Štěpán Vašíček

„Na Cejlu byl bachař, říkali mu Flanček. On špatně mluvil, ale jinak výborný chlap to byl. A ten nosíval noviny. Měl jich zastrčené v kapse, aby mu jich mohli z té kapse sebrat. Tož skoro každý den nosil chlapom noviny. To dycky došel, prošel sa, kluci mu jich sebrali a četly sa noviny. Když sa přečetly na jedné kobce, přesunulo sa to na další kobku. Takže sa tam hodil špagát nebo nit a po niti sa to poslalo z okna do okna. Tak sa to dělávalo v kriminále. Posílaly sa balíčky, posílaly se různé zprávy, třeba po niti se to pustilo. Domlouvali jsme se Morseovou abecedou. Večer, jak se zalehlo, tak už bylo jenom slyšet ťukání na zeď kartáčkem na zuby. To bylo na Cejlu a v Leopoldově. Ovšem v Leopoldově už potom byly splachovací záchody, tak se domlouvalo záchodem. Tak se zaťukalo, kluci vyšpléchali vodu ze záchoda, no, a už se mluvilo. Když jsme byli v Ostravě, záchod, ten byl na všechno. Ze záchoda se pilo, v záchodě se umývalo, na záchod se chodilo na záchod a taky se tam pralo, protože nebylo kde, takže se pralo v záchodě. To se spláchlo dycky… Takže takový byl život… Zas, v různých dobách to bylo různé.“

„Tehdy byl velitelem na Rovnosti Paleček, vlastním jménem Albín Dvořák. Tak jsem na Rovnosti byl necelý rok, protože jsem tam měl zase průser, a sice při návštěvě. Poprvé po třech letech jsem měl návštěvu a tam, už když jsme jeli k návštěvě, Paleček si nás asi pět vyvolal a říká nám: ,Vy nemáte návštěvu proto, že byste si ji zasloužili, ale proto, že o ni rodiče žádali.‘ No a tak podle toho taky ta návštěva vypadala. Mamička s kmotřenkú byly u návštěvy, no, a samozřejmě matka plakala, tak jsem jí říkal: ,Neplačte, buďte rádi, že máme možnost toto přinést z lásky k Bohu, nejenom za sebe, za své hříchy, ale za celý národ.‘ No a samozřejmě tím už jsem měl kolem sebe myslím osm bachařů. Říkali: ,No ale oni nám říkali, že nechceš poslúchat, že by tě mohli pustit.‘ Říkám: ,Nevěřte jim, lžú vám.‘ A použil jsem tehdy slov svatého Tomáše Mora, který říkal své manželce, když byl taky ve vězení, a anglický král jí říkal, že by mohl být propuštěný. Tomáš More říkal: ,Ano, musel bych souhlasit s tím, co chtěl král…‘ Tak, jak já bych musel souhlasit s tím, co oni (komunisté) chtěli. No a dál říká: ,Jak dlouho bych mohl žít mezi vámi? Rok, dva roky, pět, deset či dvacet… A za těch dvacet let bych měl ztratit celou věčnost?‘ No a tak hned po těchto slovech přerušili návštěvu, došel za mnou Paleček a říká: ,Vašíček, tak se mně zdá, že chcete viset.‘ Když jsme potom dojeli na lágr, už mě nepustil do tábora, jenom převléct se do normálních šatů, a postavil mě tehdy do sněhu. Korekce tam nebyla, ale na Rovnosti byl tehdy sníh. Bylo tam tak po pás sněhu. V tom sněhu jsem stál ještě s dalšíma asi pěti kamarádama Slovákama 56 hodin, jenom v těch muklovských šatech, nic jiného. A tehdy mráz dosahoval až minus 30 stupňů. Po třech dnech jsem se potom s pomocí kamarádů z elektrodílny na Rovnosti dostal na krajskou prokuraturu do Karlových Varů. Tam se sepsal protokol o tom, co se děje na Rovnosti, a bachaři potom za to dostali po nose. Když mě odváželi zpátky na Rovnost, tak ten eskorťák mně říká: ,Vašíček, tak bych vás nejradši vzal do lesa a vrátil se sám.‘ Já mu říkám: ,No já vím, že to vy umíte, takové věci.‘ “

„Podařilo se nám poslat dopis, já jsem ho opisoval v rozvodně na šachtě, a sice na různá ministerstva, na prezidentskou kancelář, na ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo vnitra, národní obrany, asi na pět ministerstev se to posílalo. Posílalo se to jako upozornění na koncentrační tábor Bytíz. Já jsem to psal přes kopíráky a originál jsem potom posílal domů, ale bohužel, ten se ztratil. Upozornění na koncentrační tábor Bytíz, teď co se tam všecko děje, jak to tam vypadá v korekci. Do třech dnů tam byli z některého ministerstva, okamžitě zavřeli do korekce táboráka, hned byla zjednaná náprava a od té doby už se v korekci jedlo každý třetí den, takže ten dopis zapůsobil. Na konci bylo napsané, že jestli nebude zjednaná okamžitá náprava, dopis podobného znění zasíláme Organizaci spojených národů. Takže do třech dnů tam byli a do třech dnů byla zjednaná náprava. Takže toto byla také jedna taková akce, co jsme dělali s kamarádama. Já jsem to tehdy psal přes kopíráky a posílal ty dopisy, protože jsem tu možnost měl tehdy. Takže mně to bral do Prahy, a nedával to na jednu poštu, ale na více pošt.“

„Já jsem nosíval do lágru hostie a mešní víno, které nám obstarávala jedna babička. Ze Svaté Hory jsme dostávali krabičku hostií, pětistovku, a aspoň půl litru mešního vína, které zase zajišťoval jeden kamarád, a já jsem to schovával u těžního stroje, kde bylo takové místo v písku, aby nám to nikdo nesebral. Hostie jsme měli ve vysokém napětí. Po částech se to nosívalo na lágr, aby kněží mohli sloužit mši svatou. V malé skleničce mešní víno a vždycky tak dvacet třicet hostií najednou. Jednou se mně stalo, že jsem nesl na lágr mešní víno a hostie. Hostie jsem měl v opasku, mešní víno v botě, a zrovna mě bachař vybral na filcunk. Samozřejmě člověk nesmí zpanikařit, musí dělat, jako by se nic nestalo. V kapse jsem nosíval logaritmické pravítko, které jsem potřeboval v práci. Jemu přišly oči na to pravítko: ,A čo to mátě?‘ Říkám: ,No logaritmické pravítko.‘ – ,A na čo to je?‘ Říkám: ,No na počítání.‘ – ,A ako sa na tem počítá?‘ Tak jsem mu ukázal několik operací, zastrčil mně ho tam a říká: ,Choďtě.‘ Takže takto jsem tehdy pronesl hostie a mešní víno. Hostie se při mši svaté používaly tak, že se řezaly na malé kousky, balily do cigaretových papírků a tak se konsekrovaly i konzumovaly. Pro mši svatou používal kněz jednu malou hostii. Mše svatá se sloužívala na baráku buď mezi postelemi, nebo byly i doby, kdy nás bylo i padesát šedesát na mši svaté na jedné cimře. Vždycky někdo hlídal, když by šli bachaři po lágru, tak sa dalo hned avízo, aby sa to rozešlo. Takže tak sa na tech lágrech žilo.“ „Máte představu, co by se stalo, kdyby na to bachař přišel, že zrovna mše probíhá?“ „To se nám stalo. Akorát skončila mše svatá a teď nás bylo dvacet na cimře a on nás tam chytil. Došel tam: ,Co tu děláte?‘ – ,Modlíme sa.‘ To bylo za Palečka na Rovnosti. Ale tím to skončilo. Napřed chtěl dělat nějaké výstražné potrestání, ale rozmyslel si to a nedošlo k tomu potom. Kluci říkali: ,To by bývalo bylo došlo ke vzpouře na celém lágru. Jestliže vám něco udělá, okamžitě tu bude vzpoura.‘ A to oni nechtěli, aby se tam stalo něco takového. Kdyby nás potrestal, většina lágru by bývala šla s náma.“

„Z lágru Vojna utíkali kluci přímo přes plot. Měl na tyči pověšené tři deky, prostříhával oplocení a bachař po něm střílel samopalem. Jenže ty tři deky ze samopalu neprostřelil. On když to prostříhal, vyskočil ven, položil ty tři deky, oni mysleli, že ho zastřelili, a hned utěkal druhý, přeběhl, třetí… No a tak z těch kluků jednomu nebo dvěma se podařilo dostat přes hranice, a ty ostatní chytili. Tak kluci myslím dostali potom po dvaceti letech navrch. To byla taková taxa, dvacet roků.“

„Na Bytízu jsem se dostal do elektrodílny, kde jsem poznal dobré kamarády. Taky tam byl Josef Kubačka, kterému se potom podařilo utéct pomocí kabelové cívky. Tehdy jich pět utíkalo v kabelové cívce a jemu se podařilo dostat se až do Ameriky. Byl jsem při tom, když je nakládali, protože jsme věděli, že kluci tam jsou, uvnitř se jich skrývalo pět. Rozřezali hřebíky, aby to nebylo poznat, že je s tou cívkou něco dělané, a tímto způsobem se jim to podařilo. Vlezli dovnitř, tam se zamkli, my jsme je naložili, nákladní auto je odvezlo do skladu kabelů a odtud se dostali potom ven, na nádraží. A než na lágru zjistili, že kluci utekli, tak oni už přecházeli československé hranice do Německa. Jenže měli smůlu, že se dostali do honičky na československé vojáky, kteří utíkali také přes východní Německo na Západ. Na druhou stranu ale měli štěstí, že na hranicích k nim přišel pes, vlčák. Oni si říkali: ,Tak, a je zle.‘ Tak mu kluci dali kousek chleba a ten pes si ho vzal. A teď ten pes šel přes Německo s těma klukama a třikrát je zachránil před prozrazením. Tak se jim potom podařilo dostat až do západního Německa. Dva chytili na hranicích, protože jeden z nich si tam vyvrtnul nohu a ten druhý ho nechtěl opustit. A ti se pak vrátili na lágr a dostali myslím dvacet roků přidaných. To bylo tehdy normální.“

„Došel tehdy za mnou pracovník, říkali jsme mu Hvízdavý Dán, a říká: ,Vašíček, budětě hodnotiť socialistickú súťaž.‘ Já říkám: ,A nebudem.‘ On: ,A ako si to predstavujetě?‘ Já říkám: ,Já jsem vám jasně řekl, že nebudu.‘ – ,A ako to? Mátě hodinu na rozmyslenů.‘ Za hodinu došel a říká: ,Tak jak, Vašíček, jak ste sa rozmyslel?‘ – ,Já sa nemám v čem rozmýšlet. Já jsem vám jasně řekl, že jakákoliv taková soutěž je nemorální. Ani se k tomu nepřipojím, ani to nebudu hodnotit, ani nic podobného.‘ – ,Tak sa zbaltě a idětě do korekcie.‘ Tak jsem byl tři týdny v korekci v Leopoldově. To byla moje poslední korekce. Jinak jsem byl mnohokrát v korekci, například na lágru Vojna. Například za takovou věc: Kdysi nás náčelník Vojík volal a říká: ,Jak se díváte na svoje odsouzení?‘ Já mu říkám: ,No jak, musím to brát sportovně.‘ – ,Co si o sobě myslíte? Ven, tři týdny korekce.‘ Nosili jsme s kamarádama jídlo do korekce, a protože se tam nosila vždycky jeden den poloviční dávka jídla a dva dni jenom třikrát voda a ráno dvanáct dekagramů chleba na den, snažili jsme se tu vodu aspoň osladit a dát do toho C–vitaminy. Přes kamaráda, který tam dělal zdravoťáka, jsme od doktora získávali celaskony. To se tam zamíchalo, to nebylo vidět, ale stačilo, aby to bachař okoštoval, a hned tam (do korekce) člověk za to šel na čtrnáct dnů nebo na tři týdny.“