The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Valčíková (* 1933)

• narozena 9. srpna 1933 v Horní Lidči

• její bratr Ladislav Skřipka zapojen do protifašistického odboje

• po roce 1948 bratr emigroval do Německa

• otec Jan Skřipka v roce 1950 zatčen kvůli pomoci poskytnuté protikomunistickému odbojáři Antonínu Janošíkovi

• otec Jan Skřipka zemřel na Mírově v roce 1957

• nemohla se vyučit ani vystudovat kvůli plnění dodávek na znárodněném rodinném hospodářství

• celý život pracovala jako dělnice

• v roce 2020 bydlela v Horní Lidči

Růžena Valčíková (rozená Skřipková) se narodila 9. srpna 1933 v Horní Lidči. Její rodiče, Jan a Anna Skřipkovi, vlastnili velké hospodářství čítající asi třináct hektarů půdy. Veškerá činnost rodiny směřovala právě k údržbě velkostatku a práci na jeho chodu. Růžena měla ještě další tři sourozence, sestru Františku a bratry Jaroslava s Ladislavem. Všechny děti musely na hospodářství pomáhat, ať už šlo o to vyvést dobytek na pastvu, nebo posbírat čerstvě snesená vejce. „Ale měli jsme se moc dobře, tatínek byl veselá kopa, miloval nás. Dveře se u nás doma netrhly, protože k nám každý rád chodil,“ říká Růžena Valčíková. Jejich dny plynuly v pokoji a nikdo z nich zatím netušil, jak těžký osud je v příštím desetiletí postihne.

Bratr Ladislav měl být popraven

Psal se březen roku 1939 a v zemi byl vyhlášen nacistický protektorát. Růžena Valčíková vzpomíná, jak jejího nejstaršího bratra Ladislava okradli vojáci wehrmachtu: „Už ten začátek války byl hrozný. Láďa šel s koňmi do hor, aby je tam před Němci schoval, báli jsme se, že o ně přijdeme, a tatínek koně miloval. Jenomže oni ho chytili a ty koně mu vzali. Všechno mu vzali, ale pak ho pustili.“

Možná právě tam v horách se v Ladislavu Skřipkovi vznítil k okupantům odpor tak silný, že se během války zapojil do odboje. Koncem roku 1944 byly okolní kopce plné partyzánů, kteří se snažili navázat kontakt s místními, protože potřebovali materiální pomoc a podporu. Ladislav Skřipka pomáhal odbojářům shánět zbraně. Jedné noci si však pro něj přišlo gestapo.

Situace vypadala zle, neboť za takovou činnost hrozil Ladislavovi trest smrti. Díky úplatku, kdy Skřipkovi načerno zabili prase, se však podařilo Ladislava z vězení dostat na svobodu. Tuto událost detailněji popisuje Růženin bratr Jaroslav Skřipka v rozhovoru pro Paměť národa. Růžena Valčíková o účasti svého bratra v odboji neměla ani tušení. Z té doby si pamatuje jen to, že mu na četnickou stanici v Horní Lidči, kde byl Ladislav krátce vězněný, nosila obědy.

Z osvobození v roce 1945 si Růžena Valčíková dobře vybavuje rumunské vojáky. „Přišli od Valašských Klobouků. A nastěhovali se k nám. Během chvíle jsme se celá rodina museli vystěhovat do jedné světnice. Sestra, když přišla ze školy, se ani nemohla dostat domů. Stáli tam s puškami a nechtěli ji pustit dál, až pro ni tatínek musel dojít. Na druhý den pak odešli,“ vypravuje pamětnice. Vojáci se prý ve vsi celkově chovali dost neurvale. U sousedů kradli, zabíjeli dobytek a mnoho otců před nimi muselo ukrývat dcery.

Bratr emigroval hned po nástupu komunismu

V únoru roku 1948 se vlády ujala komunistická strana. Od začátku bylo všem jasné, že rodiny vlastnící velké statky to nebudou mít jednoduché. Mašinerie útlaku a zastrašování si začala vybírat první oběti. Skřipkovi nebyli výjimkou. Novou situaci opět nejhůře snášel Růženin bratr Ladislav. Krátce po komunistickém puči se prý s nějakými straníky dokonce popral. A již v červnu téhož roku se rozhodl pro emigraci. Zde se začíná odvíjet příběh, který celou rodinu navždy poznamenal.

Ladislav Skřipka si pro svůj útěk za hranice vybral dobu, kdy měl v Praze proběhnout XI. všesokolský slet. Domluvil se s dalšími kamarády a společně v zapůjčeném autobusu vyjeli k hlavnímu městu. Prahu však minuli a pokračovali do Krušných hor, kde se jim skutečně podařilo hranice překročit. Mezi uprchlíky se nacházel také Antonín Janošík, který se později stal agentem-chodcem a kterého komunisté spolu s dalšími popravili v procesu s odbojovou skupinou Světlana. Janošík je pak poslední částí mozaiky v pohnutém příběhu Skřipkových.

Po Ladislavově útěku rodina nic netušila. Komunistická Státní bezpečnost však měla svoje podezření a začala se o Skřipkovy více zajímat. „Pořád se na Láďu chodili ptát. Kontrolovali nám poštu. My jsme mysleli, že je v Americe, rodina tam měla příbuzné, ale on byl mezitím v Německu,“ vzpomíná Růžena Valčíková. S bratrem se již nikdy nesetkala. Po pádu komunismu v roce 1989 se za ním do Stuttgartu vypravili její synové. Ladislav po nich tehdy každé ženě z rodiny poslal zlatý prstýnek.

Smyčka se utahuje

Psal se podzim roku 1949, když Růženina otce navštívil Rudolf Lenhard, muž, který patřil k hlavním postavám protikomunistické organizace Světlana. Ta vznikla již v roce 1948 jako reakce na aktuální události a nesla jméno dcery svého zakladatele Josefa Vávry-Staříka. Lenhard žádal Jana Skřipku o nocleh pro jednoho ze svých spolupracovníků a Jan mu vyhověl. Mužem, který u Skřipkových krátce nato přenocoval, nebyl nikdo jiný než Antonín Janošík.

O půl roku později došlo k hromadnému zatýkání. Málokdo z odbojářů tušil, že Světlana je již od počátku svého vzniku infiltrována agenty Státní bezpečnosti, kteří dva roky sbírali informace a čekali na svoji příležitost. V procesech, které pak proběhly na různých místech Moravy, padlo třináct rozsudků smrti, čtrnáct doživotních trestů a dále pak několik desítek trestů, jejichž délka odnětí svobody přesahovala deset a více let. Jan Skřipka byl v dubnu 1950 během jednoho z procesů, který probíhal v Gottwaldově, odsouzen k patnácti letům. Propuštění se nedožil.

Tatínek měl vymlácené zuby

„Když tatínka zatýkali, nebyla jsem doma, ale na školním výletě na Macoše. Cestou domů v Kloboukách k nám do vlaku přistoupil bratranec a že: ,Růžo, vašeho tatínka sebrali. Všechny je sebrali!‘ Já už jsem nemohla vejít ani domů, jak jsem plakala. Byl tam strašný nepořádek, oni [StB] všechno rozházeli. A všichni jsme doma brečeli,“ vzpomíná Růžena Valčíková. Jana Skřipku zpočátku věznili v Ostravě a potom jej převezli do obávané věznice Mírov. Růžena otce v Ostravě navštívila. „Vypadal velmi zle a měl vymlácené zuby,“ říká pamětnice. 

Rodina zůstala bez mužské síly. Růženinu bratrovi Ladislavovi bylo tou dobou třináct let a sotva mohl zastat veškerou tvrdou práci, kterou do té doby vykonával jeho otec. Režim Jana Skřipku odsoudil nejen k trestu odnětí svobody, ale zároveň také ke ztrátě veškerého majetku a propadnutí občanských práv. „Na hospodářství, tedy v domě jsme směli zůstat, ale nic už nám tam nepatřilo. Koně, krávy, postroje, chomouty, o všechno jsme přišli. Ani prase jsme si nemohli pro sebe zabít,“ vypravuje pamětnice. Komunisté zároveň rodině navyšovali povinné dodávky tak, aby se nedaly splnit. Růžena Valčíková si dodnes pamatuje hlas znějící z obecního rozhlasu: „Anna Skřipková opět nesplnila dodávky!“ 

Po třech letech tvrdé dřiny a života bez manžela zemřela Anna Skřipková na celkové vyčerpání organismu. Sourozenci Skřipkovi přišli o matku. Část jejich rodiny přebývala v pohraničí na Šumpersku. Byli to manželé Liškovi, kteří se rozhodli, že dětem pomůžou, a nastěhovali se za nimi na zabavený statek. Rodina napsala několik žádostí o prezidentskou milost, ale nebylo jim vyhověno. Režim jim nevyšel vstříc ani v tom, aby se jejich otec mohl zúčastnit manželčina pohřbu.

Pohřeb se zakazuje a pozůstatky nebudou vydány 

Jan Skřipka zemřel na Mírově o čtyři roky později, v roce 1957. Růžena Valčíková si dobře pamatuje den, kdy v podvečerních hodinách přišel telegram, v němž stálo: „Jan Skřipka zemřel, účast na pohřbu není povolena, pozůstatky nebudou vydány.“ Rodina se rozhodla okamžitě jednat. Ještě téže noci se vypravili na Mírov. Ráno o půl sedmé stáli pod otevřeným oknem, odkud jim kdosi úsečně sdělil, že jejich otec skutečně zemřel a že jeho tělo bylo odvezeno na pitevnu, pravděpodobně do Olomouce. „Když jsme potom v Olomouci jeli tramvají do nemocnice, jeden pán se mě ptal: ,Co jsi tak smutná? Za kým jedeš? Koho tu v nemocnici máš?‘ Řekla jsem mu: ,Mám i nemám,‘“ vzpomíná Růžena Valčíková. 

Toho dne se jim tatínkovo tělo vypátrat nepodařilo, ale o několik dní později zaklepal na okno Skřipkových soused s tím, že v Olomouci je pro ně zařízeno předání urny. Když tam však dorazili, zřízenec jim ukázal dokument, kde ve věci ostatků Jana Skřipky stálo: „Nevydávat.“ Teprve o deset let později, během pražského jara, se Růženinu bratru Jaroslavovi podařilo urnu s popelem získat v Praze na Pankráci, kam ji mezitím převezli. 

Po revoluci nám majetek vrátili, ale to nejcennější je nenahraditelné

Růžena byla v tu dobu již provdaná za Jana Valčíka. Měli spolu dva syny, Honzu a Vladislava. Od režimu již měli relativní klid, jen se jako rodiče museli jít zpovídat do školy, proč chodí do kostela. „Ředitel si nás zavolal, jak je to možné, a že se děti nedostanou na studia. Ono to bylo stejně jedno, protože oba kluci se pak jen vyučili. A kostel jsem navštěvovala pořád,“ říká Růžena Valčíková.

Sama vychodila pouze základní školu. Kvůli tomu, že jako dítě musela dřít na znárodněném statku poté, co jejího otce uvěznil komunistický režim. Většinu života pak pracovala jako kuchařka ve školní jídelně. Když v roce 1989 režim konečně padl, Valčíkovi se radovali. Postupem času se rodině podařilo ukradený statek získat zpět. Jediné, co již nikdy nahradit nešlo, byly zbytečně zmařené životy Růženiných rodičů.