The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Valenta (* 1921  †︎ 2011)

Tam chlapi zešedivěli za mlada

  • narozen 23. října 1921 v Hlinsku na Volyni

  • dne 15. března 1944 vstoupil v Rovně do 1. československého samostatného sboru

  • byl přidělen k smíšenému průzkumnému oddílu k 1. československé samostatné brigádě

  • prošel Dukelským průsmykem

  • po válce byl ve vojenské skupině Žatec

  • byl mu přidělen statek v Německé Libině (dnes Libina)

  • zemřel v březnu 2011

Josef Valenta se narodil 23. října 1921 v Hlinsku v polské části Volyně. V roce 1944 dobrovolně vstoupil do československého sboru. V jeho složkách prošel těmi nejtěžšími boji o Dukelský průsmyk a  Liptovský Mikuláš. Se svou ženou a malým synem, které musel opustit, se setkal až dva roky po válce, v roce 1947.

Josef byl jedináček a maminka Marie mu umřela, když mu bylo pouhých  deset let. Do školy chodil v Hlinsku, kde absolvoval pět tříd. „Učili jsme se tam polštinu, a česky jen hodinu týdně,“ vzpomíná. Po ukončení obecné školy pracoval doma na statku.

Válečná léta v Hlinsku

V září roku  1939 vypukla druhá světová válka a v rámci paktu Ribbentrop-Molotov  o rozdělení Polska obsadila Volyň sovětská vojska. Nový komunistický režim začal po celé zemi horečně zakládat kolchozy. Ani v Hlinsku tomu nebylo jinak a rodina Valentová byla i se svým dvacetihektarovým pozemkem nucena vstoupit. Za práci v kolchoze potom nedostávali žádný plat, jen naturální dávky, kterými se sotva uživili. Sovětský režim vydržel pouze necelé dva roky a i za tak krátkou dobu stačil napáchat spoustu zla. Další ideologie, která na Volyň přišla ale nebyla o nic lepší. V červnu  1941 přepadlo Volyň pro změnu nacistické Němcko. „Nezměnilo se dohromady nic. Rabovali jedni jak druzí. Co se dalo, to brali a předepisovali dodávky, jak ti, tak ti, ale korunu žádnou.“

Jako ve většině  vesnicích západní Volyně, i v Hlinsku do rodin chodili ozbrojení banderovci a doplňovali své zásoby.  Byli to členové Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kterým se zkráceně říkalo banderovci podle svého velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům, ale často jen terorizovali místní obyvatele. Hlavně ty, co neměli ukrajinskou národnost. „No tak banderovci, to bylo v každý dědině. Přišli a pojedli a vypili. Jednou k nám přišli akorát před posvícením. To bylo v neděli po Václavu. Maminka měla napečený koláče, tak pojedli všechno, co bylo a šli.“

V 1. československého samostatného sboru

Na jaře 1944 vytlačila Němce z Volyně  sovětská armáda. Volyňští Češi se začali hromadně hlásit do 1. československého samostatného sboru, který bojoval na východní frontě po boku Rudé armády. Dobrovolně vstoupil i Josef Valenta. Doma nechal svou ženu Olgu a teprve dvouletého syny Jaromíra. V Rovně byl 15. března 1944 zařazen do smíšeného průzkumného oddílu, který byl součástí 1. čs. samostatné brigády. Výcvikem prošel v Lucku a v Rumunské Bukovině, kam byli vojáci přemístěni. „Hned jak jsme přišli první den do toho Rumunska,  tak nás naložili na vagóny a odvezli nás. Hned jsme dělali zemljanky a tam jsme spali. Víte, jak vypadá zemljanka? Chvojí, začalo pršet, protékalo to s blátem na nás... Výcvik byl tvrdej, tam nás honili jako psy.“

Dne 6. září byl pan Valenta odvelen na frontu v blízkosti Krosna. Tam se  hned první den  kvůli špatnému spojení se štábem a zmatkům  málem dostal do zajetí. „Šok. Šok bylo všechno. My jsme jeli jako průzkumníci první a tam ležel ruskej voják a já jsem se ho ptal, jak je to daleko na frontu. A to bylo před samým Krosnem. A on povídá: ,Kilometrou dvacať,‘ dvacet kilometrů. A oni nás už brali po takové louce. Chtěli nás do zajetí Němci. Hned první den jsme se mohli trefit do zajetí.“

U Dukly přebýval delší dobu. Jeho hlavním úkolem bylo předávat zapečetěné zprávy mezi hlavním štábem a vojskem. Jako hlavní prostředek k dopravě používal  koně.  „Jezdíval jsem od hlavního štábu na frontu. Byl tam i motocyklista v tom smíšeným oddílu a tam bylo bahna, tam se nedalo jinak než na koni.“

Vojsko se dlouhé týdny pokoušelo přejít Dukelský průsmyk, který Němci velmi urputně bránili. Než se to podařilo, stálo to mnoho utrpení a lidských životů.  Takto na to Josef Valenta vzpomíná: „Tam chlapi zešedivěli za mlada. Si to představte, když do nás začali bít. Oni byli zastřílení a tam byla na Dukle taková úzká silnička a my jsme tama museli jít, jinak by jsme se tam nedostali. A oni byli na tu silničku zastřílení... No tak strach byl. Co se dalo dělat. Za náma byli polní četníci a museli jsme dopředu, protože jak by jsme zůstali, tak by bylo zle. I Svoboda, nahan v ruce, a jdem.“

Slovenské hranice překročil ve Vyšném Komárniku. Na slovenském území museli ještě tvrdě bojovat u Liptovském Mikuláši a při přechodu Malé Fatry. „Tam se hodně bojovalo, tam jsme to museli překonat přes ty hory  na Moravu a dostali jsme se do Velkých Karlovic.“ Konce  války se Josef Valenta dočkal až na Moravě v Přílepech u Holešova (u Zlína).

Po válce

Z Přílepů zamířilo vojsko směrem k Praze. „Potkali jsme tam transporty zajatých  Němců. To vedli Rusáci už z první linie. Veliký transporty Němců zajatých a to všechno vedli do Ruska.“

 Po krátké zastávce v Praze v kasárnách v Chotkových sadech byl převelen do Žatce k vojenské skupině Žatec. Josef Valenta byl ve vesnici Libočany hned u Žatce. Hlavním úkolem vojáků bylo zajistit pořádek. „Bylo nás vždycky pár na vesnici. To byla taková ostraha… Ve vesnici vázlo zásobování. Chodili jsme tam shánět živobytí . Tak byla pak bída a hlad.“

Dne 26. října 1945 byl demobilizován v hodnosti svobodníka a poslán do Německé Libiny (dnes Libina), kde mu byl přidělen statek s dvanácti hektary.

Roku 1947 za ním po dlouhém odloučení reemigrovala žena Olga se synem Jaromírem. Hospodářství si dlouho neužili. Po únoru 1948 bylo v Libině založeno JZD a rodině byla odebrána veškerá zemědělská půda. Josef Valenta odešel pracovat do JZD jako traktorista a v tomto zaměstnání zůstal až do důchodu. Na Volyň se podíval už jen jednou, v 60. letech minulého století. Svůj životní příběh vyprávěl v Libině v roce 2009.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)