The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeňka Valouchová (* 1936  )

Strašně brzo jsem zestárla, kus dětství se mi ztratil

  • narozena 29. července 1936 ve Frýdku-Místku

  • otec Robert Váňa se jako velitel prostějovského četnictva zapojil do odboje, poskytoval zpravodajství londýnské vládě

  • v únoru 1944 byl Robert Váňa zatčen a 24. ledna 1945 popraven v Breslau (Vratislav)

  • v téže době byla Zdeňka pro svůj „árijský“ vzhled vybrána na poněmčení

  • matka ji čtyři měsíce ukrývala v různých rodinách na Valašsku

  • vystudovala vyšší hospodářskou školu a VŠE

  • v letech 1962 - 1988 pracovala na ministerstvu financí

  • podílela se na vybudování první SOS dětské vesničky v Československu

  • po roce 1989 pracovala pro Česko-německý fond budoucnosti

Zdeňka Valouchová se jako devítiletá na konci války musela několik měsíců ukrývat před nacisty, protože coby plavovlasá dívka splňující fyziognomické předpoklady „árijské rasy“ byla určena k poněmčení. Ještě předtím však ztratila otce, který se angažoval v odboji, a s matkou prožívaly chvíle těžké existenční nejistoty. 
„Můj tatínek byl prvorepublikový důstojník, absolvent vojenské akademie v Hranicích na Moravě,“ vypráví Zdeňka Valouchová. Její otec Robert Váňa pocházel z vesnice Poruba u Hustopeč nad Bečvou, z početné rodiny chudého malorolníka, ale díky přímluvě i finanční podpoře svého bratrance, lékaře Antonína Váni, mohl vystudovat gymnázium a vojenskou akademii. Nastoupil k 8. pěšímu pluku ve Frýdku-Místku, později přešel k četnictvu. 
Matka Marie, za svobodna Grabkowá, byla dcerou ambiciózních polských rodičů: její maminka pracovala jako panská v rodině nižší šlechty v Krakově, otec v solných dolech ve Wieliczce. „Dědeček se rozhodl, že si najde zaměstnání, kde se lépe vydělává, a slyšel, že v Čechách jsou dobré výdělky v dolech. Tak se rozhodli vystěhovat do Ostravy. Ale teprve když tam přišli, zjistili, že jsou to doly černé, tedy uhelné,“ popisuje Zdeňka Valouchová, jak její prarodiče přišli na území pozdějšího Československa. Dědeček začal vykonávat nejnebezpečnější, a proto i nejlépe placenou důlní profesi, pracoval jako střelec s náložemi trhavin. I díky tomu mohla jeho dcera Marie studovat v dívčím penzionátu a být vychována „jako dáma“. To se jí později hodilo, protože na manželku prvorepublikového důstojníka byly kladeny vysoké nároky po všech stránkách. 
Marii a Robertovi Váňovým se jejich jediná dcera Zdeňka narodila 25. července 1936. V té době ještě Robert Váňa působil jako voják ve Frýdku-Místku, ale krátce nato absolvoval četnický kurz a byl přidělen do Bruntálu. Právě tady rodina zažila odstoupení Sudet. „Tatínek měl schovaný kámen, jeden z těch, co po něm házeli henleinovci,“ říká Zdeňka Valouchová. Robert Váňa byl převelen do Jihlavy, ale protože již v té době začínal spolupracovat s odbojem, snažil se dostat někam, kde by nebyl pod německým drobnohledem. Takové místo našel jako velitel četnické stanice v Prostějově, kde měl pod sebou 44 četnických stanic na Prostějovsku a Drahanské vrchovině. 

 

Na procházkách probíhaly konspirační schůzky

Během svého působení v Prostějově byl Robert Váňa součástí odbojové skupiny Svatý Václav, která spadala pod ilegální organizaci Národní výbor. Podle slov Zdeňky Valouchové dostával její otec instrukce přímo z Londýna od Jana Masaryka, s nímž komunikoval s pomocí vysílačky umístěné v Drahanských vrších. Dalším, kdo mu zadával úkoly, mohl být i Přemysl Šámal, kancléř prezidenta Beneše. „Tatínek se od četníků nenápadně dozvídal, jak se pohybují německá vojska, kde jsou partyzáni, která hájenka by mohla sloužit jako zázemí pro parašutisty, kde by se dalo seskočit s vysílačkou,“ říká Zdeňka Valouchová a dodává, že do odboje bylo zapojeno mnoho četníků v kraji. Nejbližšími spolupracovníky jejího otce byli Jindřich Bombera, Vincenc Vysloužil a Josef Klačánek.
„Velmi dobře si pamatuji, že jsme s tatínkem chodili na procházky. To mi bylo tak šest sedm let,“ vypráví Zdeňka Valouchová. „Když jsme přišli domů, maminka se zlobila. Rodiče mě udržovali v domnění, že se zlobí, protože jsme nešli do parku. Až později mi došlo, že tatínek vždy k procházkám vybíral liduprázdné ulice. Pečlivě se rozhlédl, jestli je ulice opravdu prázdná. Přijel jakýsi pán na kole a pohovořili spolu. Ten pán, to byl právě štábní kapitán Bombera z Brna. Právě tímto způsobem si předávali všechny rozkazy, instrukce, hesla, informace, doporučení od Beneše a Masaryka. Cílem té procházky se mnou jako s malým dítětem tedy bylo zamaskovat tohle předávání informací.“ 
Její otec dostal podle jejích slov od Jana Masaryka ještě jeden úkol: připravit plán poválečné reorganizace četnictva. Ten ale dokončit nedokázal. V únoru 1944 byl totiž zatčen. 

 

Ti se musí popravit, a hned! 

Zdeňka Valouchová vysvětluje, že její matka o otcově odbojové činnosti zpočátku nevěděla. Zřejmě se obával, jestli by takové tajemství unesla: „Tatínek si ji postavil na piedestal, měl strach, aby jí někdo neublížil. Měli jsme pradlenu, posluhovačku, já jsem měla chůvu, učili mě francouzsky. Chtěl matku chránit, jak se dalo.“ Robert Váňa naopak do všeho zasvětil svou tchyni Marii Grabkowou, která měla později sehrát v osudu rodiny důležitou roli. 
Odbojová činnost Roberta Váni trvala celkem tři roky a matka se o ní dozvídala postupně, po malých dávkách. Nebyla ale jediná. Protože odboje se zřejmě účastnila široká síť místních četníků, nakonec nedokázali zabránit tomu, že se mezi ně vetřel konfident. 
Zdeňka Valouchová je přesvědčena, že přinejmenším na začátku sehrál určitou roli otcův podřízený jménem Straka, který aktivně podlézal Němcům. Opakovaně psal na Roberta Váňu udání, že nevydává rozkazy v němčině, jak bylo tehdy předepsáno. Německé úřady ovšem udání smetly ze stolu. Zdeňka Valouchová se domnívá, že Straka mohl otce sledovat a podílet se na tom, že jeho činnost byla odhalena. 
Robert Váňa byl zatčen 16. února 1944 v Brně během schůzky na vojenském velitelství, uvězněn v brněnských Kounicových kolejích, poté v Olomouci, pak znovu v Brně, odkud byl odeslán k soudu do Vratislavi, který ho v červenci 1944 odsoudil k smrti. 
Krátce před svým zatčením pozval na oběd několik vysokých německých důstojníků. Zdeňka Valouchová spekuluje o tom, že možná už tušil nadcházející potíže a doufal, že krása jeho ženy okouzlí důstojníky natolik, že jí později neodmítnou pomoc. Pokud tomu tak bylo, nemýlil se: v době jeho věznění jí tito důstojníci pomohli zařídit návštěvu ve vězení ve Vratislavi a snad ji také ochránili před následky, když během jedné z domovních prohlídech u nich doma našli velký obraz Tomáše Garrigua Masaryka schovaný v knihovně. 
Malá Zdeňka o otcově uvěznění zprvu nevěděla, matka i babička jí tvrdily, že tatínek je na vojenském kurzu. Pravdu odhalila poměrně nešťastným způsobem: „Jedna holčička ve škole mi řekla, že už se se mnou nebude kamarádit, protože jsem dcera zrádce, když je tatínek zavřený.“ 
Její otec byl po svém odsouzení vězněn ve Vratislavi a zde byl také se třiadvaceti dalšími lidmi popraven 24. ledna 1945. V té době se už k městu blížila Rudá armáda. „Přišel rozkaz, že věznice se musí vyklidit, všichni vězňové měli být převezeni do Drážďan. Během příprav na přesun přišel ale jeden esesák s tím, že je tady 24 odsouzených k smrti: ,Ti nesmějí odejít, ti se musí popravit, a hned.’ K popravě, kterou vykonala narychlo sehnaná popravčí četa, došlo v pět odpoledne. Všichni ostatní vězňové už předtím odešli na nádraží, s výjimkou dvou, kteří měli za úkol těla popravených naházet do studny. Ti dva si mysleli, že budou také zastřeleni, ale zachránili se, nacisté je poslali na nádraží za ostatními,“ vypráví Zdeňka Valouchová. (Tato scéna je zachycena také v knize Josefa Styxe Zapadalo slunce nad Breslau naposledy.) 

 

Je Árijka, patří do německé rodiny

Zdeňka a její matka se o otcově smrti dozvěděly až po válce, o řadu měsíců později. Dobu jeho nepřítomnosti prožívaly ve značně tísnivých podmínkách, protože matka neměla žádné příjmy. Zůstala odkázána na to, co dostala od otcových příbuzných z valašského venkova, a na finanční výpomoc jeho bratrance Antonína Váni. Zároveň, jak už bylo řečeno, byla vystavena opakovaným domovním prohlídkám, i když se nikdy nedozvěděla, co u ní gestapo vlastně hledá. 
Během těchto domovních prohlídek si jeden z německých důstojníků povšiml malé Zdeňky: „Měla jsem modré oči a byla jsem přirozená blondýna. Poslal mě k lékaři, který měl zjistit, jestli mám árijské rysy, správný tvar lebky a další věci, které jsem nechápala.“ Zdeňka se domnívala, že se jedná o běžnou prohlídku u lékaře. Jenže poté bylo její matce sděleno, že dívka je určena na převýchovu do německé rodiny. Měla zapomenout češtinu a stát se Němkou. 
Matka s babičkou Grabkowou ještě té noci odvezly Zdeňku na Valašsko, kde měl její otec příbuzné. „Nemohla jsem se ukrývat přímo v rodině Váňových, byla jsem vždy o pár chalup dál. Půjčovali si mě z jedné domácnosti do druhé. Přes den jsem se musela zdržovat ve sklepě nebo v chlívku. Nesměla jsem vycházet ven, protože jsem byla oblékaná jinak než venkovské děti a to by vzbudilo pozornost. Občas mi zapomněli dát najíst,“ konstatuje Zdeňka Valouchová, ale rychle dodává, že své postavení nevnímala nijak úkorně: „Nebyla jsem v dětském domově, starali se o mě dobří lidé.“ 
Možná ještě horší časy nastaly pro Zdeňku a její matku těsně po osvobození. Teprve v červenci 1945 se totiž s jistotou dozvěděly, že je otec po smrti. Matka se předtím upínala na informaci o muži jménem Robert Klvaňa, který se zachránil z jakéhosi koncentračního tábora a s dalšími osvobozenými vězni byl poslán na Francouzskou Riviéru na zotavenou. Doufala, že tento Klvaňa by mohl být její muž, kterému někdo popletl jméno. Také malá Zdeňka stále očekávala tatínkův návrat a kreslila mu obrázky na uvítanou. Až v létě přišla zpráva, že otec byl mezi popravenými ve Vratislavi. Marii Váňové spolu s dalšími vdovami po popravených se podařilo dosáhnout exhumace jejich těl a důstojného pohřbu na Ústředním hřbitově v Brně. „Strašně brzo jsem zestárla, kus dětství se mi ztratil,“ komentuje Zdeňka Valouchová okolnosti, za nichž vyrůstala. 

 

Politického vězně ze sebe udělal i ten, kdo seděl za zabíjačku načerno

Po skončení války byla Zdeňka Valouchová v Prostějově svědkem bizarního výjevu, kdy se zařízení z bytů po prostějovských Židech, v nichž za války žili němečtí důstojníci, soustředilo do budovy Národního domu a měli si ho rozebrat místní lidé. O tom, že by se někteří Židé mohli z koncentračních táborů vrátit, zřejmě nikdo neuvažoval a lidé si rozdělovali jejich koberce, obrazy, porcelán a další věci. „Političtí vězni měli přednost. Ale politického vězně ze sebe udělal každý, i ten, kdo seděl tři týdny za to, že načerno zabíjel prase,“ konstatuje. 
Domácí je v té době vyhodil z bytu a matka, která neměla žádné zkušenosti se zařizováním praktických věcí, musela hledat nové ubytování. Málem by už přijala nouzové bydlení ve vsi u Prostějova, babička Grabkowá ji ale přesvědčila, ať hledá dál. Nakonec získaly byt v krásné vilce v luxusní čtvrti, v sousedství velké vily známého prostějovského továrníka Nehery, prvního českého výrobce textilní konfekce, který se inspiroval Baťovým vzorem. Toto sousedství se pro Zdeňku Valouchovou stalo do jisté míry osudovým. Spřátelila se s Neherovou dcerou Jitkou, trávila u nich mnoho času, a když po znárodnění jejich rodina odešla do emigrace, dopisovala si s Jitkou mnoho dalších let. 

 

Matka plutokratka chodí do kostela v klobouku 

Zdeňka Valouchová dospívala v padesátých letech, která byla v Prostějově podle jejích slov mimořádně krutá: „Bylo to komunistické hnízdo, zatýkalo se za cokoliv.“ Připomíná kruté represe, které přišly roku 1953 poté, co lidé demonstrovali proti stržení pomníku T. G. Masaryka. „Celý jeden ročník gymnazistů kvůli tomu nesměl odmaturovat, všichni museli jít pracovat manuálně, mnoho lidí bylo pozatýkáno, lidé se udávali navzájem,“ popisuje. 
Také její matka patřila k těm, na které nový režim pohlížel s nevolí: „Matka se přátelí s plutokraty, chodí do kostela v klobouku,“ měla Zdeňka napsáno ve svém kádrovém posudku, který ji provázel na studia. V roce 1955 odmaturovala na vyšší hospodářské škole a nastoupila do práce jako sekretářka na krajské správě pojišťovny v Olomouci. Toužila ale studovat dějiny umění. Nejprve zkusila přijímací zkoušky na univerzitu v Olomouci, kde nejspíše nebyla přijata kvůli negativnímu kádrovému posudku. O rok později se přihlásila na stejný obor do Prahy, kde uspěla. Doporučení jí tentokrát napsal její šéf ze zaměstnání, „dělnický kádr“ Gajdicou, jemuž sice chybělo vzdělání, ale lidskost mu zřejmě nebyla cizí. U zkoušek tentokrát uspěla, ale první ročník nebyl otevřen. 
„Váňová, vás je ale škoda,“ řekl jí docent, který jí tuto zprávu sděloval. A protože v životopisu měla vyšší hospodářskou školu, předal její přihlášku na Vysokou školu ekonomickou (VŠE), obor finance a úvěr. „Ale já nemám gymnázium, neumím matematiku, jenom kupecké počty,“ bránila se Zdeňka. „To zvládnete,“ ujistil ji pedagog. 

 

Z VŠE na ministerstvo financí

„Bude to znít trochu divně, ale bylo to naprosto úžasné,“ říká Zdeňka Valouchová o svém studiu na VŠE na přelomu padesátých a šedesátých let (1956-1961). Studium podle jejích slov nebylo příliš poznamenané ideologií: „Finance jsou jenom jedny, rozpočet je jenom jeden, politika v nich nemůže hrát roli,“ říkal profesor Miroslav Tuček, který vyučoval hlavní předmět, finance a úvěr. Studenti se učili například pravidla obchodování na burze, principy finančních trhů nebo sestavování státního rozpočtu. 
Ona sama byla vedoucí studijního kroužku, přivydělávala si tlumočením pro polské turisty a její diplomovou práci otiskli v odborném časopise, takže na konci studia dostala nabídku na umístěnku na ministerstvu financí. Podmínkou ovšem bylo, že podá přihlášku do KSČ. „Podepsala jsem přihlášku a dva roky běžela kandidátská lhůta. Potom jsem byla ještě rok na mateřské dovolené. Členem KSČ jsem se stala roku 1965,“ říká Zdeňka Valouchová a dodává, že ze zcela pragmatických důvodů. Ze strany vystoupila po listopadu 1989. 
Na ministerstvu financí pracovala celých 27 let (1961-1988) v odboru majetkové a devizové správy, která se zabývala problematikou československých pohledávek v zahraničí. 
Ještě před koncem studií se provdala a v roce 1964 se jí narodila dcera Markéta. Její manželství však záhy skončilo. Manžel byl totiž v diplomatických službách vyslán do SSSR a Zdeňka odmítla odjet s ním, takže se rozvedli. Později od něj nedostávala alimenty, prý s odůvodněním, že sovětská strana se nesmí dozvědět, že je rozvedený. 

 

Dobročinnost v socialismu nepotřebujeme

V roce 1968 se Zdeňka Valouchová podílela na zakládání prvních SOS dětských vesniček v Československu. 
Již předtím se stala členkou odborné Komise pro rodiny s dětmi při ministerstvu financí, která měla vymyslet řešení pro klesající porodnost v Československu. Právě členové této komise začali mimo svou hlavní pracovní náplň uvažovat také o založení SOS dětských vesniček podle rakouského vzoru. Šlo o alternativní způsob péče o opuštěné děti, kde - na rozdíl od dětských domovů - děti žijí v menších skupinách a věnuje se jim jedna stálá osoba, „maminka“, podobně jako v opravdové rodině. Na rozdíl od dětských domů také dětské vesničky trvaly na principu, že sourozenci nesmějí být rozdělováni. 
Ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 bylo založeno Konto 777 a během jediného roku se na něm od soukromých dárců sešla na tu dobu neuvěřitelná částka 28 milionů korun. „Lidé darovali nejen peníze, ale i šperky, hodinky a řetízky,“ říká Zdeňka Valouchová. Ona osobně se zasadila o to, aby tyto cennosti dostávaly děti, které v osmnácti letech opouštějí dětské domovy. První dětská vesnička se začala stavět roku 1969 v Doubí u Karlových Varů. 
Nastupující normalizační režim však nebyl myšlence dětských vesniček nakloněn. Vadilo mu, že šlo o nestátní projekt financovaný z peněz soukromých dárců. A problémem byla také křesťanská orientace většiny žen, které zde působily jako „maminky“. Často šlo totiž o ženy, které by se za jiných okolností staly řádovými sestrami. „Bylo nám řečeno, že v socialismu dobročinnost nepotřebujeme, a celý projekt se zestátnil,“ vysvětluje Zdeňka Valouchová. Projekt dětských vesniček ale pokračoval i nadále. „Nikdo neměl odvahu to úplně zrušit,“ dodává. 

 

To vám ušije Podolská, milostivá

I v době normalizace pokračovala ve své práci na ministerstvu financí, a protože ovládala polštinu, jedním z jejích úkolů bylo doprovázení manželek polských politiků, kteří k nám přijížděli na státní návštěvy. „Všechny byly katolicky založené, takže jsem je naoko vodila po pražských památkách, ale ve skutečnosti jsme šly na mši, která zrovna ,náhodou’ byla v kostele,“ říká Zdeňka Valouchová. 
Jednou měla doprovázet významnou polskou delegaci a tehdejší ministr financí Rudolf Rohlíček jí doporučil, aby si koupila něco na sebe ve speciální vládní prodejně. Tak se dozvěděla, že v nejvyšším patře v tehdejším Domě módy na Václavském náměstí existuje utajená prodejna, jakýsi Tuzex pro prominenty, kde lze nakupovat jenom se speciální průkazkou. „Chtěla jsem si koupit jenom látku, protože na hotové šaty jsem neměla peníze. Vedoucí prodejny si mě vzala stranou: ,To vám ušije Podolská, milostivá,’ šeptala mi. Očividně si myslela, že jsem milenka ministra. Ale já jsem na žádnou Podolskou neměla peníze, tak jsem poděkovala a šla jsem,“ vypráví Zdeňka Valouchová. 
Později v ní vzklíčila myšlenka, že by si naopak v prodejně mohla o víkendech přivydělávat jako prodavačka. Když se to ale dozvěděl její nadřízený, rázně to zamítl a nabídl jí místo toho jiný přivýdělek: překlady odposlechů z ubytoven Poláků, kteří u nás pracovali. To ale odmítla pro změnu ona. „Pak jsem tajně pletla na zakázku svetry pro manželky ze švýcarského a amerického vyslanectví, a byl klid.“ 

 

Z Prostějova do Prahy a zpět 

Z ministerstva financí dostala výpověď v roce 1988 pro nadbytečnost - skutečným důvodem podle ní bylo to, že vycestovala na Západ, kde se setkala s dávnou kamarádkou z Prostějova Jitkou Neherovou. Později působila ve Státní bance československé a - po jejím vydělení roku 1990 - v Investiční a Poštovní bance, kde se jejím nadřízeným stal její někdejší profesor z VŠE Miroslav Tuček, a ve stavebních spořitelnách. 
Od začátku devadesátých let se stala aktivní spolupracovnicí Česko-německého fondu budoucnosti, který měl rozdělovat finanční odškodnění pro oběti nacismu. 
Její matka naprostou většinu svého života prožila v Prostějově, kde mnoho let pracovala jako zapisovatelka Českého svazu bojovníků za svobodu. Dožila se 97 let, posledních dvanáct let svého života strávila v Praze v domě s pečovatelskou službou. 
V roce 2015 se také symbolicky završil osud jejího strýce, lékaře Antonína Váni, který podporoval jejího otce na studiích a v době válečného pronásledování pomáhal její rodině. Jeho vila ve Skaličce u Hranic na Moravě, kde i Zdeňka Valouchová v dětství trávila prázdniny, byla zrekonstruována a nyní jsou v jejích prostorách sociální byty pro místní seniory. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)