The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Válová (* 1948)

• narozena 25. září 1948 v Horním Ostrovci u Písku

• v letech 1968–1971 učitelka v MŠ v Milenovicích

• v roce 1969 se účastnila demonstrace v Praze k prvnímu výročí okupace

• v roce 1978 začala učit v MŠ v Jeseniově ulici v Praze

• kvůli problémům s policií se v roce 1983 s manželem a dětmi přestěhovali z Prahy do Olbramova

• během sametové revoluce se účastnila demonstrací v Praze

• v roce 1990 na Černošínsku spoluzakládala Občanské fórum, následně byla zvolena starostkou obce Olbramov

• v roce 2000 spoluzaložila občanské sdružení Pomozme si sami, mikroregion Konstantinolázeňsko

• spoluorganizátorka a iniciátorka pravidelných kulturních akcí – Slavnosti jablek, Chlebomáslové slavnosti, Májové radosti

Některé události jsou pro další život a směřování člověka určující. Pro Miroslavu Válovou se takový zážitek odehrál 21. srpna 1969 v Praze nedaleko náměstí I. P. Pavlova, kdy se účastnila jedné z demonstrací proti ruské okupaci. Vedle ní stojící čtrnáctiletý chlapec byl postřelen a po několika dnech v jedné pražské nemocnici zemřel. „Pro mě to byl naprostý šok. Dlouho jsem o tom vůbec nedokázala mluvit. Nechtěla jsem, aby tuto zkušenost zažily děti, které v listopadu 1989 demonstrovaly proti komunistickému režimu,“ vzpomíná Miroslava Válová na jeden z momentů, který ji vedle dalších přivedl k aktivní účasti na polistopadovém vývoji u nás. Veřejné dění jí nikdy nebylo lhostejné a to, že nakonec řadu let působila jako starostka obce, v níž žije, je toho jen logickým vyústěním.

Venkov ve víru kolektivizace

Miroslava Válová se narodila 25. září 1948 jako prostřední ze tří dětí v Horním Ostrovci v jižních Čechách u Písku. „Starší bratr Jiří se narodil v pětačtyřicátém roce, tatínkovi tehdy bylo pouhých 18 a mamince jen 17 let. Mladší sestra pak přišla na svět o sedm let později než já. Ačkoliv byli rodiče tak mladí, byli na nás docela přísní, na druhou stranu si uměli s námi moc hezky hrát,“ vzpomíná na dětství pamětnice.

Rodina její matky v Horním Ostrovci žila a hospodařila na statku už po generace. „Dědeček František Krajíc se staral o hospodářství o rozsahu 12 hektarů. Chovali krávy, koně, prasata. Veškerý majetek pak musel v 50. letech odevzdat družstvu, do kterého, ač velmi nerad, nakonec vstoupil,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že dědeček byl velký masarykovec a jako legionář se přímo účastnil během první světové války bitvy na Piavě. „Jako dětem nám vyprávěl, že to byly tak strašné boje, až se řeka zbarvila krví padlých a raněných vojáků. Vypadalo to, že řekou teče krev,“ popisuje dědečkovy zážitky. Prarodiče z otcovy strany provozovali módní salón v Příbrami. Jak jedni, tak druzí tedy velmi těžce nesli, že rodiče Miroslavy s velkým nadšením vstoupili v roce 1949 do Komunistické strany Československa (KSČ). „Bylo po válce, otec i matka byli velmi mladí, uvěřili tvrzením o beztřídní společnosti, tomu, že všechno bude už jen krásné. Měli za to, že vstup do strany je to nejlepší, co můžou pro budoucnost udělat,“ vysvětluje Miroslava Válová a dodává, že se na vesnici oba rodiče aktivně zapojili do kolektivizace, a tím pádem i do zabírání (nejen) rodového majetku. Otec místní jednotné zemědělské družstvo (JZD) nakonec vedl jako předseda. „Sedláci, kteří odmítli do družstva vstoupit, museli své statky opustit a byli vystěhováni,“ popisuje pamětnice s tím, že jejich sousedi museli odejít do Příbrami, kde se pak živili jako horníci nebo kovodělníci. „Vztahy, prostředí a atmosféru na vesnici kolektivizace navždy změnila,“ dodává.

K práci s dětmi jsem měla blízko, co si pamatuji

Na dětství a školní léta má ale jinak Miroslava Válová hezké vzpomínky. „První až pátou třídu jsem vychodila v malotřídce v Ostrovcích a vzpomínám na ni s láskou. Na druhý stupeň jsme pak dojížděli v létě na kole a v zimě vlakem do sedm kilometrů vzdálených Čimelic. Paním učitelkám jsem chodila pomáhat. Vždycky jsem měla ráda práci s malými dětmi a vlastně mě to provází celý život,“ vysvětluje dnes matka čtyř dcer a sedminásobná babička své pozdější pracovní zaměření. Přes veškeré životní peripetie kvůli špatnému kádrovému profilu se jí nakonec podařilo vystudovat dálkově při zaměstnání střední pedagogickou školu a věnovat se práci s dětmi ve školních či mimoškolních zařízeních. Jako učitelka nejdříve působila v mateřské škole v Milenovicích u Protivína, po přestěhování do Prahy od roku 1978 učila v mateřské škole v Jeseniově ulici na Žižkově. „Tam jsem se také seznámila s Pepou Janíčkem z Plastiků [kapela The Plastic People of the Universe], který tam dělal takovou holku pro všechno. Jezdil s námi i na školku v přírodě,“ vypráví Miroslava Válová, která měla blízko nejen k prostředí undergroundu, ale hlavně k trampingu. Na trampských vandrech do přírody se také seznámila se svým pozdějším manželem.

1968 a 1969 – zlomové zážitky

Srpen 1968 Miroslavu Válovou zastihl jako dvacetiletou. „O tom, že nás obsadili Rusové, jsem se dozvěděla ve čtyři ráno ve vlaku cestou do práce do Milenovic. Strašně mě to překvapilo. Vůbec jsem netušila, že se něco takového může stát. Fyzicky jsem se s vojáky setkala až v Ostrovci, kde pátrali po muničním skladu. Písecká posádka byla totiž snad jediná, která se Rusům po vpádu vojsk nevzdala. Byla to tanková posádka a v okolních lesích u Ostrovců byla uskladněná i munice, ale místo úkrytu tenkrát ruským vojákům nikdo neprozradil,“ přibližuje pamětnice a dodává, že pro ni rok 1968 a postoj tehdejších vládních představitelů znamenal strašné zklamání. „Začínalo to tu vonět demokracií a najednou to bylo všechno fuč. Věřili jsme, že se to tu změní, ale vláda pak všechno okamžitě vzdala a na všechny podmínky přistoupila.“

O rok později se Miroslava Válová účastnila demonstrace proti sovětské okupaci na Václavském náměstí. „Tenkrát jsem už patřila mezi trampy a zrovna 21. srpna se vraceli naši kamarádi přes Prahu ze Slovenska. Přidali se k nám a společně jsme se dostali až na náměstí I. P. Pavlova. Tam už na nás byli připraveni ozbrojení policisté, vojáci a milicionáři. Vedle mě stál čtrnáctiletý kluk, můj kamarád Bohumil Syřínek. Zazněly výstřely, on padl několik centimetrů ode mě – dostal kulkou do břicha – a za několik dní pak v nemocnici zemřel. Nikdo tenkrát nesměl říct, co se doopravdy stalo. Jeho rodiče na dotazy odpovídali, že Bohumil zemřel na zápal plic,“ líčí pamětnice. „Byl to pro mne hrozný zážitek. Dlouho jsem o tom nedokázala mluvit. Až v roce 1989, kdy jsem si uvědomila, že bych nechtěla, aby se něco podobného při listopadových demonstracích zopakovalo mladým lidem, kteří tam demonstrovali jako před 20 lety my.“

Rok 1968 poznamenal i další členy její rodiny. Otec byl vyloučen z komunistické strany. Přišel o práci a nesměl být zaměstnaný ani v rámci kraje. Maminka a její bratr Jiří z KSČ vystoupili. Otec se později stal signatářem Charty 77 a rodina se dostala do zorného pole Státní bezpečnosti. To byl podle Miroslavy Válové také jeden z důvodů pozdějšího uvěznění jejího manžela. „Podrobnosti neznám. Mám ale za to, že to bylo součástí trestu na naši rodinu. Jsou to jen moje domněnky, ale myslím si, že se tímto způsobem snažili dostat zejména na mého tátu,“ uvažuje pamětnice.

Na venkově se dýchalo volněji

Tvrdá normalizace, nepříjemná atmosféra 80. let a sledování manžela ze strany policie přivedlo Miroslavu Válovou a její rodinu k myšlence na přestěhování z Prahy na venkov. „Měli jsme potíže s policií, z Prahy jsme chtěli pryč a chtěli jsme začít nový život. Vypadalo to, že společenské poměry se nezmění, že to takhle bude trvat až do smrti naší i našich dětí. Daly jsme se dohromady tři spřátelené rodiny a rozhodly jsme se odejít do západních Čech a žít po trampsku. Kamarád Míla Oktábec si koupil dům v Kořeni, Radek Balcar v Zádubech a my v Olbramově. Všechno jsou to malé vesnice roztroušené blízko sebe a my se mohli scházet, povídat si a být spolu,“ přibližuje s tím, že postihy ze strany policie na venkově pro ně nebyly tak časté. Naopak lidé z Prahy, kteří měli potíže s režimem, vyhledávali úkryt v obdobích před různými výročími a demonstracemi právě u nich v Olbramově.

Od listopadu 1989 ke starostování na malé vsi

Listopad 1989 prožívala Miroslava Válová shodou okolností v Praze. „Hned druhý den jsme jeli do Prahy, abychom zjistili, co se děje, a mohli nějakým způsobem pomoct. Například distribucí letáků a šířením informací. Hned jsem se tak dostala do víru událostí. Říkala jsem si, že studenty musíme podpořit, aby to nedopadlo tak jako v roce 1969,“ připomíná tragické události Miroslava Válová. Pamětnice se zapojila nejen do dění v Praze, ale také v Olbramově a blízkém okolí. „Založili jsme tady místní Občanské fórum. Odtud mě to už nějak přirozeně přivedlo k tomu, že jsem se stala starostkou obce,“ vysvětluje pamětnice.

Pomozme si sami

Moc ráda vzpomíná na první roky po revoluci. Začali v kraji, který zůstal po válce po odsunu německého obyvatelstva a osídlení novými příchozími, kteří k území neměli žádný vztah, s obnovou zničených památek. Pamětnice se podílela na založení několika občanských sdružení, která přispívají k záchraně památek i krajiny. „Občanské sdružení Pomozme si sami vzniklo při základní škole v Černošíně v rámci výtvarného a divadelního kroužku, se kterými jsme putovali i po místních památkách a viděli jsme, jak moc dostali za těch 40 až 50 let na frak. Lidé, kteří sem po Němcích přišli, si k nim ani k okolí nevytvořili vztah. Navíc se na tom jistě podepsalo i to, že přišli k majetku, který byl jiným odebrán. To podle mě mentalitu a vztah lidí k jejich prostředí poznamená nesmazatelným způsobem,“ míní Miroslava Válová. Pamětnice svoji energii nenapíná pouze v rámci sdružení Pomozme si sami, ale je činná také v mikroregionu Konstantinolázeňsko. Vedle toho působí také jako odborná konzultantka Místní akční skupiny Český západ. Stále žije v Olbramově, kde se podílí na řadě kulturních a společenských akcí. „Na všechna taková setkání se pořád těším, protože se tam sejdou lidé, kteří se sejít chtějí. Stojí to za to, protože tam vzniká spousta pozitivní energie,“ uzavírá Miroslava Válová.