Eduard Vacek

* 1947

  • „Když jsem se seznámil se Svědky Jehovovými, samozřejmě mě to zajímalo. Říkal jsem si, že se na mě všichni vybodli, a tihle lidé mi nezištně pomáhali, nic za to nechtěli. Tak jsem o tom s nimi začal hovořit a oni mě vtáhli do své organizace. Najednou, během pěti měsíců, jsem byl starší sboru. Jenže literatura, kterou jsem dostával, byla čím dál divnější. Viděl jsem tam věci, které byly téměř až patafyzické. V roce 1969 jsem se naštěstí seznámil se seriálem Alberta Marenčina Anály patafyziky a tam mně to utkvělo na pozadí. Ze začátku jsem tomu nerozuměl, ale strašně mě to přitahovalo. Tak jsem se k tomu vracel poprvé, podruhé, a najednou jsem byl osvícen a pochopil jsem, co to je patafyzika. Bez školitele! Najednou jsem byl vědomý patafyzik, předtím nevědomý a nyní vědomý. Být Svědek Jehovův a zároveň vědomý patafyzik, to je hrozně zvláštní situace. Alfred Jarry, když vysvětluje patafyziku, říká: ‚Patafyzika přesahuje metafyziku, tak jako metafyzika přesahuje fyziku.‘ A já jsem v tom byl. Studoval jsem metafyziku a angažoval jsem se v ní a přecházel jsem do oblasti patafyziky. To byl další stupeň poznání. Dostávaly se mi do rukou zvláštní plky od Svědků Jehovových a já jsem to tam měl jako vedoucí skupiny rozebírat. Přečetl jsem si to, chvíli s tím mlátil o zem, protože jsem byl vzteklý, jaká je to demagogie. ‚Tohle tu nemůžu učit!‘ Ale potom jsem si řekl, že na to musím jít z opačné strany. Šel jsem na to z pozice patafyzika, takže když se sešel kolektiv – a naštěstí to byli především studenti z gymnázia a z hudební školy –, tak jsem začal vypichovat absurdity a zvýrazňoval jsem je. Viděl jsem, jak jim začaly svítit oči. Začali na to reagovat, protože taky pochopili, že to je ptákovina. To byl koncert. Když tam přišel někdo z venku na kontrolu, tak to nezachytil. Vypadali jsme velmi horlivě. Dostali jsme se do stavu, že jsme zrušili skupinu Svědků Jehovových a založili jsme Patafyzické kolegium Teplice. To byl takový zvláštní, ale naprosto normální a přirozený přechod.“

  • „Jednak jsem se potřeboval vyrovnat s historií svých předků, kteří byli všichni komunisté. Bohužel se s nimi nemůžu sejít, protože všichni zemřeli, abych jim řekl, že se mýlili. A tak jsem se aspoň pokusil napravit to, co nevědomky způsobili tím, že to nastartovali. Ne že by se nějak aktivně na zlu podíleli, ale oni z nevědomí, z víry a z iluzí tento proces nastartovali. Nakonec se dostali k moci ti nejhorší lidé, kteří tam vůbec nikdy neměli být. Ti původní idealisti by nikdy nesouhlasili s tím, aby se tam dostali. Já jsem prožíval na vlastní kůži celý svůj život diskreditaci myšlenky socialismu a komunismu. To se v podstatě stane každé idealistické myšlence, která přichází. To se stalo i křesťanství. Tenhle proces se pořád opakuje. Je to frustrační kompozice: prvek očekávání, zklamání a nasratost. Tato pila jde pořád dopředu, nic není naplněno, nic není uskutečněno, protože je to nahrazeno něčím dalším, novým. Potřeboval jsem se vypořádat s touhle jednou vlnou. Tím, že můj pradědeček jako senátor sociální demokracie přijal ideu komunismu, znehodnotil myšlenku sociální demokracie. Moji další příbuzní už byli nositelé, byli piedestalem. Přišlo to ke mně a já jsem s tím skončil. Měl jsem těžké debaty, zpočátku se svým otcem, později i s dalšími příbuznými, a zjistil jsem, že ti lidé se nedají přesvědčit. Musel jsem do toho problému jít akčně. Umenšovat sílu a prostor tomuto zlu, které na sebe bralo ideologickou roli. To byl můj vnitřní motor.“

  • „Založil jsem časopis České vězeňství a potřeboval jsem kvalitní redakční radu. Kde jinde ji sehnat než přizvat bývalou komisi ČNR pro vězeňství… Začal jsem vydávat časopis, který měl úžasnou úroveň. Po sedmi letech Institut pro kriminologii a sociální prevenci prováděl hodnocení evropských časopisů pro vězeňskou službu a můj časopis byl vyhodnocen jako nejlepší. Měl jsem zvláštní metodu. Téma důležité pro vězeňství jsem nadnesl kolektivu, který se o něm měl poradit, a všechno jsem nahrával. Bylo to jak karetní hra, každý vynášel trumfy. Zaznamenal jsem to, rozepsal a znovu jim to poslal. Vždy jsem říkal: ‚Není vůbec důležité, co se tady řekne, ale jaký bude konečný efekt.‘ Tento proces proběhl třikrát. Nakonec na sebe všichni začali reagovat, problém se vyčistil, zbylo vydestilované jádro problému a my ho vydali v Českém vězeňství. Dostali ho všichni ředitelé věznic a hlavní personál, který se tím začal řídit. V době, kdy jsem byl ještě poslancem v ČNR, zvedla se proti mně vlna odporu od bývalých stalinistů, propagátorů sovětského modelu. Největší odpor byl v Plzni-Borech. Uskutečnili jsme výjezdní jednání vězeňské komise ve věznici v Plzni-Borech. Pozval jsem tam celé vedení a odpůrce, kteří byli proti nám. Seděli tam všichni zasmušilí, sveřepé obličeje, a já jsem je požádal, aby vznesli námitky, že se s nimi pokusíme vypořádat. Nikdo neřekl ani slovo, takže v podstatě stříleli ze zálohy. Věděl jsem, o jaké problémy jde, tak jsem je sám v druhé etapě nadnesl a celá vězeňská komise o tom před nimi diskutovala. Pak už se někteří zapojili a jejich odpor jsme v podstatě zlomili. Tímto způsobem jsme vychovávali vedení věznic. Výjezdních zasedání jsme uskutečnili víc. Čtyři nebo pět v těch nejhorších místech, kde se generálnímu řediteli nedařilo naše myšlenky prosadit. Nakonec začal být náš časopis pro ně důležitý.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha - Libri Prohibiti, 14.11.2017

    (audio)
    duration: 04:31:08
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Za svůj celoživotní úkol považuji umenšování prostoru univerzálnímu zlu, které mění svoji podobu

Eduard, profilová fotografie, počátky PKT, Teplice, 1. pol. 80. let
Eduard, profilová fotografie, počátky PKT, Teplice, 1. pol. 80. let
photo: archiv pamětníka

Eduard Vacek se narodil 20. dubna 1947 v Hradci Králové Taťáně a Eduardu Vackovým do rodiny silného komunistického ražení po otcově linii. S touto ideologií přicházel již od dětství do konfliktů. Vystudoval na středním odborném učilišti v Hradci Králové obor elektrikář. Invazi armád Varšavské smlouvy intenzivně prožíval během své vojenské služby v pohraničí u rozpolcených složek obrany státu. Události nastupující normalizace jím hluboce otřásly. Odstěhoval se nejprve do Prahy, kde se mu nedařilo najít vhodné místo pro život, následně se přestěhoval se ženou Ludmilou do Teplic, kde založili rodinu. Pracoval jako elektromechanik a pracovník technického rozvoje v řadě podniků. Působil u Svědků Jehovových, jejichž skupinu přetavil v Patafyzické kolegium Teplice, k němuž se následně připojili další umělci. Vydával časopis PAKO, spoluzaložil výtvarnou skupinu Terč a podílel se na mnoha svérázných kulturních akcích, z pohledu tehdejšího režimu limitního charakteru. Za své činy strávil rok ve výkonu trestu. Během revoluce usiloval o morálku v OF Teplice, v letech 1990 až 1992 byl poslancem Parlamentu ČR, jako místopředseda Výboru pro právní ochranu a bezpečnost a předseda Komise pro vězeňství ČNR. Po ukončení poslaneckého mandátu od roku 1993 nastoupil na GŘ VS ČR jako vedoucí oddělení pro styk s veřejností. Založil časopisy České vězeňství a Historická penologie, napsal a publikoval v nich řadu odborných článků a historických studií. Je autorem mnoha knih nastavujících zrcadlo společenským systémům. Spolupracuje s knihovnou Libri prohibiti. Považuje se za vědomého patafyzika.