The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ljuba Václavová (* 1941)

Žij tak, aby se na tebe hezky vzpomínalo, až už tu nebudeš

  • narodila se 19. května 1941 v Praze

  • byla svědkem bombardování Vysočan 25. března 1945

  • studovala operní zpěv na konzervatoři

  • roku 1961 vstoupila do KSČ

  • v roce 1966 byla ze strany vyloučena

  • pracovala jako asistentka režie v Československé televizi a ve Filmovém studiu Barrandov

  • v období normalizace žila v profesním ústraní

  • aktivně se účastnila revolučního dění kolem 17. listopadu 1989

  • po sametové revoluci působila v Nezávislém tiskovém středisku, Občanském fóru, týdeníku Respekt, spolupracovala s Československou a poté Českou televizí

  • je autorkou debatního cyklu Respektování a mnoha filmových dokumentů

  • jako fejetonistka spolupracovala s Lidovými novinami, českým vysíláním BBC a Rádiem Česko

  • mnoho let působila v Radě Asociace režisérů a scenáristů

  • padesát sedm let žije v manželství s hudebním skladatelem Jiřím Václavem, je matkou tří dětí

Životní příběh Ljuby Václavové začíná 19. května 1941, kdy se narodila Idě a Vladimíru Černým. Otec pamětnice byl povoláním lékař a v soukromém životě byl nadšený sokol, který za války aktivně působil v organizaci Jindra.[1] Matka (z matčiny strany Chorvatka) byla majitelkou prosperujícího módního salonu.[2] Vedení návrhářského salonu matku pracovně vytěžovalo, a tak byla pro malou Ljubu nejdůležitějším člověkem babička z otcovy strany, která se o ni starala. Celá rodina, včetně dvou mladších bratrů, žila v Praze v Hlávkově paláci ve Vodičkově ulici, avšak pamětnice trávila v dětství většinu času v Ústí nad Orlicí u své babičky.

Bombardování Vysočan a odsun Němců

Jako dítě, které se narodilo v průběhu druhé světové války, vzpomíná, že sice věděla, že válka probíhá, ale nechápala plně její význam a celkově pro ni byla tato doba naprosto bezpečná. Strach z války si vybavuje jen při náletech na Prahu v letech 1944 a 1945.[3] Živě si pamatuje ukrývání ve sklepech během náletů a strach a pláč sousedů, kteří byli ve sklepě schovaní s nimi. Důležitá je pro ni vzpomínka na bombardování továrny v pražských Vysočanech, které viděla na vlastní oči, a dodnes si pamatuje, že se bombardovalo v neděli, aby v továrně nebyli zaměstnanci.[4] Nad oblast Vysočan, Kbel, Čakovic a dalších městských částí se sneslo 650 letadel americké 15. letecké armády, která krátce před polednem vybombardovala strategické cíle. Vzpomíná také na ostřelování lokomotiv v Běchovicích, kde prožila úplný konec války. Cílem těchto útoků nebylo ublížit lidem, ale zastavit provoz na tratích a tím pádem i dovoz materiálu do Německa.

Jako dítě se letmo setkala s odsunem německého obyvatelstva ze Sudet. Léto před nástupem na základní školu (1947)[5] strávila pamětnice v Aši, kde se setkala se dvěma učitelkami čekajícími na odsun. V domě u svého strýce, kde byla v té době na návštěvě, našla v odlehlém pokoji spolu se svou sestřenicí hračky po německých dětech. Pro malou holčičku byly tyto hračky úžasné a nedosažitelné. Šla se zeptat otce, jestli si s nimi může hrát, ale otec jí to přísně zakázal: „To je lidí, kteří museli odejít, lidí, kteří to tu museli nechat, a jestli si něco vezmeš, tak si mě nepřej. To by byla krádež.“

Perzekuce kantorů a posudky pro spolužáky

Na základní školu nastoupila v roce 1947. Po únorovém převratu se ve škole všechno změnilo a kantoři, kteří se odmítli podvolit vůli KSČ, byli na přelomu čtyřicátých a padesátých let perzekvováni.[6] Ljuba Václavová vzpomíná na třídního učitele a zároveň ředitele ZŠ Karla Veselého, který byl krátce po únoru 1948 odveden a už se nikdy nevrátil. Místo něj nastoupil tzv. dělnický ředitel, který byl v pedagogice zcela nekompetentní. Po prázdninách v září 1948 do třídy přibylo několik nových spolužáků, kteří přišli ze zrušených jazykových škol. Za odvedeného třídního učitele nastoupil nový třídní učitel Otto Radechovský. Ten dětem před letními prázdninami v hodině dějepisu řekl, že „byla strašná válka a po válce jsme začali šťastně žít, ale přišli lidé se zlými úmysly a už v tom nežijeme“. Několik rodičů na základě této věty požádalo, aby byl pan učitel Radechovský odvolán. Pamětnice se po domluvě se svými rodiči vrátila z prázdnin o několik dní dříve a spolu s dalším spolužákem napsali dětskou petici proti odvolání pana učitele Radechovského, kterou podepsalo čtyřicet rodičů. Tuto petici pak se spolužákem odnesla na ministerstvo školství, kde jim bylo slíbeno, že se pan učitel vrátí. Od té doby ho už ale neviděla ani ona, ani jiní spolužáci. Dalším odvolaným kantorem byla řádová sestra[7] Marie Viktorína, učitelka náboženství, která rovněž jednoho dne zmizela, a to nejspíš v rámci akce „Ř“.[8]

Šikanu ze strany kantorů zažily i děti ve třídě, které většinově pocházely z rodin malých živnostníků. Ty někteří kantoři označovali za „děti třídních nepřátel“. „Nenávist může být založena na různých věcech, ale založit ji na třídním nepřátelství, to bylo strašně špatný, protože ten, kdo byl dobrého, dělnického původu, mohl na školy, a kdo byl z takových rodin (živnostníků), měl problém se na školu dostat. Teď se musel najít způsob, jak se proti tomu bránit nebo jak to obejít...“ Pamětnice s dalšími spolužáky našla díky radě své učitelky schůdnou cestu, jak se z této situace dostat. Spolu s několika dalšími premianty ročníku založili na škole Svaz mládeže, což jim umožnilo napsat posudky na své spolužáky. Ty pak samozřejmě napsali tak, aby se každý dostal na dobrou střední školu, což se také, až na jednu výjimku, povedlo. Ze základní školy zamířila na střední školu ve Štěpánské ulici (dnes gymnázium).

Z doby padesátých let také vzpomíná na čas strávený na chalupě a postavení drobných zemědělců a tkalců v Krkonoších, pro které bylo těžké vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), za což byli trestáni nedostatkem potravin v tamní oblasti. Pokaždé, když  rodina přijížděla na chalupu, vozila si raději všechny trvanlivé potraviny z Prahy, aby místním nevykupovala zboží z místního konzumu.

Osudná chyba

Na jedenáctiletce ve Štěpánské ulici strávila jen jeden rok, protože složila zkoušky na konzervatoř, kde  studovala operní zpěv a připravovala se na studium operní režie. Zatímco na střední škole zažila šikanu ze strany kantorů, konzervatoř popisuje jako „úplně jiný svět. Tam se bavilo o kumštu a o muzice samozřejmě“ a byla tam alespoň zpočátku spokojená. Spolu s několika spolužáky se jí podařilo založit školní časopis. Časopis byl pod dohledem ministerstva, úvodníky byly poplatné době, ale jinak měli studenti volnou ruku v publikování recenzí, událostí a informací z muzikantského světa.

Právě na konzervatoři v roce 1961 učinila důležité rozhodnutí, kterého později hluboce litovala, trápilo ji více než čtyři léta a trápí ji dodnes. Zkušenosti ze základní školy, kde vstoupila do Svazu mládeže, aby mohla napsat na své spolužáky kladné posudky nutné pro přijetí na střední školu, ji dovedly ke vstupu do KSČ. Cílem vstupu do KSČ bylo „naředit“ složení základní organizace KSČ na konzervatoři, aktivně vystupovat a měnit tak věci k lepšímu. „Poučená tím, jak jsme si udělali tu organizaci na základní škole a dostali se na střední školu, jsem si myslela, že když je člověk šikovnej a chytrej, tak že i tenhle režim může nějakým způsobem obejít...“ Velmi rychle však pochopila, že se zmýlila. Stranická morálka se přísně dodržovala a všechno, co bylo předneseno, nebylo diskutováno, ale ihned odsouhlaseno. O další změnu se pamětnice přestala snažit poté, co se po třetí schůzi výboru psychicky zhroutila. Jak sama říká, pochopila totiž, že s celou situací jednotlivci nemohou pohnout.

V profesním ústraní a odchod ze strany

Za vstup do KSČ se natolik styděla, že se rozhodla, že se nebude pokoušet o studium na vysoké škole. Uvědomila si totiž, že by ji přijali především proto, že je ve straně. Rozhodla se, že bude pracovat jako asistentka režie v ČT a ve filmovém studiu Barrandov, kde mohla uzavírat pracovní smlouvy, nikoli pracovní poměr. Smlouvy jí do jisté míry zaručovaly, že ji nikdo nebude lustrovat a nutit ji, aby jako členka pracovala pro stranu. Zároveň se však bála ze strany vystoupit. „Já jsem z nich dostala prvně v životě strach. Poprvé a naposled jsem se v životě skutečně bála toho mlčení, tý příšerný organizace, toho, že jsme všichni stejní a myslíme stejně, že všechno odsouhlasíme.“ Strach z KSČ ji vedl až k iracionálnímu myšlení. Doufala, že pokud zmizí a nikdo se o ni nebude zajímat, vypadne ze systému, zapomene se na ni a její členství zanikne. To se však nestalo, a tak se v roce 1966 rozhodla, že na schůzi strany v Československé televizi (kde tehdy pracovala jako asistentka) požádá o vystoupení z partaje. Její tehdejší ředitel Jiří Pelikán ji však vyvedl z omylu, když jí řekl, že není možné dobrovolně vystoupit ze strany, že může být jedině vyhozena. „‚Tak mě vyhoďte!‘ A opravdu jsem hrdě odešla středem.“

Veškerému dění po roce 1967 se vyhnula, protože měla tři malé děti, se kterými trávila čas v ústraní na chalupě. Dvacet let se ke své profesi nevrátila. V osmdesátých letech, kdy se chtěla připojit svým podpisem k Chartě 77 a vyjádřit odpor proti režimu, ji Petr Pithart požádal, aby jim „lidi, jako jste vy, kryli záda“, čímž by nejvíce pomohli. U Václavových tedy měli odpůrci režimu vždy otevřené dveře a pamětnice s rodinou pomáhala, s čím bylo potřeba. Později podepsala petici Několik vět, ale jak sama říká, „to už bylo v době, kdy se nám nemohlo nic stát. To už bylo uvolněný a všude to tady praskalo.“ Z profesního ústraní se definitivně dostala až s rokem 1989 a příchodem sametové revoluce. Do té doby se živila spíše hůře placenými pracemi a vyhazov z KSČ se podepsal i na osudu jejích tří dětí. Všechny tři absolvovaly základní školu s rozšířenou jazykovou výukou (francouzština) a ve studiu jazyků pokračovaly na středních školách a soukromým studiem. Nejstarší dcera přes několikrát dobře vykonané zkoušky na vysokou školu přijata nebyla, syn po prvních, úspěšných zkouškách musel nastoupit do pracovního procesu, ale po dalších, opět úspěšných zkouškách mu to už bylo umožněno. Mladší dcera se na studia dostala až po třetích zkouškách, musela ale vyměnit studia jazykového oboru za studia na pedagogické fakultě.

Revoluční týdny a aktivní vstup do veřejného prostoru – Respektování

Poslední rok Husákova režimu (1989) probíhaly v Praze masové demonstrace, kterých se samozřejmě rodina Ljuby Václavové zúčastnila. Oficiálně povolené manifestace, jež se konala 17. listopadu, se ale pamětnice nezúčastnila, protože odjela s mužem a malým vnoučetem na chalupu v jižních Čechách. Hned 18. listopadu se však do Prahy vrátili a celá rodina se aktivně zapojila do aktuálního dění. Pamětnice dala podnět k sepsání petice žen, kterou podepsaly přední české spisovatelky, herečky, pracovnice v kulturních institucích a stovky dalších žen, které se zúčastnily manifestací v prvním revolučním týdnu. Petici odevzdala na OF. Jejím hlavním sdělením bylo, „že jsme mámy, že jsme babičky a že tohle nechceme. Nechceme, aby nám mlátili děti.“ Její syn Petr, který v té době studoval filmovou režii na FAMU, se vydal točit záběry z ulice a ve chvíli, kdy se o dění začala aktivně a v rámci možností nezkresleně zajímat i Československá televize, pomáhal v praktických akcích. Dcera Veronika byla členkou stávkového výboru na PF.  

Díky přátelským vztahům s odpůrci režimu Ljuba Václavová pracovala v Nezávislém tiskovém středisku, poté v Občanském fóru a pak v týdeníku Respekt.[9] Nezávislá televize jako akciová společnost byl pokus různých lidí od filmu a televize postavit televizi, která by vytvářela pořady nezávislé na státu a státní televizi. Zpočátku natočila několik pořadů, které odvysílala tehdy ještě státní Československá televize, ale z hospodářských důvodů a z důvodu nedostatku zkušeností Nezávislá televize brzy zanikla.

Pamětnice byla členkou správní rady Výboru dobré vůle Nadace Olgy Havlové. V nadaci působí dodnes jako předsedkyně poradního sboru Fondu vzdělání, protože „od začátku jsem cítila (právě s tou špatnou zkušeností z komunismu), jak je důležitý postavit občanskou společnost a jak musíme dělat všecko pro to, aby vznikly tyhle organizace, který budou lidem nějakým způsobem nápomocný. A Olga byla první, která nadaci založila, a dodneška ta nadace funguje velice dobře.“ 

V roce 1991 pamětnice založila Debatní klub Respekt v Divadle v Řeznické a v produkci svého manžela debaty natáčela pod názvem Respektování, které pak televize vysílala do konce roku 1993. Cílem cyklu bylo postavit vedle sebe názory politiků, laiků a odborníků na vybrané téma. Za režii a dramaturgii tohoto cyklu obdržela v roce 1993 cenu Českého filmového a televizního svazu (FITES) Trilobit.[10] Na konci roku 1993 se jako dramaturgyně a režisérka pořadu neshodla s vedoucím debaty Vladimírem Mlynářem a spolupráce s Respektem pro ni skončila. V debatních pořadech však pokračovala pro Nadaci Film a sociologie, tentokrát na sociologická témata nově vznikajících filmů, které pravidelně vysílala ČT.

Od debatních pořadů k dokumentárním filmům

Zkušenost režisérky a dramaturgyně debatních pořadů a spolupráce s Pavlem Kouteckým ji v roce 1995 dovedly k natáčení prvních dokumentárních filmů s tématy přistěhovalců, Romů a opuštěných dětí. „Bylo mi padesát pět let, když padla první klapka.“ V dalších filmech se věnovala především tematice dětí z dětských domovů a zlidštění zázemí pro staré lidi. Její cyklus krátkých dokumentů Co je to doma? měl více než osmdesát dílů, další dokumenty byly o dětech přistěhovalců, dětech s různým postižením, o školách, které byly a jsou výjimečné. „Pak jsem byla už tak unavená z těch sociálních dokumentů, že když jsem viděla v Respektu text od Václava Cílka, kterého tehdy v televizi ještě nikdo neznal, o cestách po české krajině, tak jsem mu zavolala, že se sejdeme, že to chci točit...“ Nakonec se na natáčení domluvili a vznikl dokumentární film Putování starými cestami[11] a mnoho dalších dokumentů s tématem krajiny. Od tématu krajiny plynule přešla k natáčení polohraných dokumentů o osobnostech českého národního obrození (B. Němcová, K. Sabina, K. Havlíček Borovský), kterým se věnuje dosud. V plánu má ještě natočit dokument o Janu Nerudovi.

[1] Obec sokolská v odboji https://cs.wikipedia.org/wiki/Obec_sokolsk%C3%A1_v_odboji, vyhledáno dne 30. 4. 2017.

[2] Před nástupem komunistické strany k moci matka Ljuby Václavové šila kostýmy pro Věru Ferbasovou, Adinu Mandlovou, Lídu Baarovou a další české herečky. Po nástupu komunistů k moci musela odevzdat celý podnik a sama se v něm stala zaměstnancem s polovičním platem než ostatní zaměstnanci. 

[3] 15. listopadu 1945 bombardování městské elektrárny v Holešovicích, 25. března 1945 útok na strategické cíle v Libni, Kbelích a Vysočanech, 3. března – 30. dubna 1945 útoky na lokomotivy a kolonu německých uprchlíků. Vše americkými letadly.

[4] Detailně o náletu: http://www.praha9.cz/o-praze-9/predstaveni-regionu/historicke-okenko/historicke-stripky/nalet-na-prahu-25-brezna-1945, vyhledáno dne 30. 4. 2017.

[5] I když je organizovaný odsun běžně datován nejdéle do listopadu 1946, pamětnice si je jistá, že v případě setkání s učitelkami čekajícími na odsun šlo o léto 1947.

[6] Více o perzekuci nepohodlných učitelů například v Katolickém týdeníku: http://www.katyd.cz/clanky/perzekuce-pedagogu-v-dobe-komunismu.html, vyhledáno dne 30. 4. 2017.

[7] Pamětnice v prvním rozhovoru uvedla, že byla z řádu voršilek, to však během druhého rozhovoru upravila na Kongregaci šedých sester III. řádu sv. Františka. Více k historii http://www.sedesestry.cz/historie/

[8] Akce „Ř“ je krycí název pro nezákonné zavírání ženských klášterů a rušení ženských řeholních řádů v komunistickém Československu. Tomuto zavírání předcházela tzv. Akce „K“, která nezákonně zavírala mužské kláštery a mužské řeholní řády. Samotná Akce „Ř“ probíhala ve dvou etapách. První fázi komunisté zahájili 26. července a trvala až do 15. srpna 1950. Druhá vlna se udála v noci z 27. na 28. září 1950. Celá akce skončila v listopadu téhož roku. Více o perzekuci ženských řádů komunistickým režimem zde: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120133742

[9] Stručná historie Respektu: https://cs.wikipedia.org/wiki/Respekt_(t%C3%BDden%C3%ADk)

[10] Seznam oceněných v roce 1993: http://fites.cz/akce-fitesu/trilobit-beroun/historie-cen-trilobit-beroun/trilobit-beroun-1993-seznam-ocenenych/

[11] On-line archiv ČT http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10087918347-putovani-starymi-cestami/, vyhledáno dne 9. 5. 2017.