architektů. To byla taková legrace...“

  • „Díky tomu, že oba moji rodiče byli vyloučeni ze strany, tak jsme měli špatný kádrový posudek. Uliční výbor KSČ samozřejmě protestoval, abych vůbec někdy studoval. Můj otec mi hledal místo uměleckého kováře a obcházel různé dílny, abych se dostal do učení. No a moje máma to vzala z gruntu z druhé strany. Přešla ulici, zazvonila u soudruha, který vedl uliční výbor strany. Ve dveřích mu dala facku a řekla: ‚Podívej se, to, že jste nás vyhodili z práce, to je jedna věc, to je náš život, ale na moje děti šahat nebudeš! Jestli mu nedáš doporučení na gymnázium, tak tě zfackuju veřejně v samoobsluze. Je mi to celkem jedno, protože toho máme od vás stejně plný zuby.‘ Můj táta se tak snažil řešit situaci pragmaticky. Moje máma šla cestou radikální upřímnosti, kterou jsem zdědil po ní.“

  • „Můj táta třeba na výslechy chodil skoro každý rok. Přišel domů v jedenáct hodin. U mě to bylo vždycky jenom nahodilé. Já jsem se toho potom zbavil tím, že mi říkali: ‚Soudruhu, ne abyste někomu povídal, o čem jsme se tady bavili.‘ No a já šel rovnou do první hospody, kde jsem měl kamarády a že je tam sleduje nějaký fízl. Rozrazil jsem dveře do hospody a začal jsem řvát, že jdu z Barťáku a bavili jsme se o Frantovi, ptali se na tebe, Milane, Andulo atd. Ten tajný fízl mě samozřejmě viděl, když tam sedí máničky. Ani nevím, kdo to byl, ale podal hlášení, že jsem nedůvěryhodná osoba, která všechno vyžvaní, o čem jsme si povídali na výslechu v Bartolomějské. Tímto jsem se toho zbavil a nechali mě na pokoji. Až na pár excesů, které jsem provedl později.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.06.2021

    (audio)
    duration: 01:58:55
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Žili jsme paralelní realitu. Nechtěli jsme děti, aby se nestaly rukojmími režimu

Ivan Vavřík na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jako mánička
Ivan Vavřík na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jako mánička
photo: Archiv pamětníka

Ivan Vavřík se narodil 8. července 1958 v Praze. Dětství prožil v Suchdole. Jeho otec PhDr. Josef Vavřík, CSc., byl sociologem, kterého po roce 1968 vyhodili z KSČ a fakulty, protože zastával reformní názory. Matka Ludmila Vavříková byla také přesvědčenou komunistkou a potkal ji stejný osud jako jejího manžela. Nemohla být učitelkou, a stala se proto kuchařkou. Ivan Vavřík se v roce 1974 dostal na Gymnázium Arabská i se špatným kádrovým posudkem. Kamarádil se s lidmi z pražského undergroundu, nechal si narůst dlouhé vlasy. Četl samizdat, přepisoval knihy, poslouchal západní hudbu a množil Chartu 77. Nemohl studovat na humanitních oborech ani pedagogickou fakultu. Byl přijat na stavební fakultu na ČVUT v roce 1977. O dva roky později přešel na architekturu, kde se zaměřil na středověké stavby. Byl velmi aktivní mezi přáteli z undergroundu. Pořádali výstavy, čtení, divadla, přednášky či happeningy. Třikrát ho vyslýchali na StB. Od roku 1987 otevřeně bojoval proti asanaci Žižkova. Organizoval vznik alternativní skupiny architektů vůči oficiálnímu Svazu architektů. Skupina Vokolo Vosmýho, VESPA a nakonec v roce 1989 oficiální spolek Obecní dům se 150 členy. Dne 20. listopadu 1989 obsadil spolek Československý svaz architektů na Malé Straně a následně založili Občanské fórum architektů, kde připravovali zákon o architektonické komoře. Ivan Vavřík si v roce 1990 založil vlastní architektonickou firmu.