Héctor Luis Valdés Cocho

* 1991

  • „Bojí se [kubánský režim]. Bojí se, protože poprvé v historii se před institucí kubánského režimu shromáždilo více než 500 lidí, kteří požadovali být vyslyšeni. Myslím, že San Isidro se stalo hořícím plamenem. Stalo se jiskrou, která tenhle plamen zažehla. Celá umělecká, intelektuální, novinářská komunita a všeobecně celá občanská společnost, byla natolik pobouřena z tak obrovské agrese proti 13 mladým lidem, kteří pokojně protestovali. Požadovali svobodu svého kamaráda a uzavření obchodů Volně směnitelné měny [MLC], které jsou pro běžného kubánského dělníka naprosto nedostupné, pro Kubánce, co od východu do západu slunce dře, aby naplnil své denní potřeby. Tohle pobouření zaselo to, co se děje teď. Přišel dav 500 mladých lidí, všichni do jednoho byli umělci, novináři a intelektuálové, nebyl tam jediný delikvent, jediný vrah, všichni jsme byli intelektuálové, umělci, aktivisté nebo novináři, a požadovali jsme, aby nás, prosím, tahle vládní instituce vyslyšela. Vyslyšení. Protože jsme si museli promluvit. Něco se tu rozpadalo na kousky a muselo se to spravit. Poklidným způsobem jsme vytvořili chaos, vytvořili jsme tenzi a strach kubánského režimu, a to s sebou po 27. listopadu [2020] veškerou vlnu represe a agrese vůči těm třiceti lidem, kteří vstoupili do dialogu, bez ohledu na to, jestli měli něco společného s hnutím San Isidro.“

  • „Cítím se svobodný. Necítím se být součástí téhle krádeže kubánské identity. Ale bolí to. Bolí mě, že mi ukradli mou vlajku, ukradli můj státní znak, ukradli mou zemi, mou palmu, mého ptáčka tocororo, mého motýla. Bolí mě to, že mi vyrvali všechny mé symboly a nedávají mi možnost je uctívat a milovat, a to jen proto, že smýšlím jinak než oni.“

  • „Kubánská mládež totálně odmítá castrismus. Kubánská mládež odmítá komunistický systém. Kubánská mládež a většina kubánského lidu nechce pro Kubu komunistický systém, protože více než 60 let přináší kubánské společnosti jen utrpení. Takže i když to neříkají otevřeně, i když je jen málo z nás, kteří každý den zvedají svůj hlas na veřejnosti, abychom řekli ‚dost‘, tak existuje lidé, kteří si ve svých domovech šeptem povídají o své touze skoncovat s komunismem.“

  • „Když si vezmeme nezávislou novinařinu oproti oficiálnímu tisku, tak ten, kdo dělá skutečně novinářskou práci, je jedině nezávislý novinář. A to navzdory cenzuře, kterou vláda předkládá nezávislým zpravodajstvím jako je například ‚14 y medio‘, ‚Cubanet‘ nebo ‚Diario de Cuba‘, což jsou agentury, které kubánská vláda cenzuruje. Ale jde o to, že ani v jednom typu novinařiny není svoboda projevu. Ani v oficiální žurnalistice, ani v bulvárním tisku, ani v nezávislé žurnalistice. Ani v jednom z nich není svoboda projevu. Proč že to tak je? Nezávislá žurnalistika dělá logicky nezávislou novinařinu, není řízena žádnou stranou, prostě dělá zpravodajství bez cenzury, aniž by se snažila zakrýt tohle a vypíchnout támhleto… Nezávislá žurnalistika přináší zprávy takové, jaké jsou. A proto nezávislé novináře cenzurují a pronásledují a zbavují je všech možných práv. Ale oficiální tisk taky trpí svobodou projevu. Proč že to tak je? Protože se musí stát mluvčím jediné strany, té komunistické, mluvíme v tomhle případě o novinách Granma. Noviny Granma to samy říkají na titulní straně: oficiální orgán Komunistické strany Kuby. Jinými slovy, nejste tisk, jste oficiálním orgánem strany. Ale tisk by měl být svobodný. Měl bys smět napsat článek, protože jsi novinář. Žurnalistika je nestranná, není zaujatá. A vidíme to v případě oficiálních novinářů jako Humberto López či Rafael Serrano, kteří se řídí scénářem, který jim šoupnou na stůl, a oni musí říkat přesně to, co říkají jejich šéfové. Jinými slovy, nejsou to novináři, jsou to jen mluvčí všeho, co režim nařídí. Takže na obou stranách – tedy v oficiální i nezávislé žurnalistice, všichni trpíme omezováním svobody projevu.“

  • „Jsem kontinuitou, pokračováním ilegality, ke které došlo před rokem 1959. Jsem ilegalitou 21. století, tedy roku 2020. A jsem kontinuitou otevřených očí Havanské univerzity. Tvrdím, že Havanská univerzita otevřela oči diktátoru Fidelu Castrovi a otevřela oči tisícům mladých lidí, kteří v té době na univerzitě studovali. A otevřela je mně a mnoha mladým lidem, kteří jsou teď sami ilegály ve vlastní zemi.“

  • Full recordings
Full recordings are available only for logged users.

Bolí mě, že si přivlastnili mého Josého Martí. Ale dnes, zítra a navždycky budeme bojovat za svobodu Kuby

Héctor Luis Valdéz Cocho
Héctor Luis Valdéz Cocho
photo: archivo del testigo

Héctor Luis Valdés Cocho je kubánský nezávislý novinář narozený 20. ledna 1991 v Havaně. Ve věku 29 let, kdy se rozhovor s ním uskutečnil, už je Evropským parlamentem považován za jednoho z pěti nejvlivnějších nezávislých novinářů na ostrově Kuba. Jeho otec opustil zemi v roce 1994 a Héctor v dětství odešel žít kvůli neshodám se svou matkou ke své babičce. Během tzv. zvláštního období 90. let začal Héctor zažívat, co obnáší studium v komunistické zemi s oficiální propagandou a tzv. školami v přírodně. Když se rozhodoval, na jaký vysokoškolský obor nastoupit, jeho pochybnosti o systému se ještě prohloubily. Nakonec nastoupil na Fakultu sociální komunikace na Havanské univerzitě. Během studií začal anonymně publikovat kritické články na svém blogu „Zvedni hlas, Kubo“ [Alza tu voz, Cuba], a když Státní bezpečnost nakonec zjistila jeho totožnost coby autora blogu, prošel si ponižováním, výslechy v centrále kubánské Státní bezpečnosti Villamarista, odmítání společností a tzv. akty zavržení, které však postupně formovaly jeho osobnost nezávislého novináře. Dlouho odolával tlaku režimu v Havaně, nakonec však i on emigroval do USA.