The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Valášková (* 1923)

V Sudetech ukrývali partyzány

  • narozena 2. května 1923 v Dlouhomilově

  • v roce 1932 se rodina přestěhovala do obce Doubrava na Těšínsku

  • v říjnu 1938 rodina vyhnána Poláky z Doubravy

  • od roku 1944 v domě v Dlouhomilově ukrývali partyzány

  • pamětnice fungovala jako spojka partyzánů – předávala zprávy, dodávala potraviny, léky a zbraně

  • od roku 1945 žije v Javorníku

Za druhé světové války prokázala Irena Valášková velkou odvahu. V Dlouhomilově, tehdy ležícím v Sudetech a sousedícím s několika německými obcemi, její rodina ukrývala skupinu partyzánů. Tehdy jedenadvacetiletá pamětnice nejen že fungovala jako spojka a předávala zprávy mezi jednotlivými odbojovými a partyzánskými skupinami, ale starala se také o zásobování partyzánů a sháněla jim potraviny, léky i zbraně.

Poláci je vyhnali z domu

Irena Valášková, za svobodna Boxanová, se narodila 2. května 1923 v Dlouhomilově na Šumpersku. Její sedmičlenná rodina tam bydlela v podnájmu, ale v třicátých letech minulého století se kvůli velké hospodářské krizi odstěhovali. Otec totiž dlouhodobě nemohl najít zaměstnání, a tak rodina odešla do obce Doubrava na Těšínsku, kde otec nastoupil do místního černouhelného dolu. V obci ale zůstali jen šest let. Když totiž Němci začali po mnichovské dohodě okupovat Sudety, Poláci zabrali Těšínsko a s ním také obec Doubrava. Boxanovi se museli do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. „Vzali jsme si jen, co jsme unesli, a šli jsme pryč,“ dodává pamětnice.

Rodina se přestěhovala do Velké Bystřice do domu otcovy sestry. Také Dlouhomilov s českým obyvatelstvem patřil do oblasti Sudet zabrané Německem. Matčin bratr František Gecl se z něj s rodinou vystěhoval. Jako bývalý legionář měl obavy z nacistické perzekuce. Svůj dům v Dlouhomilově pak dal k dispozici Boxanovým. Rodina se tak opět vrátila do Dlouhomilova. Kompletní ale dlouho nezůstala, protože nezaměstnaný otec musel na nucené nasazení do Německa a domů se vrátil až po válce. Irena Valášková měla v té době již za sebou měšťanskou školu, a tak nastoupila do zaměstnání v přádelně lnu a bavlny v nedalekém Sudkově.

Naproti domu německá posádka a v domě partyzáni

Už v roce 1941 se v blízkém Zábřehu začala organizovat odbojová skupina Národní sdružení československých vlastenců, která navazovala styky s dalšími odbojovými buňkami v okolí. K hlavnímu rozmachu odbojové činnosti ale došlo v roce 1944. Nacisté tehdy také odboj v kraji tvrdě potlačovali a zatkli přitom desítky odbojářů. Mnohým z nich se ale podařilo před zatčením uprchnout a v okolních lesích pak založili partyzánské skupiny. A právě někdy v té době do domu Boxanových přivedla dvaadvacetiletá Marie Holoušová z Brníčka skupinu partyzánů. Irena Valášková vzpomíná, že se nacházeli ve špatném zdravotním stavu. Jeden měl zánět okostice a další přišel při manipulaci se zbraní o několik prstů na ruce. Matka pamětnice Marie Boxanová je přijala, přestože v protější škole sídlila německá posádka. Po nocích pak u kurníku vykopali bunkr, v němž se partyzáni ukrývali přes den a v noci pak přespávali na půdě. „Hlínu z bunkru jsme dali pod stromy a do hnoje a lidé se ptali, jak to, že máme tolik hnoje. Říkali jsme, že máme kozu. Píchali do toho a věděli, že je tam hlína. Tak jsme odpovídali, že jsme sázeli stromky. Tak to nakonec bylo dobrý,“ vypráví pamětnice.

Irena Valášková bohužel nezná jména všech partyzánů, kteří se u nich ukrývali. Navzájem si většinou říkali přezdívkami, aby nedošlo k jejich prozrazení a neohrozili tím své rodiny. Pamatuje si jen jméno velitele skupiny Jiřího Kožouška a také Ladislava Maňku. Úkryt u Boxanových sloužil jen k doléčení partyzánů, a jakmile se uzdravili, přešli do bunkru v lese. V domě se partyzáni ukrývali několik měsíců, ale jejich počet a složení se často měnily. Nejvíc jich prý bylo šest.

Velkou starost znamenalo jejich zásobování. Rodina už tak měla nedostatek potravin. Irena Valášková vzpomíná, že jim pomáhali další odbojáři a také místní pekař jim dodával chléb a řezník odřezky masa. Jídla přesto neměli nazbyt, a tak partyzáni vykradli místní řeznictví. V obci pak proběhlo vyšetřování a četníci přišli na kontrolu i k Boxanovým. „Nakoupila jsem pepř a rozsypala ho tak, aby to psi nenašli, a naštěstí to prošlo,“ dodává pamětnice.

Jedenadvacetiletá Irena Boxanová spolu s Marií Holoušovou ale také fungovaly jako spojky a předávaly zprávy mezi jednotlivými odbojovými a partyzánskými skupinami. Dokonce partyzánům nosily léky a zbraně. Léky za úplatu potravinovými lístky získávaly od německého lékárníka v Zábřehu a zbraně od jedné odbojářské rodiny z Postřelmova. A právě při návratu z Postřelmova je zastavili četníci. „Šly jsme samy dvě. Flintu jsme daly do gatí. Tehdy se nosily takové pumpky, tepláky. Cestou jsme potkaly četníky a ti se nás ptali, co tam děláme, že je noc. Řekly jsme, že se teprve stmívá a že jsme píchly kolo. Jak jsme je viděly, tak jsme schválně povolily ventilek a šly pěšky. Ale jak chcete chodit s flintou v gatích... Takže potom jak zašli, tak jsme ji daly přes kolo.“

Irena Valášková také vzpomíná, že partyzáni z domu se zapojili do několika sabotážních akcí. V posledních měsících války jich v okolních obcích proběhlo několik. Nikdy o tom ale nemluvili, a tak neví, o které se konkrétně jednalo.

Za převádění přes hranice vyhodili manžela ze Sboru národní bezpečnosti

Boxanovi měli štěstí a gestapo na ně nepřišlo. Válku přežili i všichni partyzáni, kteří se u nich ukrývali. Dva měsíce po osvobození se domů z nuceného nasazení vrátil také otec. Krátce poté pamětnice se skupinou mladých lidí odešla do příhraničního Javorníku. Do tohoto německého městečka dorazila jako jedna z prvních osadnic. Nejprve pracovala v místním pastvinářském družstvu a následně jako úřednice na národním výboru.

V roce 1947 se provdala za Františka Valáška. Ten za války sloužil jako protektorátní četník u Uherského Brodu, kde také aktivně působil v odbojové skupině Carbon. Hned po osvobození ho přeložili do Javorníku, kde se stal členem nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti. Do města přišel jako jeden z prvních Čechů. Přes blízké hranice prý pomohl přejít dvěma mužům. Jeden z nich chtěl odejít za svou německou manželkou, kterou spolu s ostatními Němci z Javorníku v roce 1946 odsunuli do některé z okupačních zón Německa. V roce 1948 za to dostal výpověď ze Sboru národní bezpečnosti.

Irena Valášková byla po práci na MNV Javorník zaměstnána až do penze v roce 1978 v místní pekárně. Manžel, s nímž měla dceru a syna, zemřel v roce 1982. V roce 2016 žila pamětnice stále v Javorníku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)