The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Václavek (* 1965)

Všechno potřebné jsem se naučil sám

  • narodil se 19. srpna 1965 v Rýmařově

  • jeho strýc, literární kritik Bedřich Václavek, zahynul v roce 1943 v Osvětimi

  • jeho otec Vladimír Václavek byl v první polovině 50. let odveden k Pomocným technickým praporům

  • od základní školy až do sametové revoluce čelil šikaně režimu

  • signatář a šiřitel petice Několik vět

  • účastník demonstrací během sametové revoluce v Šumperku

  • básník a prozaik

„Až k nám přijdou hoši z jú es ej, bude zase naší republice hej. Pak budem pod hvězdami a pruhy, budem zpívat jupí jupí ej. Až k nám přijdou hoši z Mexika, píchnem komunistům kudly do břicha. Budem se svými druhy, budem pod hvězdami a pruhy, budem zpívat jupí jupí ej,“ vzpomíná Miroslav Václavek na slova písně, kterou si jeho otec spolu s kamarády notoval na Slovensku, kde v první polovině padesátých let sloužil u Pomocných technických praporů. „Protože byl nespolehlivý, dali ho k pétépákům. Přitom to byl normální člověk, který chtěl normálně žít. Poslouchal rokenrol, hrál rokenrol, hezky se oblékal a netajil se tím, že komunistický režim je zcela obludný. A tenhle postoj jsem po něm zdědil i já.“

Najednou mi bylo jasné, v čem žiju

Miroslav se narodil v létě roku 1965 v Rýmařově. Jako první vzpomínku z dětství si vybavuje pohled na sovětské tanky: „Přestože mi byly tři roky, pamatuji si to, jako by to bylo dnes. V Rýmařově jsme bydleli na Opavské ulici, na hlavní třídě. Stál jsem na židli u okna a díval se ven. Všude byly tanky, plná ulice. Maminka mě sundala a odvedla do vedlejšího pokoje, abych se na tu hrůzu nemusel dívat.“

S tím, jaký mají názor na komunistický režim, se Miroslavovi rodiče doma netajili. „Rádio Svobodná Evropa u nás hrálo od rána do večera. Táta měl kamaráda, co po šedesátém osmém roce emigroval do Austrálie, a ten nám posílal desky. To přišel balíček, který po otevření voněl, mělo to krásný obal a uvnitř byl Frank Zappa. Táta také kupoval kvalitní literaturu, hlavně americkou, když to sem ještě v šedesátých letech proudilo. Takže já jsem byl odmala indoktrinovaný Markem Twainem, zatímco jiné děti chodily do družin a nacvičovaly spartakiádu,“ říká Miroslav Václavek, který v deseti letech otevřel otcovu dřevěnou truhlu, kde našel novinové články z roku 1968. „Všechno jsem to pročetl a najednou mi bylo jasné, v čem žiju.“

Někdy v té době zazvonili u Václavkových dva příslušníci Veřejné bezpečnosti a ptali se pamětníkových rodičů, jak je možné, že jejich syn nechodí do družiny ani do kroužků, které škola dětem nabízí. „Na malého kluka poslali esenbáky s bouchačkami u pasu. Ale já jsem měl v tomhle u rodičů podporu. I když mě k tomu, ať tam nechodím, nijak nenaváděli. Bylo to moje vlastní rozhodnutí,“ vypravuje pamětník.

Mladík v odboji

Sovětská okupační vojska měla jednu ze základen v Bruntále, kam vedla hlavní cesta přímo pod okny Václavkových. Často zde docházelo k tomu, že se projíždějící vojenský náklaďák porouchal, zastavil a nějakou chvíli pak trvalo, než jej vojáci opravili. Toho dne hodně mrzlo a Miroslav již nějakou dobu sledoval postavičky v maskáčích, které se snažily stroj znovu uvést do chodu. „Měl jsem vzduchovku. Ale žádné diabolky, broky jsem v ní měl! Vyběhl jsem na půdu, otevřel vikýř a už jsem to tam sázel. Prostřílel jsem jim plachtu, nadělal díry do oken. Mrzlo, sníh a led odletovaly a oni lítali okolo jako šílení. Pokaždé, když jsem vystřelil, schoval jsem se. Byl to úžasný pocit, moct si do nich zastřílet,“ líčí Miroslav Václavek. Sověti tehdy na to, kdo po nich střílí ze vzduchovky, nepřišli. Zato pamětníkova maminka Miloslava si všimla, že za oknem se něco děje, a během vteřiny si dokázala spočítat, že doma v tu chvíli chybí syn a že ani vzduchovka není na svém místě. „Palbu jsem ukončil až v okamžiku, kdy mě maminka našla na půdě a dala mi pár facek,“ usmívá se Miroslav, jemuž bylo v té době třináct let.

Jeho oblíbenou zábavou bylo přivazování popelnice za nápravu sovětských aut: „Oni vždy zastavili někde u obchodu, a to byla moje chvíle. Když se rozjeli, táhli to za sebou. Odpadky létaly všude okolo a oni to pak museli sbírat.“

Miroslav Václavek také vzpomíná na svoji třídní učitelku, která pravidelně v odpoledních hodinách chodila k místnímu kinu kontrolovat, kdo z žáků se účastní promítání v rámci Klubu přátel sovětského filmu. „Tak jsem s kamarádem na truc založil Klub přátel amerického filmu a chodili jsme na všechny filmy této produkce. Přestože tady toho moc nebylo, nevynechal jsem ani jeden.“

Raději být vyhozen než ze sebe udělat děvku

Miroslavův otec Vladimír pracoval až do roku 1968 na rýmařovském městském úřadě. Při prověrkách, které po invazi vojsk Varšavské smlouvy následovaly, měli zaměstnanci svým podpisem stvrdit, že okupaci schvalují jako bratrskou pomoc. Vladimír Václavek však svůj podpis nepřipojil: „Táta říkal, že to je lepší než ze sebe udělat děvku a nechat se od nich znásilňovat. A brzy nato začal pracovat jako lesní dělník.“ Otcův stín padl i na syna. Na konci osmé třídy, když se rozdávalo vysvědčení, dostal Miroslav strohou informaci: „Od září nastupuješ do jiné školy.“ Ta stála dvě stě metrů od té původní. V průběhu posledního ročníku se konala schůzka, na které třídní učitelka s žáky probírala možnosti jejich studia na střední škole. „Mě rovnou na celou tu hodinu vyhodila za dveře,“ vzpomíná Miroslav Václavek, který po skončení základní školy nastoupil jako učeň-mechanik v Bruntále.

Dunaj a valtické obušky

Dlouhé vlasy a tři a půl roku šikany ze strany mistra, tak by se dal charakterizovat Miroslavův učňovský život. K světlým okamžikům této doby patřily pravidelné návštěvy Brna, kde již v té době působil jeho starší bratr Vladimír Václavek, známý hudebník, jehož jméno je nejčastěji spojováno s alternativní kapelou Dunaj. „Brácha mě hodně inspiroval. Dá se říct, že pubertu a mládí jsem prožil v Brně. Chodili jsme na pivo s herci z divadla Na provázku, tu dobu už tam hráli třeba Z kopce s Petrem Vášou. Brno tehdy byla obrovská bašta alternativní kultury a já jsem to všechno nasával jako houba,“ vzpomíná Miroslav Václavek.

Přesto, že ve druhé polovině osmdesátých let už nebyl hon na máničky, tedy převážně mladé lidi s dlouhými vlasy a přívržence tzv. druhé kultury, tolik vyostřený jako v průběhu předchozí dekády, byl Miroslav v roce 1987 spolu se svými kamarády surově zbit ve Valticích. Parta se tam v létě vypravila na vinné slavnosti. Když se přiblížil večer, rozhodli se, že přespí na nádraží a prvním ranním vlakem pojedou domů. „Lehli jsme si na lavičky. Najednou se otevřely dveře a bylo to tam plné těch hajzlů. Mlátili nás obuškama, jenom tak, za dlouhé vlasy. Kamarád Milan jim řekl, že si budeme stěžovat na Svobodné Evropě, tak mu zlomili ruku. Dalšího kamaráda jsme viděli až na druhý den, vrátil se domů zbitý a bez bot,“ líčí pamětník.

Kdo seje vítr, sklízí bouři

V červnu roku 1989 došlo ke zveřejnění petice Několik vět. Dokument vypracovaný hnutím Charta 77, jehož hlavními iniciátory byli Václav Havel, Jiří Křižan, Stanislav Devátý a Alexandr Vondra. Hned následujícího dne reagoval režim článkem „Kdo seje vítr, sklízí bouři“ v deníku Rudé právo, kde odsuzoval autory petice a její signatáře za snahu o konfrontaci se socialistickým státním zřízením. Po svém reagoval i Miroslav Václavek, který se rozhodl petici podepsat a šířit ji v rodném Rýmařově. Podpisy, jež nasbírali v řadách svých kamarádů a známých, pak poštou odesílali na adresu Rádia Svobodná Evropa. „Když z éteru zněla některá jména signatářů, které jsme sehnali my, měli jsme ohromnou radost a pocit zadostiučinění,“ vzpomíná Miroslav Václavek na pohnutou dobu, kdy se komunistický režim v Československu pomalu, ale jistě hroutil. „Všude kolem nás to už začalo. Polsko bylo svobodné, v Německu rozbili berlínskou zeď, říkali jsme si, že každou chvíli to bude i u nás. Bylo to cítit ve vzduchu.“

Jak přibývali lidé, ubývalo strachu

O tom, co se 17. listopadu 1989 odehrává na Národní třídě, se Miroslav dozvěděl ze Svobodné Evropy. Považoval to za jedno z veřejných vystoupení proti režimu, které bude záhy potlačeno. Po dalších pěti dnech jej kamarád pozval na první šumperskou demonstraci. „Sešlo se nás tam deset. Bylo vidět, že lidi mají strach. Policajtů a tajných tam bylo víc než nás. Opodál byl vykopaný příkop pro nějaké zemní práce. Říkali jsme si, že až nás těmi samopaly postřílejí, můžou nás tam rovnou naházet,“ říká Miroslav Václavek. S přibývajícími dny rostl počet demonstrantů a ubývalo strachu. Před šumperským divadlem vyrostla aparatura, kde se na improvizovaném pódiu zcela otevřeně mluvilo o tom, že lidé chtějí svobodu a konec komunistického režimu.

Nejinak tomu bylo i v šumperském Ústavu pro výzkum lýkových vláken, kde Miroslav pracoval jako mechanizační dělník. Hrstka lidí doposud věrných režimu se ještě během generální stávky snažila situaci zvrátit, ale marně. „Ze dne na den se z nich stali kapitalisté. A neodpustili si, aby mě, ti samí lidé, hned po revoluci, na začátku roku 1990, nevyhodili z práce. Vyletěl jsem jako jediný z podniku,“ říká Miroslav Václavek a dodává k tomu: „Když se mi začátkem devadesátých let narodily dcery, přišly do zcela jiného světa, než ve kterém jsme museli žít my. A tak je to dobře.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Witness story in project Stories of the region - Central Moravia (František Vrba)