kapitán v. v. Bedřich Utitz

* 1920  †︎ 2017

  • „Dva roky na Kubě patří k nejsvětlejším našeho života, nejen mého, ale i manželky a syna.“ Tazatel: „Co tam bylo náplní vaší práce?“- „To je právě to. Já jsem byl v kubánském rozhlase, v americké sekci zahraničního vysílání, anglicky mluvící sekce, a zjistil jsem po krátké době, že můj pobyt je naprosto zbytečný. Protože oni dostávali komentáře, zprávy, projevy, přeložili je do angličtiny a vysílali. Tam neexistovala vůbec žádná redakční práce.“

  • „Jednou mě o půlnoci povolal Geminder na ústřední výbor a dal mi nějakou zprávu, že ji mám ihned vysílat. Ta zpráva se týkala tajné schůzky britského, amerického a francouzského ministra zahraničí tam a tam, a že jednali o tom a tom. Já jsem řekl, že to musí být omyl, protože vím, že v té době tam francouzský ministr zahraničí nemohl být, byl jinde. On se na mě rozkřikl: ,Ta zpráva je ověřená! Ta je pravdivá! Nemudrcuj, vem to a vysílej to!‘ “

  • „Šli jsme za poledního slunce k domkům, a když jsme byli uprostřed, tak najednou nebyly prázdné a vyskakovali z nich Němci v dlouhých kabátech. Nás dva, kteří jsme byli vepředu, povalili, a s vojáky, které jsme měli s sebou a šli za námi, začala přestřelka. Nás pak odvedli do Dunkerque, do města.“

  • „Tam stála fronta osmdesáti až sto převážně mladých lidí až za roh a čekali, až se otevře. Já jsem stál na druhé straně chodníku, a když pak vycházeli kupci a začali ukazovat, co si koupili, a listovat v tom, tak jsem chtěl přejít na druhou stranu a bavit se s nimi. A já jsem nemohl. Mně se tak stáhlo hrdlo, že bych se s nimi nemohl bavit, jak jsem byl dojatý.“

  • „O nás obou (Bedřich Utitz a Adolf Müller – pozn. ed.) bylo známo, že jsme se v pražském jaru angažovali. Část toho exilu furt vyzývali: ,Dělejte něco. Založte stranu politickou nebo založte nějaké sdružení.‘ Ale nějak jsme přišli na to, že v Německu jsou autoři, které známe a kteří v Československu nemohou dnes publikovat, a ještě více autorů žije v Československu, kteří nemohou publikovat. To jsou lidé, kteří už mají částečně hotové rukopisy nebo na nich pracují. Tak co kdybychom je vydávali tady?“

  • „Po okupaci nacisty kdekdo myslel na emigraci. Jednou jsem potkal na ulici svého spolužáka a ptal se: ,Tak co? Kam vy pojedete?' Tak jsem řekl: ,Co já vím? Nevím. My nemáme kam.' Tak mě sebral a zatáhl do pasáže Černá růže na Příkopě a v prvním poschodí byla kancelář, kde se člověk mohl přihlásit na ilegální transport do Palestiny.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 15.02.2010

    (audio)
    duration: 03:29:57
    media recorded in project Portréty Pražanů
Full recordings are available only for logged users.

Měl jsem za prvé zajímavý život a za druhé šťastný život. Měl jsem vždy přátele, rodinu, ženu, mám děti, vnoučata a pravnoučata. Tak co chci víc?

Bedřich Utitz, obléhání Dunkerque
Bedřich Utitz, obléhání Dunkerque
photo: Pamět Národa - Archiv

Kapitán v.v. Bedřich Utitz se narodil 20. listopadu 1920 ve Vídni do židovské rodiny původem z Čech, která se v roce 1931 přestěhovala do Prahy. Nejprve mluvil pouze německy a navštěvoval německou školu. 30. dubna 1939 se díky spolužákovi dozvěděl o Černé růži a celá rodina se tak přes Dunaj a Černé moře dostala do Palestiny. Zde se chtěl přihlásit do cizinecké legie a později do tvořící se československé armády, ale v obou případech byl odmítnut. Do armády se dostal až později a s 200. protiletadlovým plukem se účastnil obrany Tobrúku. Díky maturitě se dostal do důstojnické školy v Haifě a do bojů o Tobrúk již nezasáhl. S dalšími československými vojáky se přeplavil lodí do Anglie, kde byl zařazen do Oddílu kanónů proti útočné vazbě a později se účastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Na průzkumné hlídce byl v lednu 1945 Němci zajat a přesunut do věznice v Dunkerque, odkud se dostal až v dubnu zprostředkováním Mezinárodního Červeného kříže a výměnou za německé zajatce. V roce 1946 nastoupil do České tiskové kanceláře a byl jmenován dopisovatelem v sovětském sektoru rozděleného Berlína. V roce 1949 přešel do Telepressu pod vedením Bedřicha Gemindera a jak sám říká: „Jednalo se pouze o dezinformační oddělení.” Po jeho rozpadu v roce 1952 nemohl pro svůj židovský původ půl roku získat zaměstnání, až se uchytil v Ústavu pro experimentální chirurgii v Krči na pozici knihovníka a dokumentaristy. Díky známé se v roce 1954 dostal do Československého rozhlasu, kde se stal vedoucím ústřední redakce zahraničního vysílání.  V roce 1963 - 1965 pracoval v na Kubě v kubánském vysílán pro Ameriku. V roce 1968 byl vyslán na roční neplacenou dovolenou do západního Německa a od roku 1969 zde zůstal natrvalo. Spolu s politologem Adolfem Müllerem v Kolíně nad Rýnem roku 1971 založil exilové nakladatelství Index. Vydali spolu přes 200 knih, a přestože se spolupráce mezi oběma osobnostmi později vyostřila, Index setrval až do roku 1989. Po Sametové revoluci pracoval pro Svobodné slovo, Lidové noviny, Přítomnost, Listy nebo Týden. V roce 1998 dostal z rukou prezidenta Havla Řád Tomáš Garrigua Masaryka. V roce 2005 se natrvalo vrátil do České Republiky. Bedřich Utitz zemřel 12 února 2017 ve věku 96 let.