Leoš Válka

* 1953

  • „S kamarádem jsem slezl po rouře a odjel taxíkem do Vídně. Byl srpen, kráčíme po Kärntner Strasse směrem ke Stephansplatzu. Všude kolem narvané kavárničky, chodníky přetékaly a bylo teplo. Řekli jsme si, že si sedneme, dáme si kafe a užijeme si Západu. Všechno bylo obsazené, ale u jednoho stolku seděli nějací lidé a měli dvě volná místa. Zeptal jsem se jich, zda si k nim můžu přisednout, a oni na to, že jo. Bavili jsme se česky a oni spolu mluvili anglicky. Nakonec jsme se dali do řeči. Dodnes nevím, jak jsme si mohli popovídat. Ta naše angličtina byla totiž bídná a zoufalá. Řekli jsme mu, že jsme emigranti a jedeme do Austrálie, kde založíme firmu. Ten pán ve středních letech na mě koukal a později se ukázalo, že to byl zástupce nejvýše postaveného člověka na australské ambasádě. Kdybych byl dnes v jeho kůži, tak bych na to vůbec nereagoval. Ta Vídeň byla tehdy plná špionů a provokatérů. Dal mi kus papíru, napsal na něj telefonní číslo a řekl, že až vylezeme, tak mu máme zavolat. Chvíli jsme tam pak ještě seděli a nakonec jsme se vrátili. Když nás pustili, tak jsem mu hned zavolal. Ten člověk tam opravdu pracoval a pomohl nám.“

  • „Do té naší karantény přibývali každý den noví a noví uprchlíci. Byly to všechny možné národnosti. Mezi nimi také Češi a Slováci. Někteří z nich nám vyprávěli, že přijeli po cestě, kterou jim někdo poradil přes Bulharsko. Prý tam byl pohraničník, který pouštěl lidi v určité dny a hodiny na nějakém nepatrném přechodu jenom tak, z lásky k nim. Zavolal jsem jim a měl jsem přesný popis vesnice, cesty, hodin a všeho dalšího. Nadiktoval jsem jim to a oni mi tak věřili, že naskákali do žigulíku. Zvednul jim závoru a oni skutečně projeli. Potkali jsme se v Traiskirchenu, kde jsme zrovna natírali střechu kostela a viseli na lanech. Oni přijížděli a bylo jim jasné, že to můžeme být jedině my.“

  • „Po té rouře jsem později slézal dost často, protože to byl způsob, jak vynést dopisy lidem, kteří utekli a chtěli dát vědět, že se jim to podařilo. Měli jsme na sobě bundy plné dopisů. Ten barák byl celý hlídaný, kolem chodily hlídky s puškami. Jednou jsem stál na poslední šprušli, která drží okapovou rouru. Na horním záchodě jsme si nechávali otevřené okno. Byl jsem tři metry nad zemí, stál jsem na té poslední šprušli a vyšel voják, který se postavil pode mě. Já byl asi metr nad jeho hlavou a měl jsem dobře posazenou nohu. On se najednou zastavil a začal si balit cigáro. Říkal jsem si: Vždyť mě musí ucítit! Nemyslím si, že by mě zastřelil, ale byl by to průser. Když někdo utíká z lágru, tak si dost zkomplikuje život. On si však normálně zapálil a kouřil. Říkal jsem si znovu: Jsem v indiánce, to snad není pravda! Po chvíli dokouřil a odkráčel za roh. Já jsem hned potom slezl a za mnou slezl druhý kluk. Když jsme se vraceli, tak nám někdo zavřel to okýnko na záchodě. Vylezli jsme po rouře, a nemohli jsme do baráku. Ten druhý si sundal botu a začal ho rozbíjet. Vůbec se mu to nedařilo, protože se do toho bál říznout. Nakonec ho vykopnul a my jsme tam vlítli.“

  • „Ve Vídni jsme měli známého a ten měl český pas. On sám měl rodiče Rakušany, a tak měl výjimku. Existoval zvláštní status člověka, který mohl legálně cestovat a měl na to speciální povolení. Bylo to doloženo razítkem na celou stránku pasu, který mělo asi dvanáct krát šest centimetrů a bylo ve třech jazycích. Když jste měl tohle šíleně komplikované razítko, ve kterém však nebyly žádné státní symboly, tak vás normálně pustili na hranicích. Jednou nám tedy půjčil svůj pas, já jsem se do něj podíval a vybral jsem všechny slova, který jsem potřeboval, a ty jsem zabudoval do jiných razítek. Objednal jsem si třeba razítko na vstup do objektu pro zaměstnance, ve kterém byla část slov, který jsem potřeboval. Žiletkou jsem pak z těch razítek, který mi vyrobili, vykrájel slova, který byly nutný do toho mého. Největším problémem byla azbuka, protože tu tam neměli. Prostě to nedělali, a tak jsem musel některý písmena vyrábět individuálně třeba z O nebo z háčků. Slepil jsem to dohromady a pak jsem poslal člověka autem s razítkem a fénem do hotelu v Bulharsku. Tam se potkal s tou holkou, kterou jsem potřeboval přivézt. V hotelu jí nabouchal razítko, vysušilo se to fénem a přivezl ji.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.12.2020

    (audio)
    duration: 01:59:34
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 04.02.2021

    (audio)
    duration: 02:00:40
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Nakonec jsem dospěl k názoru, že bude jednodušší založit vlastní firmu venku

Současná fotografie Leoše Války pořízená při natáčení v pražském studiu dne 4. prosince 2020
Současná fotografie Leoše Války pořízená při natáčení v pražském studiu dne 4. prosince 2020
photo: ED studio, Praha

Leoš Válka se narodil 30. října 1953 v Praze. Jeho dětství bylo výrazně poznamenáno otcovým chronickým astmatem, depresivní rodinnou atmosférou, ale také tuberkulózou, v jejímž důsledku musel strávit část svého šestého roku života v léčebně. Po peripetiích na učilišti ČSAD, na jejichž konci Leoš podnik úspěšně zažaloval za neoprávněné vyhození ze školy, se začal živit jako topič v Náprstkově muzeu či noční hlídač. Od poloviny sedmdesátých let pracoval jako horolezec. Později založil provoz výškových prací u Okresního stavebního podniku Praha. V srpnu roku 1981 se jemu i jeho kolegům podařilo utéct ze zájezdu do Itálie. Předem naplánovaná akce pokračovala krátkým pobytem ve sběrném táboře Traiskirchen, výškovými pracemi v okolí Vídně a následným odjezdem do vysněné Austrálie. Tam se skupina českých emigrantů dostala v létě 1982, a jak jen to bylo možné, začala podnikat ve svém horolezeckém oboru. V rámci toho se jim také podařilo certifikovat vlastní techniku, kterou pak aplikovali na řadě mrakodrapů, ale i státních budov a univerzit v zemi. Leoš, který firmu vedl, se však sedm let po sametové revoluci rozhodl pro návrat do České republiky, kde založil a nějakou dobu provozoval pobočku australské firmy. Po povodních v roce 2002 koupil v Holešovicích rozbitou továrnu, kterou transformoval do galerie DOX. Ta byla otevřena v roce 2008 a Leoš je od té doby jejím ředitelem.