Ludmila Váchalová

„Sebrali mě, posadili do auta a odvezli do Tachova na StB. Tam jsem seděla, naši taky. Udělali prohlídku po baráku a všechno zpřevraceli. Tatínka s maminkou tam taky odvezli, taky tam byli celou noc. A ráno potom mi nasadili brejle, takový kožený, a vezli mě, abych nevěděla kam, ale bylo to na Jáchymovsko do Vykmanova. A tam jsem byla ve vyšetřovací vazbě. (A tu prohlídku bytu, jak jste říkala, že udělali, než vás odvezli, tak podávali nějaké vysvětlení, nebo se vůbec nebavili?) Ne. Mně nařídili do auta. Já jsem nejdřív chtěla utéct, ale to nešlo, když jsem viděla tolik lidí. A potom, kam? No tak jsem si sedla do auta a čekala jsem.“

„Měla jsem poslední rok školy. A co považuju za největší zločin, dostala jsem nabídku od ředitele školy. Říká: ,Libuško, mám tady pro tebe nabídku: ty se dobře učíš, když se vzdáš rodiny, nebudeš se s něma stýkat, s nikým, tak budeš moct studovat a dostaneš všechno, co budeš potřebovat.‘ Nemyslím si, že to byla nabídka jenom pro mě, protože těch nabídek bylo určitě mnohem víc, a to skutečně považuju za špatný, protože lákat patnáctiletý dítě k vzdání se rodiny a odejít… Nevím. No a potom není divu, že sympatie k tehdejšímu režimu jsem zrovna nechovala. A protože jsme byli rodina, že jsme se mezi sebou měli rádi, tak to nepřicházelo v úvahu, abychom se takhle rozdělili. No mně to tenkrát nedošlo, až teprve později jsem přemýšlela, co to bylo vlastně za režim, kterej něco takovýdleho chtěl. My jsme odsuzovali Hitlerjugend, ale totéž se vychovávalo u nás. Ty výhody, který nabízeli, tak dost lidí, myslím, zlákalo. Mě to zlákalo zase na tu druhou stranu.“

„Potom mi nabídli ten vězeňský mundúr, to byly takové pánské spodky, košile bez knoflíků, takové hnědé kalhoty a taková hnědá halena. A zavedli mě na celu. (Kolik vás bylo na té cele?) Sama. Devět měsíců. Od prosince do konce srpna, v září jsme měli soud. To jsem se musela taky smát, když jsem poslouchala pana Ratha, jak si stěžoval, jaký měl vybavení cely ubohý a jak trpěl, tak to jsem se doslova řehtala. Protože my jsme měly vybavení… Ta cela byla asi tak velká jako tahleta kuchyně, tenhle díl, sedm kroků na štorc. Za dveřmi byl turecký záchod, tam nahoře byla hadička gumová s kohoutkem na pouštění vody. To byla vymoženost, že jsme si mohly pouštět vodu přímo na cele. V druhém rohu byl slamník, podhlavník, dvě prostěradla a deka. A to bylo všechno.“

„Umývárna byla taková místnost, kde byly takový koryta plechový. Tam byly kohoutky s vodou – studenou, pochopitelně, a to bylo všechno. A myslím dvakrát za měsíc nebo jednou za měsíc se chodilo koupat – vždycky větší množství, asi tak kolem třiceti. Někdy byly ty bachařky taky zlomyslný. Pod tou jednou sprchou byly dvě tři ženský a pustily (bachařky) najednou studenou vodu anebo zavřely vodu, když byly namydlený, a vůbec se nedalo spláchnout. A ženský byly větší potvory než ty chlapi. Opravdu. Ta jedna říká: ‚Já bych se tady s těma státníma neotravovala, já bych jim dala všem kravatu a bylo by.‘“