Josef Varmuža

* 1963

  • „Třikrát jsem to zažil. Na jednu stranu si říkám, že to nebylo špatné z toho titulu, že skutečně byl na muzikanty tlak, aby skutečně aspoň jednou za čas se sebou něco udělali. Ale na druhou stranu to byl na ně bič. Protože pokud jste byl nepohodlný, tak s nimi udělali třeba to, co s námi, jak nás tlačili pod ten kulturák. Ten institut těch přehrávek využil. Cimbálovky, co si pamatuju, tak to bylo stanovené tak, že byl stanovený třeba dvacetiminutový program, zvolili jste si repertoár. Oni hodnotili intonaci, rytmus, tempo, jestli je to stylové, co se týká třeba oblasti, na to tam byli fundovaní. Třeba v těch porotách zasedal roky Jara Nečas. Ten do toho rozhodně nikdy ideologii netahal. To byl muzikant. Na druhou stranu tam seděli i takoví ti ideologičtí. Takže se to odehrálo a pak se dával seznam asi třiceti skladeb, ze kterých oni si namátkově vybrali, a to se muselo odehrát. My jsme samozřejmě hráli všechno nazpaměť. Vím, že dechovky myslím mívaly noty. Nám to problémy nedělalo. My jsme vždycky měli to nejvyšší hodnocení, tam problém nebyl.“

  • „Vím, že když se v dědině dělalo zarážení hory, pravidelná podzimní slavnost, tak všechny texty musely být schvalované. Když byl folklorní festival v Miloticích nebo Slovácký rok, tak se dopředu dávaly texty. Dopředu se všechno muselo schvalovat včetně průvodního slova. Pamatuju si, že jsme dávali dohromady nějaké čísla na Milotický festival a zrovna jsme říkali: ‚Toto ne, to neprojde, to tam nemůžeme dát.‘ Ten tlak byl takový. Ale už tam byla taková autocenzura, že lidi si řekli: ‚Nebudeme jich dráždit. Radši tam budeme zpívat jenom o pití a o vojně a hotovo.‘“

  • „Bylo to nepříjemné a bylo to nechutné hlavně. A my jsme se necítili něčím vinní. Třeba taťka, to je ještě taková perlička - nějaký kamarád mu poradil: ‚Podívej se, sbal se, jeď na Okresní národní výbor za tajemníkem, který je z Boršova, to je starý folklorista, záměrně neříkám jména, on ti určitě pomůže.‘ Taťka se k němu hlásil, dali mu termín asi za týden, on tam jel, protože tonoucí se stébla chytá. Hledal prostě nějakou cestu, abychom pod ten kulturák nemuseli. Jel tam a říká: ‚Já jsem seděl v předpokoji a z kanceláře tajemníka vyšel předseda místního národního výboru z naší dědiny a za chvíli odtud vyšel ideologický tajemník Okresního národního výboru komunistické strany Československa. Tak jsem si řekl, je to někde.´ Šel tam a ten tajemník okresního národního výboru mu povídá: ‚Podívej se, já ti teď mezi čtyřma očima řeknu něco, co ti za chvíli zapřu. Vy jste klerikánská rodina a lidi, kteří jsou každý týden před oltářem, to my nepotřebujeme žádným způsobem podporovat. A protože vy děláte tu muziku, a my tam máme kulturák, tak vy půjdete pod ten kulturák a budete tančit tak, jak vám bude pískat Čajka, šéf kulturáku. Jak vám bude šéf kulturáku dávat noty a jak vám bude pískat, tak budete skákat, a my mu budeme dávat noty. A jestli to neuděláte, tak vás rozšlápneme jak něco a rozprášíme jak peří.´ Ten náš taťka odtud došel jak zmoklá slepice. Přišel domů, říkal to matce a ona říkala: ‚Tak my to snad zrušíme, my se na to snad vyprdneme.‘“

  • „Jak oni se snažili nás tlačit pod ten kulturák, tak docházelo třeba k tomu, že já jsem dělal v Šardicích v agropodniku a telefonoval mě otec: ‚Prosím tě, dojdi ke mně. Volal mi vedoucí kulturáku, že dojede s šéfem kultury z okresu, že by se chtěli domluvit na spolupráci.‘ Poznal jsem z toho hlasu, co ten taťka měl, že je z toho hodně rozhozený. Tak jsem hopl do auta, doletěl jsem domů a asi půl druhé hodiny jsme tam debatovali. My jsme jim vysvětlili, že nechceme pod ten kulturák. Oni nám tvrdili, jak to bude pro nás výhodné. Vyvrcholilo to tak, že oni odešli. Vrátil jsem se do práce a ten vedoucí kultury, nějaký doktor historik, tam za mnou dojel. A že jestli by se mnou mohl mluvit mezi čtyřma očima. Tak jsme vyšli před budovu, kde jsem měl tu kancelář, a on mi říkal: ‚Víte, pane Varmuža, bylo by dobré, kdybyste pod ten kulturák šli. A já vám to řeknu na rovinu. Je tlak i ze strany kraje. Vy si třeba dáte odvolání, ale Dvořák, šéf kultury, proti mně nepůjde. Můžete to udělat, ale to vám neprojde. A nehledě na to, že vy máte poměrně dobré místo a mohly by vám třeba začít problémy. Ve mně to na jednu stranu strašně vzkypělo, ale na druhou, a to vám řeknu narovinu, jsem dostal strach, ale přesto jsem mu řekl: ´Prosím vás, pojďte se mnou nahoru a řekněte mi to znovu před mými kolegy. On odpověděl: No to vám neřeknu. A já povídám: Tak já jsem nic neslyšel a šel jsem pryč, ale měl jsem strach, to přiznám´.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 08.12.2021

    (audio)
    duration: 01:36:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Muzika je nádherná věc a bez ní život je strašně chudý

Josef Varmuža ml. u prvního svatého přijímání, přibližně v roce 1973
Josef Varmuža ml. u prvního svatého přijímání, přibližně v roce 1973
photo: Archiv pamětníka

Josef Varmuža se narodil 15. října 1963 v Kyjově jako nejstarší ze šesti sourozenců, kterými jsou: Pavel, Jiří, Petr, Kateřina a Hana. Dětství prožil ve Svatobořicích-Mistříně, kde jej rodiče vedli ke křesťanské víře. Působil například jako ministrant v místním kostele. V roce 1964 jeho otec Josef spoluzaložil Varmužovu cimbálovou muziku, ke které se jeho syn připojil v roce 1976 ve svých 15 letech. Od roku 1986 je Varmužova cimbálová muzika ryze rodinným uskupením. V druhé polovině 80. let 20. století kapela čelila neustálému nátlaku na to, aby se začlenila pod místní kulturní dům, což rodina nechtěla, protože se obávala neustálého dozoru a ztráty relativní svobody. Tento nátlak ustal po třech letech v roce 1988 na základě rozhodnutí Okresního národního výboru Hodonín. V roce 1989 se Josef Varmuža účastnil demonstrací v rámci sametové revoluce v Praze a byl svědkem likvidace sochy Lenina v Kyjově v roce 1990. V současné době (rok 2022) se věnuje i nadále folkloru.