The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Váša (* 1938)

Tak jen pojď, mladej! Brzy ti budeme věšet fotra!

  • narodil se 10. května 1938 v Praze Libni, rodina žila v Čakovicích

  • otec Stanislav Váša byl odborník na výrobu a servis letadel na letišti Kbely

  • po bombardování Prahy v únoru a březnu 1945 odešla rodina na venkov

  • konec války prožil Miroslav Váša na dědově statku v Zimoři na Kokořínsku

  • po válce se otec stal národním správcem strojírenského podniku ve Šluknově

  • pamětník byl svědkem odsunu sudetských Němců a osídlování pohraničí

  • v únoru 1948 zažil ve Šluknově komunistický převrat a znárodňování

  • počátkem 50. let byl otec zatčen a několik měsíců vězněn v Praze na Pankráci

  • po prověrkách v roce 1970 byl Miroslav Váša vyhozen z místa technika v podniku ZPA

  • v 90. letech začal podnikat, v době natáčení v roce 2025 žil v Újezdu nad Lesy

Už od rána byla ve škole pochmurná nálada. Učitelé vypadali sklesle a do učení se jim moc nechtělo. Mirek nevěděl, co se děje. Ani spolužák Petr, se kterým seděl v lavici, to nevěděl. Petr toho přitom už zažil hodně. Po válce se vrátil z koncentráku a měl na ruce vytetované číslo. Jen děcka z dělnických rodin se tvářila vesele, jako by jim doma něco řekli. „Oblékali spravované šaty a říkali nám buržousti,“ pamatuje si Miroslav Váša, který byl největší „buržoust“ ve třídě. Táta byl ve Šluknově ředitelem továrny a otcové spolužáků jeho podřízení. Nakonec poslali učitelé všechny domů, a když se Mirek blížil k fabrice, stáli na bráně chlapi v nových montérkách s páskami na rukávech. Drželi v rukou pušky a volali: „Tak pojď, mladej! Za chvíli ti budem věšet fotra!“ A pak se tomu smáli.

V přízemí ředitelské vily pracovali úředníci. V patře bydlel Miroslav s rodiči a mladším bratrem. Také otcův zástupce tam měl velký byt a Mirek chodil k jeho ženě na angličtinu. V srpnu 1945 přijeli Vášovi do Šluknova po silnici lemované převrácenými auty a opuštěnými tanky wehrmachtu. Strojírna W. Weber vyráběla za války dělostřeleckou munici. Po válce Československo podnik zkonfiskovalo a Mirkův otec Stanislav se stal národním správcem. Přestěhoval rodinu z Prahy do Šluknova, vložil do strojírny část vlastního majetku, přivedl nové zaměstnance a obnovil výrobu „pro mírové účely“. Plánoval, že továrnu zprivatizuje. Jenže v únoru 1948 vytáhli dělníci flinty, pokřikovali na bráně a měli z toho legraci.

Gestapo a strýcové

Čakovice jsou dnes městskou částí Prahy. Když tam Miroslav Váša běhal za války s kluky po poli, byly samostatnou obcí s cukrovarem, ve kterém dědeček  Váša vedl řepné hospodářství a byl v Čakovicích důležitou osobou. Rovněž druhý dědeček byl ve své vesnici důležitou osobou. V Zimoři na Kokořínsku vlastnil matčin otec třicet hektarů půdy, hospodu i obchod a Mirek si to dobře pamatuje. Rodiče postavili v Zimoři malý domek, kam jezdívali na letní byt. Ze Zimoře do Čakovic přiváželi uzené, máslo, špek a vajíčka. Cestou však museli dávat velký pozor a měli při tom strach. Na nádraží hlídkovali četníci s hochy od hitlerjugend a jednou je s uzeným málem načapali.

Také na statek chodily kontroly. Sousedé na dědečka  donášeli, že načerno poráží prasata. Miroslav Váša vzpomíná, jak si hrál na písku a viděl muže v kožených kabátech, když v mercedesu přijelo na dvůr gestapo. Dnes už nemůže říct, jestli u té události skutečně byl, nebo se to stalo někdy jindy, ale v rodině se vypráví, že gestapáci odhalili selata, hrozil z toho koncentrák nebo dokonce trest smrti, ale chlapi v kabátech si vzali dvě husy, které jim strýc hodil do auta, mávli rukou a odjeli.

Zatímco gestapa v Zimoři se Mirek bál, s německými vojáky v Čakovicích byl zadobře. Na poli kousek od domu postavil wehrmacht protiletadlový kulomet se čtyřmi hlavněmi. Říkalo se tomu „čtyřče“. Střelec seděl na sedačce a celé se to otáčelo, aby mohl pálit po letadlech na nebi a nemusel točit kulometem. Posádka měla deset vojáků. Stály tam také dva světlomety, ale ti vojáci byli „zkušení strýcové“ a na letadla nestříleli ani ve dne, natož v noci. Kdyby je piloti zaměřili, bylo by s nimi zle. Mirek s kluky nosil vojákům jablka nebo buchty, Němci pálili jen tak do vzduchu a kluci potom sbírali vystřílené nábojnice.

„Posadili mě na místo navigátora, zakšírovali mě do popruhů a už jsme letěli,“ vzpomíná Miroslav Váša, jak na letišti Praha Kbely usedl do bombardéru Luftwaffe. „Byl to, myslím, Dornier.“ Na letiště ve Kbelích je to z Čakovic nedaleko a před válkou tam otec dostal práci. Vyučil se mechanikem v podniku Letov. Na vojně sloužil u Letecké akademie v Prostějově a Miroslav Váša vypráví, že za první republiky patřil jeho otec k průkopnické generaci technického personálu československého letectví. Pracoval v podniku ČKD na letišti ve Kbelích a tam ho v roce 1943 jmenovali vedoucím leteckého oddělení. Dostal německý dozor, pod kterým vedl tým českých mechaniků. Opravovali německé bombardéry poškozené v boji. Piloti byli Němci a jednou Mirka vzali na zkušební let. Letadla pak odlétala na letiště Vodochody, odkud znovu startovala do války.

Pumy a tanky

„Bydleli jsme na kraji ulice a tam bylo pole a na něm stoh slámy a já jsem se chtěla do toho stohu slámy schovat. Nepustili mě a švagr říkal: ‚Ne, ne, ne, do sklepa.‘ Žádnou újmu jsme neměli, akorát okna rozmlácená,“ vzpomínala v roce 2014 pro Paměť národa pamětnice Anna Skákalová na Květnou neděli 25. března 1945, kdy na Prahu zaútočily bombardéry americké armády. „Jeli jsme do Počernic a všude mrtví. A v tom stohu, kam jsem se chtěla schovat, tam utíkali lidé ze Kbel. Stoh byl prý plný krve. Bylo v něm hrozně moc lidí a všichni byli mrtví,“ vyprávěla Anna Skákalová.

Krátce před Velikonocemi pětačtyřicátého roku zahynulo při náletu na Prahu přes pět set lidí, většinou civilistů. Spojenci se zaměřili především na průmyslový komplex v Libni a Vysočanech, kde se nacházela největší koncentrace zbrojního průmyslu v hlavním městě, a také na letiště ve Kbelích a v Letňanech. V Čakovicích zasáhly pumy několik domů a také tam umírali lidé. Miroslav Váša prožil nálet ve sklepě. Také babička a těhotná matka tam byly a za tři týdny se narodil bratr Stanislav. „Ostřílení strýcové“ s kulometem „čtyřčetem“ zmizeli z Čakovic na frontu a místo nich nahnali Němci na pole zajatce sbírat nevybuchlé bomby. Mirek už na pole nesměl a krátce po náletu převezl otec rodinu na statek do Zimoře.

Na Kokořínsku, ve výběžku protektorátu obklopeném Sudety, zažil Miroslav Váša konec války. A bylo to jako z obrázků, které pak desítky let malovaly děti ve škole, když se v květnu slavila porážka nacistického Německa.  „Devátého května dopoledne přišla zpráva, že v Želízích už jsou Rusové. Otec nastartoval náklaďák, celá vesnice se naložila a jeli jsme vítat Rusy do Želíz,“ vypráví Miroslav Váša. „Želízy byly německé a všechny obce před nimi byly také německé, takže jsme byli první Češi, na které Rudá armáda narazila. Házeli jsme jim šeříky, měli jsme československý prapor a tak jsme je vítali. A Rusové nám házeli čokoládu, kterou vezli z Děčína, kde přepadli čokoládovnu.“

Za Benešem pudem

Miroslav Váša chodil po válce teprve do obecné školy, ale v rozhovoru pro Paměť národa vypráví o tom, že do února roku 1948 prožilo Československo „nejlepší období své historie“ a on si to pamatuje. Otec odešel z ČKD a od srpna pětačtyřicátého roku se stal národním správcem strojírenské továrny ve Šluknově. Nejsevernější město Československa se Miroslavovi stalo novým domovem. Do konce války byla většina obyvatel Šluknovského výběžku německá. Když se Vášovi do Šluknova přistěhovali, patřili k prvním Čechům, kteří sem přišli. „Němci chodili po městě s bílými páskami na rukávech. Blížil se odsun,“ vypráví. „Uprostřed města stál bývalý zajatecký tábor, ve kterém bydleli. Chodil jsem okolo a viděl, jak tam žijí. Postupně je pak odváželi do Německa.“

V ředitelském bytě v areálu továrny zůstalo po Němcích několik kusů nábytku. Jednu místnost úředníci zapečetili a sloužila jako sklad německého majetku. Miroslav věděl, že je tam třeba nádobí, ale už si nepamatuje, co se s těmi věcmi potom stalo. Matka dostala do domácnosti německou ženu na výpomoc, otec vyreklamoval z odsunu několik odborníků, které v podniku potřeboval k obnovení výroby. „Všechno ve městě bylo velmi nacionálně laděno,“ vzpomíná Miroslav Váša. „Stále silněji se prosazoval český živel. V ulicích přibývaly cedule se jmény českých živnostníků, všude vlály vlajky a 28. října jsme zasadili lípu svobody.“

Do pohraničí se vraceli Češi, kteří po obsazení Sudet v roce 1938 utekli do vnitrozemí. Přicházeli příslušníci finanční stráže i policisté. Otec jednoho ze spolužáků nosil koženou kombinézu, měl pistoli a dostal trafiku, protože byl za války u partyzánů. Druhou trafiku obdržel příslušník Československého armádního sboru Ludvíka Svobody. Nejlepším kamarádem se Mirkovi stal starší chlapec Petr Steiner. Ve Šluknově bylo několik textilních firem, všechny před válkou patřily Židům a Petrova rodina byla jednou z nich. Petr s matkou a tetou přežili koncentrační tábor, otce Němci popravili. Na předloktí měl Petr modře vytetované číslo. Seděli spolu v lavici, Mirek to číslo každý den viděl, ale nic víc se nikdy nedozvěděl. Petr o tom nemluvil.

V květnu 1946 se konaly první poválečné volby, na které si Miroslav Váša pamatuje velmi dobře. “Kdo má prdel libovou, volí stranu lidovou,” recituje posměšný slogan a pokračuje heslem, které měli komunisté: „Republice více práce, to je naše agitace.“ Spolužáci ve třídě se dělili podle toho, kterou stranu volili jejich rodiče. Nestalo se, že by se kvůli tomu ve škole poprali, ale bylo jasné, kdo se s kým kamarádí a drží partu. Nejvíce při sobě stály děti komunistů a ostatním říkaly, že jsou dětmi buržoazie. „Byli jsme a budem, za Benešem pudem,“ hlásala Československá strana národně sociální, k níž se hlásil otec s matkou. 

Běžná byla tehdy hesla, kterými si ostatní dělali legraci z konkurenční partaje. Lidé vybírali mezi čtyřmi politickými stranami. Každá měla své číslo a komunistům patřila jednička. V roce 2015 natáčela Paměť národa vzpomínky pamětníka Josefa Gary z Frýdeckomístecka, jemuž na celý život utkvěla v hlavě stručná průpovídka: „Kdo je dutý jako bedna, bude volit číslo jedna.“ Komunisté volby v roce 1946 s převahou vyhráli, Miroslav Váša si ovšem nevzpomíná, že by se chování spolužáků po volbách nějak výrazně změnilo. O dva roky později, když se komunistům podařil státní převrat a chopili se moci, už to ale bylo jiné.

Otec páchl vězením

Většina zaměstnanců, které Stanislav Váša přivedl po válce do Šluknova z ČKD z Prahy, byli členové komunistické strany. Znal je jako zkušené pracovníky. V podniku je potřeboval. „Budeme ti věšet fotra,“ volali na Mirka milicionáři po 25. únoru 1948. Chlapec netušil, co to má znamenat. Matka měla strach, ale otec věděl, že s tím věšením si jeho podřízení nejspíš dělají legraci. „Otec měl silné sociální cítění a zaměstnanci se u něj měli dobře,“ říká. Komunistický puč ředitel Váša sice přežil, ale podnik už neřídil dlouho. Z továrny se stal národní podnik Česká zbrojovka, závod Šluknov, a v roce 1950 komunistická vláda rozhodla přestěhovat podnik do vesnice Prakovce na východním Slovensku. Evropu rozdělila železná opona, vypukla studená válka a podle pokynů z Moskvy přesouvalo Československo zbrojní výrobu do vnitrozemí socialistického bloku, dál od hranice se Západem. 

„Na Vánoce se otec vrátil domů a strašně páchl vězením,“ vzpomíná Miroslav Váša na rok 1951. V lednu musel táta na Slovensko, ale matka tam nechtěla a přestěhovala se ze Šluknova na statek do Zimoře. Mirek ve Šluknově zůstal, aby mohl dokončil školu, a bydlel v rodině kamaráda Steinera. Bez rodiny ovšem otec dlouho nevydržel. Dal na Slovensku výpověď, složil funkci ředitele a vrátil se domů. Něco takového komunisté neodpouštěli. Budovali socialismus, a kdo jim v tom bránil, ten byl jejich nepřítel. Stanislav Váša se stal „škůdcem v průmyslu“ a hrozil mu proces. Několik měsíců prožil ve vazbě na Pankráci. Nikdo doma netušil, jak to skončí a zda se s otcem ještě někdy uvidí. Procesu nakonec unikl. Byl propuštěn, ale do nové práce mohl nastoupit pouze jako dělník.

Také na statku v Zimoři nastaly změny. Začínala kolektivizace, komunisté hnali zemědělce do družstev a dědův statek navíc zasáhla nemoc dobytka. Krávy dostaly kulhavku, dědeček musel stádo vybít. Každý hospodář měl povinnost odvádět státu vysoké dodávky potravin. Kdo je nesplnil, tomu komunisté statek sebrali. Mnoho sedláků skončilo ve vězení a pracovních táborech. Jenže mléko a maso statkář ze Zimoře odevzdávat nemohl, protože kulhavka ho připravila o stádo. Úřady mu proto nařídily odevzdat dvacet tisíc vajec ročně. Miroslav Váša si pamatuje, jak příbuzní a celá rodina dávali peníze dohromady a v okolních vesnicích skupovali vajíčka, aby splnili dodávku a vyhnuli se trestům.

V Zimoři přitom došlo k paradoxní situaci, která život sedlákům komplikovala tak, jak si to hospodáři jinde vůbec nedokázali představit. Podobní statkáři, jako byl Mirkův dědeček, byli v Zimoři ještě tři, možná čtyři. Chtěli se vyhnout šikaně, trestům a vězení, proto se rozhodli, že družstvo založí sami a společně do něj vstoupí. Jenže komunisté v Zimoři neměli o družstvo zájem. Ve straně byli majitelé malých pozemků, s jednou, dvěma krávami. Pracovali v průmyslu a malé hospodářství měli na přilepšenou. Těm se do družstva nechtělo. Patřil mezi ně též předseda národního výboru v Zimoři. Družstvo založil až v roce 1956, když mu funkcionáři začali hrozit stranickým trestem. A teprve potom mohli do družstva vstoupit také sedláci vyčerpaní šikanou povinných dodávek.

Začali mě rozebírat

Koncem padesátých let nastoupil Miroslav Váša jako dělník do chemického gigantu Spolana Neratovice. Tehdy měla továrna šest tisíc zaměstnanců. S plynovou maskou na obličeji pracoval u výroby kyseliny sírové, potom v laboratořích. Při výbuchu utrpěl úraz a podstoupil plastiku. Dálkově studoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Komunisté naléhali, aby vstoupil do KSČ. Aby jim unikl, podepsal přihlášku do Československé strany socialistické. Podle ústavy měla vedoucí úlohu ve státě Komunistická strana Československa. Aby mohl režim předstírat pluralitu politických stran, umožnil formální existenci ještě dvěma stranám, socialistické a lidové.

V roce 1968 se Miroslav vrátil do Čakovic, kde prožil část dětství, a získal místo technika v podniku ZPA. Závod průmyslové automatizace byl elektrotechnická továrna, která vyráběla rozvaděče, velíny, počítače a řídící systémy pro průmysl. Postupně podnik vybavil například velíny všech československých atomových elektráren. Miroslav Váša fandil pražskému jaru. Angažoval se v socialistické straně, věřil, že Alexanderem Dubčekem slibovaný socialismus s lidskou tváří je možný. Byl aktivní ve skautu, který v Čakovicích obnovil svůj oddíl zakázaný v padesátých letech. Jenže přišel 21. srpen 1968, invaze vojsk Varšavské smlouvy a o dva roky později politické prověrky a čistky. Přestože se v podniku rychle vypracoval do pozice uznávaného šéfa, musel po prověrkách odejít.

„V zasedací místnosti sedělo okolo stolu šest soudruhů. Já seděl v čele a oni mi kladli otázky. Jaký mám názor na příjezd vojsk. Co si myslím o soudruhu Husákovi,“ vzpomíná. Po prověrkách nesměl pracovat na žádném vedoucím místě, aby neovlivňoval kolegy. Nabídli mu místo skladníka.

„Prostě mě soudruzi začali rozebírat. Když jsem do podniku nastoupil, dostal jsem za úkol rekonstruovat galvanizovnu. To vlastně znamenalo vybudovat novou. Udělat rekonstrukce v lakovně. Zajistit náhradní výrobu. Takže jsem byl dva roky pod perným náporem. Většinu energie jsem musel věnovat fabrice. Ale oni říkali: ´To všechno hodnotíme kladně. Jenomže ústřední výbor dospěl k názoru, že lidé, kteří se exponovali v roce šedesát osm, nemohou zůstat v řídících funkcích.´ Takže výsledek prověrkové komise byl, že mi vydali nový pracovní dekret, že jsem odvolán z funkce. A o mém dalším osudu že bude rozhodnuto dohodou.“ – „Co tím mysleli, že jste se angažoval?“ – „Byl jsem národní socialista a jedna soudružka říkala: ‚My víme, co jsou národní socialisté. Ti by nás věšeli!‘“

Dovětek

Po prověrkách v roce 1970 Miroslav Váša z podniku ZPA odešel. Nikam ho nechtěli přijmout, začal proto pracovat jako brigádník v cukrovaru, ve kterém kdysi dědeček vedl řepné hospodářství. S titulem inženýra chemie tam jeho vnuk začínal jako dělník. V 80. letech se dostal do pozice náměstka, potom znovu přestoupil do ZPA, kde zažil listopad 1989. Začátkem roku 1990 vzniklo v podniku Občanské fórum. Když se tam Miroslav Váša potkal s člověkem, který dvacet let předtím řídil prověrkovou komisi, řekl mu ten člověk: „Vítej mezi námi!“ Nedlouho poté dal Miroslav Váša výpověď, začal podnikat a založil svou vlastní firmu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Tomáš Netočný)