Vladimír Valeš

* 1959

  • "Teď jsme došli k tomu tanku a koukali jsme nahoru. A k vršku toho katafalku, na kterém tank stál, bylo asi pět metrů. My jsme říkali: 'My nemáme žádný žebřík, jak se tam dostaneme?' A teď jsme teprve začali řešit takovéhle věci. Tak po ramenou jednoho jsme vylezli nahoru a pak jsme natáhli dolů ruce, on nám podal ty kýble – no hrozné! Nějak jsme se tam dostali, tři natěrači a dva hlídali, jeden hlídal na příchodu od [kulturního domu] Moskvy a druhý na příchodu tam, kde je dneska obchvat Žatce. Byly domluvené signály, pískání. Když zapíská dvakrát, tak ten člověk je blízko, když třikrát, tak je ještě daleko, takovéhle signály. Začali jsme natírat, odshora hezky. A teď jsme se podívali na ten kanón, ta špička toho kanónu byla asi tak osm metrů nad zemí. A nikomu se tam nechtělo, tak jsme vylosovali toho nejmenšího z nás. Normálně se s tím kýblem a štětkou posadil na ten kanón a jakoby odrazem se dostal až úplně na špici toho kanónu, takže byl osm metrů nad zemí, vytáhl tu štětku a začal ten kanón natírat. A my jsme si říkali s tím Holísem: 'Ty vado, jestli spadne, tak se zabije!' A do toho začali pískat ti blbci, co nás hlídali. My jsme se s Holísem přikrčili a ten chudák na tom kanónu nevěděl, co má dělat, tak se jenom takhle předklonil, v půlce toho kanónu se předklonil, dole mu visel ten kýbl s tou štětkou. Ale nikdo si nás nevšiml. Malovali jsme to snad dvě hodiny, možná i déle. Nevím, do čtyř do rána jsme snad natírali a pak nám zbyla ještě barva. Ale fakt poctivě jsme to natřeli. Ta kola, pásy, všecko. A zacákaní jsme byli tou růžovou barvou, tím latexem a teď nám ještě zbylo. Tak jsme seskákali nějak dolů, slezli jsme po tom katafalku. Jak nám zbyla ta barva, tak jsme vymysleli, že ještě natřeme ten katafalk. Jak v osmašedesátém přijeli ti Rusáci, tak měli přece na těch tancích takové bílé pruhy. Tak jsme na tom udělali ty pruhy, na všech čtyřech stranách, tlusté pruhy, asi půl metru široké, tou barvou. No a pak jsme se zase rozešli a každý šel domů utajenou cestou a po cestě měl zničit ten kýbl a tu štětku. Na různých místech, aby to nebylo na jednom místě. Aby nás nikdo nemohl vypátrat."

  • "Já jsem za ním přišel, že potřebuju něco nafotit. A on říká: 'Jo, my tady máme kopírku, víš, takovou lihovou. Ale bacha na to, protože to musíme kopírovat, až tady budeme sami, aby tam nikdo nepřišel. A hlavně tam je nějaké počítadlo a ono počítá ty kopie, tak se to musí napsat do speciálního sešitu, co jsi kopíroval a kolik jsi toho dělal.' A já říkám: 'No tak já přijdu třeba ve čtyři hodiny, až tady nikdo nebude.' A on říká: 'Jo, jo, jo.' Tak jsem měl už nadepsaný ten jeden papír – 'Svobodu Stanislavu Devátému', co jsme nacyklostylovali u Škarýda. A teď jsem si říkal: 'Ty vado, to je dobré, to tam dáme a ono nám to udělá 200 kopií.' Tak jsme to dali na sklo skeneru s Lumírem a opravdu jsme udělali asi 200 těch kopií. Já jsem celý ten balík vezl do Žatce a tam jsme to vylepovali. Jenomže jsme zapomněli vyndat z toho skla toho skeneru ten originál, ten jsme tam zapomněli. A druhý den ráno přišel ten ekonomický náměstek do práce a šel si tam okopírovat nějaké kraviny a našel tam to 'Svobodu Stanislavu Devátému'. A volal mi Lumír a říká: 'Ty vole, průser, přišel za mnou Justián a říká: »Lumíre, ty jsi něco kopíroval na kopírce?« A já mu říkám: »Ne, nekopíroval, nekopíroval, opravdu, pane inženýre.« A on: »No tak tam někdo něco kopíroval.« »A co?« »Nějakou svobodu Stanislavu Devátému.« On ho neznal!'"

  • "Byl jsem v Postoloprtech v práci a volala mi personalistka, že se mnou chtějí mluvit nějací pánové. Byl jsem v dobrém rozmaru a říkám: 'Co chtějí?' A ona říká: 'Já nevím, Vladimíre, přijeď sem a uvidíš.' A mně došlo, že by to mohli být policajti a říkám: 'A mám si vzít teda kartáček na zuby a pyžamo a tak?' A ona říká: 'No to já nevím, no,' zvážněla v tom telefonu. Tak jsem zase sedl na svoje kolo značky Liberta a sjel jsem z kanceláře z kopce a jedu k tomu ředitelství, k tomu průjezdu a zabočím dovnitř. Tam stáli zase nějací dva, ale jiní, v civilu. Říkali: 'Vy jste pan Valeš?' Normálně na ulici. Já jsem seděl na tom kole furt, jednou nohou jsem se opíral nonšalantně o asfalt a říkám: 'No, já jsem pan Valeš.' 'Tak půjdete s námi.' A já říkám: 'Já s vámi nikam nepůjdu.' Zase mě posedla nějaká statečnost, takže se na sebe podívali, ukázali nějaké průkazky a já říkám, že mě to vůbec nezajímá. 'Jestli se mnou chcete mluvit, tak mě předvolejte nebo mi nějak napište nebo já nevím, ale já s vámi nikam nejdu a rozhodně se s vámi nebudu bavit.' Otočil jsem se na tom kole, zase jsem odjel do své kanceláře. Teď jsem tam seděl za stolem a teď mi to došlo a říkal jsem si: 'Ty vado, za chvilku tady budou a vezmou mě. Někam mě odvezou a tam mě zbijí.' A ono se zase nic nestalo."

  • "Pak jsem pracoval vesele dál ve státním statku a sedím si takhle ve své kanceláři. A najednou zazvonil telefon, volali z vojenské správy z Loun. Nějaký major, nevím, jak se jmenoval, byl hrozně komisní a řekl mi, že už mám být tři dny na nástupu v Lounech v kasárnách a že mám 48 hodin na to, abych tam nastoupil. A já jsem řekl, že nenastoupím a že o žádném povolávacím rozkazu nevím. A on říkal: 'Nemyslete si, že když si nevyzvednete poštu, že se na vás nevztahují naše zákony,' a 'Porušil jste ten a ten odstavec, ten a ten paragraf a vystavujete se tomu a tomu postihu.' No a já jsem byl statečný a řekl jsem mu: 'Ne, nikam nejdu,' a pověsil jsem telefon. No a pak v průběhu toho dne jsem tam chodil po dvoře. My jsme měli od kanceláře asi 200 metrů sklad a já jsem šel do toho skladu. A když jsem pak z toho skladu vylezl, tak najednou do dvora v Postoloprtech zajížděl vojenský gazík. Já jsem si říkal: 'Ty vole, jedou pro tebe.' A tak jsem se otočil, mazal jsem zpátky. Tam byla taková obrovská sýpka, asi pětipatrová, barokní, stará, krásná, plná obilí. Já jsem po schodech vyběhl do pátého patra a schoval jsem se za pytle s obilím. Říkal jsem si, tady že mě nemůžou najít, protože nevědí, kde jsem. Tak jsem byl asi hodinu schovaný za pytlem s obilím. No a pak jsem sešel po schodech dolů, došel jsem do toho skladu a říkám té vedoucí skladnici: 'Zavolejte do kanceláře ke mně, jestli tam jsou ještě ti vojáci.' Tak tam volala a sekretářka říkala: 'Jací vojáci?' 'Tady pan Valeš říká, že tam jsou nějací vojáci.' 'Ale ne, ti jeli k Daně.' To byla naše propagační pracovnice, která měla kancelář naproti. Oni si tam jeli pro nějakou barvu, protože chystali transparent na Prvního máje nebo na nějakou oslavu. Takže jsem si myslel, že přijeli pro mě, ale oni pro mě nepřijeli. A zajímavé bylo, že jsem z toho neměl žádný postih a že jsem vlastně už přestal, že jsem rozvázal pracovní poměr s vojenskou správou a s celou naší slavnou armádou, ale nikdy se nic nestalo."

  • "Tak jsme si dali pár piv a pak jsme vyrazili z hospody ke kulturáku, kde měla být ta zábava. Tam stály další máničky, měly už koupené lístky a nadávaly, že je nechtějí pustit dovnitř, že tam jsou nějací pořadatelé a že se jim nelíbí, že mají dlouhé vlasy. Najednou těch mániček tam bylo, nevím, snad tisíc, hrozně moc. A těch pořadatelů bylo málo, byli tři nebo čtyři. A dokonce se tam objevili dva policajti a měli zaparkované před tím kulturákem svoje auto. Myslím, že to byl nějaký Moskvič nebo co to bylo. No a jak ty máničky, jak my máničky jsme měly v sobě pár těch piv, tak jsme se rozhodly, že si to tam půjdeme s nimi vyříkat. Tak jsme všichni vylezli po schodech ke kulturáku a jak nás bylo hodně, tak jsme vyrazili, tam byla taková skleněná stěna, a tak jsme tam vyrazili to sklo, vnikli jsme dovnitř do takového předsálí a tam se to začalo mlít. Pak se do toho nějak zamotali i místní vesničani, kterým se nelíbilo, že tam jde taková parta vlasatců, tak nás zase vytlačili ven. A teď přišel ke mně nějaký kluk a říká: 'Hele, hele, ty vole, oni tam nechali toho tvého kamaráda.' A já jsem se otočil a viděl jsem toho Fašouna, jak tam chudák stojí opřený čelem ke zdi a nohy půl metru od zdi. A u něj policajt. No tak jsem osmnáctiletý kluk, ne? Vlezl jsem dovnitř, šel jsem k tomu policajtovi a říkám mu: 'Hele, pusťte ho! A když ho pustíte, tak všechno bude v pořádku a my všichni tady odsud odejdeme.' Ten policajt se na mě díval a říká: 'Jo, tak počkej.' Šel se poradit s tím druhým policajtem a za chvilku přišel. 'Tak si ho vezmi a vypadněte, ale musíte všichni vypadnout!' Vytáhl jsem Fašouna ven tím rozbitým vchodem na schody, tam všude byly ty máničky. A já jsem říkal: 'Tak jsme tady, zachránili jsme se!' A oni všichni: 'Jóóó!' A jak měli tu radost, tak rozhoupali toho policejního Moskviče a převrátili ho na střechu."

  • Full recordings
  • 1

    Louny, 22.09.2023

    (audio)
    duration: 02:25:20
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Když se někde sešlo víc mániček, vždycky nás vyhodili

Vladimír Valeš, Teplice, 1970
Vladimír Valeš, Teplice, 1970
photo: Archiv pamětníka

Vladimír Valeš se narodil 1. března 1958 v Ústí nad Labem. Maminka Angelina Babajevová pocházela z Ázerbájdžánu, s tatínkem Miroslavem Valešem se seznámila na univerzitě v Moskvě. Krátce po Vladimírově narození se rodina přestěhovala do Teplic, kde pamětník prožíval i rok 1968. Na střední průmyslové škole v Kadani se seznámil s kluky ze Žatce. Tehdejší režim je řadil mezi závadovou mládež. Školu nedokončil, odmaturoval až na stavební škole v Děčíně. V roce 1984 se přestěhoval do Žatce a začal se angažovat v místní kultuře. V revolučním dění zakládal Kulturní fórum, při promítání filmového klubu přečetl v žateckém kině Moskva prohlášení studentů. Začátkem 90. let natřeli s přáteli tank, který v Žatci stával jako upomínka na Rudou armádu, narůžovo. Podílel se na zpopularizování chmelařské historie regionu a stal se ředitelem Chmelařského muzea v Žatci. Byl vedoucím řídící skupiny pro zápis chmelařské krajiny a města Žatce do UNESCO. S návrhem napodruhé uspěli, 18. září 2023 byl Žatec do Seznamu světového dědictví zapsán. V roce 2023 žil Vladimír Valeš v Žatci.