The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Urbanová (* 1933)

Řekli mi, ať se s tatínkem rozloučím, že propadl hrdlem

  • narozena 17. června 1933 v Zubří

  • otec Josef Holiš za války pomáhal zásobovat partyzány, s odbojáři spolupracovali i jeho švagři

  • v říjnu 1944 u rodiny přespali tři muži vydávající se za partyzány

  • 24. listopadu 1944 vtrhlo do Zubří v rámci operace Tetřívek nacistické Jagdkommando

  • rodiče byli zatčeni, rodný dům vypálen

  • otec Josef Holiš byl 12. ledna 1945 popraven na Pankráci

  • matka Františka Holišová do konce dubna 1945 vězněna v Brně

  • po nástupu komunismu přišli pozůstalí o pole a úspory

  • v 50. letech pracovala v zuberských gumárnách

  • v 60. letech zaměstnána v rožnovské Tesle

  • od 70. let pracovala v družstevním kravíně v Zubří

Když jí bylo jedenáct, K. H. Frank se osobně přijel podívat, jak jí nacisté vypalují dům. Maminka pak skončila ve vězení, tatínek pod gilotinou. Dodnes pořádně nevíme, kdo byli tři muži, kteří našli o měsíc dříve u rodiny přístřeší. Bezpráví s druhou světovou válkou neskončilo. Komunisté pozůstalé připravili o úspory i pole. Krom násilí a křivd však příběhem rezonuje i smíření a pokora. „Každá ta zkušenost bolí jinak. Dneska si říkám, že to, co člověk prožil, je jenom kapka v moři toho všeho. Jsem celé dny sama a ten svůj život si probírám den po dni, rok po roku. Probírám, co jsem udělala, co bylo. Vždycky se nakonec vrátím do mládí, do toho slunečna, kdy mi bylo velice dobře. Přála bych každému, aby žil bezbolestný život,“ vzpomíná Milena Urbanová.

 

Kostel býval plný, lidi se semkli

Milena Urbanová, rozená Holišová, se narodila 17. června 1933 v Zubří na Vsetínsku. Otec Josef pracoval jako stavbyvedoucí. „Dělal políra v Ostravě, ve Vítkovicích, a dělal i soukromě, když měl nějaké zadání, tak vedl stavbu.“ V roce 1938 musel otec narukovat v rámci mobilizace. „Když přišel z těch manévrů, to si pamatuju, byl [oblečen] po vojensky. Přišel domů a vzal si mě do náručí. To byl zážitek, který jsem si uvědomila až později, když už jsme byli sami. Nikdy jsem na to nezapomněla.“ Matka Františka se s pomocí svých čtyř dětí starala o hospodářství. „Jako děcka jsme byli zvyklí na práci, přišlo se ze školy a šlo se na pole.“ Díky tomu se rodině podařilo ustát válečné časy bez většího strádání. „Měli jsme krávu, vepříka, husy, králíky, prostě nás to živilo. A maminka se o nás doma starala a starala se i o to hospodářství. Takže my jsme neměli nikdy pocit, že by nám něco scházelo.“

Samozásobitelství nebylo v obci nijak výjimečné. „Obzvláštní bída myslím nebyla, protože každý měl kousek políčka, každý se snažil, takže že by to bylo nějak pod úroveň, to ne.“ Holišovi byli nábožensky založenou rodinou. „Kostel býval plný. Lidi byli semklí a chodilo se do kostela hodně.“ Víra taky představovala jeden z důvodů, proč nikdo z rodičů nechtěl vstoupit do KSČ. „Táta říkal, že by možná i těm komunistům věřil, to oni už tenkrát [za války] spolu projednávali. Ale maminka říkala, že bude chodit do kostela.“ Ve třicátých letech působil v Zubří římskokatolický kněz Metoděj Mičola. Během heydrichiády v roce 1942 faráře Mičolu zatklo a mučilo gestapo. V červenci téhož roku byl popraven. Jeho jméno dodnes připomíná pamětní deska v kostele sv. Kateřiny v Zubří.[1]

 

Tehdy nám to nedocházelo

Mezi obyvateli válečného Zubří byl přinejmenším jeden občan německé národnosti, v obci bydlel se svou - rovněž německou - manželkou Gabrielou. „Jmenoval se Karl Haraschin. Víte co? On byl člověk neškodný. Češi mu posílali ledajaké udání, soused na souseda. A on to nikdy nepoužil, nikdy to nedal. Bylo vidět, že s tím nesouhlasil. Ale pak mu na dům hodili granát. Češi, partyzáni.“ K incidentu došlo 15. října 1944, a ačkoliv se neobešel bez střelby, nikdo údajně nebyl zraněn.[2] Dle vyprávění pamětnice mělo jít ze strany partyzánů o výstrahu. Ve skutečnosti měl však dost možná Ing. Karl Haraschin, zuberský zeměměřič, na svých rukou krev. Zatímco Milena Urbanová vzpomíná na Haraschina jako na neškodného člověka, dle historika Tomáše Baletky šlo o člena jednotek SA, konfidenta nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst a udavače oddaného ideologii třetí říše.[3] Jeho příběh se později protnul s příběhem Holišových. Po válce, když byl odsouzen na 12 let.

O skutečnosti, že Vsetínsko – Zubří nevyjímaje – je jedním z dějišť protinacistického odboje tehdy Milena Urbanová nevěděla. „Měla jsem 11 roků a tatínek ani maminka nic neříkali.“ S partyzánskou činností přitom otec a strýcové měli co do činění. „Tatínek chodil se švagry hrát karty. Maminky bratr [František Ondřej] měl rádio a oni se scházívali, jakože na karty, ale chodili poslouchat rádio. Ale to my jsme nevěděli, o tom jsme se dozvěděli až po převratu.“ Nešlo přitom pouze o poslech zakázaného rádia. „Scházeli se v těch pasekách u bratra nebo ještě u jednoho švagra, ten se jmenoval Josef Poruba, a ten měl činnost s těmi partyzány. […] Byli pomocníci partyzánů, objednávali jídlo a nosili jim to do bunkrů a na ta místa, kde se scházeli. Ale to všechno vím až z vyprávění. Tehdy nám to nedocházelo, v tom věku.“

 

Josefe, přivedl jsem ti partyzány

Kromě donášky do bunkrů probíhala pomoc partyzánům skrze předstírané loupeže. „Potřebovali třeba cigarety. Taťka měl obchod a oni to vždycky nachystali těm partyzánům, ti pak přišli, přebrali si to a bylo to jako přepadení. Ale všechno to bylo předem dohodnuté, domluvené.“ Otec, dědeček i strýcové tak vědomě riskovali své životy. „Měli strach a dávali si velký pozor. Šli třeba v noci ven a vraceli se až k ránu.“ I přesto měli partyzáni mezi obyvateli Zubří údajně velkou podporu. Ačkoliv se osobně s žádným nesetkala, z vyprávění a fotografií si pamatuje Františka Holiše (jedná se o shodu jmen, nikoliv o příbuzného). „Jemu říkali Jobaš, on byl na starém Zubří. Byl to člověk svérázný a místní partyzáni ho měli za vůdce, věřili mu. Měl spojení do Radhoště i se Štramberáky.“ Partyzán František „Jobaš“ Holiš, člen odbojové organizace Obrana národa, se dle dochovaných pramenů[4] dva roky ukrýval před gestapem v zuberských lesích a v roce 1944 se připojil ke štramberským partyzánům.

Rok 1944 tragicky přepsal historii obce, a především životy rodiny Holišových. Koncem října[5] tohoto roku požádali tři muži vydávající se za partyzány otce Josefa o nocleh. „K nám je dovedl soused [Jan Fabián], byla to sobota. Přišel, zaklepal a tatínkovi říkal: ,Josefe, přivedl jsem ti tři partyzány, já je nemůžu doma ubytovat,’ tak jestli by nemohli přenocovat u něj. Pak se to podle vyprávění maminky odehrálo tak, že šli do stodoly, tam jsme měli seno, tak je uložili tam. Dali jim nějaké jídlo a oni přenocovali. Ráno jim uvařili kafe a dali chleba, oni se sebrali a šli.“ Dle pamětnice šlo o konfidenty nacistického gestapa, dva Němce a jednoho Čecha. Jedenáctiletá Milena však tehdy o ničem nevěděla a celou událost zná pouze z pozdějšího vyprávění. „To byl večer, už jsme leželi. Že byl někdo u nás, jsme nevěděli.“ O tajném přespání netušila ani o měsíc později, když si nacisté přišli vyřídit účty.

 

Františko, měla bys to nahlásit

Nad skutečnou identitou tří mužů zůstávají viset otazníky. Publicista Richard Sobotka předkládá výše uvedenou verzi o falešných partyzánech. Jedním z nich měl být konfident Karel Kendík[6] z Chlumce nad Cidlinou, kterého skuteční odbojáři 15. listopadu 1944 zastřelili. Sobotkův článek[7] se opírá o výpovědi partyzána Sopucha, velitele hasičů Pšenici a strážmistra Pospíšila. Pojetí historika Oldřicha Sládka je však odlišné. Jako jednoho z nocležníků uvádí sedmnáctiletého (skutečného) partyzána s iniciálami J. L. z Moravské Loděnice - člena 2. čs. brigády M. R. Štefánika a později i 1. čs. brigády Jana Žižky. K jeho zatčení došlo 20. listopadu 1944 a loděnický partyzán následně podlehl výslechovým praktikám gestapa. Historik Sládek ve své publikaci[8] čerpá z dodnes dochované soudní výpovědi z 29. listopadu 1945, ve které se loděnický partyzán J. L. doznává k tomu, že gestapu osobně ukázal dům Holišových, kde o měsíc dříve přespal.

Mozaiku nejasností dokreslují vzpomínky Mileny Urbanové na 24. listopad 1944, kdy byl otec zatýkán. „Přišel civilista s nějakými vojáky k tatínkovi a ptal se, jestli ho poznává. Tatínek říkal: ,V životě jsem vás neviděl.’ A on: ,Před měsícem jsme tady byli tři, ubytoval jste nás, dali jste nám najíst a ještě jídlo na cestu. Přiznáváte se?’ Tak se přiznal.“ Tímto civilistou tak teoreticky mohl být loděnický partyzán J. L., nikoliv však tou dobou mrtvý konfident Karel Kendík. V neposlední řadě nevíme, jestli nějakou roli v událostech sehrál zmíněný spolupracovník nacistického Sicherheitsdienstu Ing. Haraschin nebo soused Jan Fabián. Ten měl totiž údajně spolubydlícího, který „[...] přišel jednou za maminkou a říkal: ,Františko, ty bys to měla nahlásit, nevěřte Janovi [Fabiánovi], ať z toho není zle.“ Nikdo z manželů Holišových však nic nehlásil a nacistická odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Nutno dodat, že „pro něho [Fabiána] potom též přišli, byl jakýsi den zavřený a vyslýchali ho. Ale to byla spíš taková kamufláž, bych řekla.“ Po válce soused Fabián jen se štěstím unikl partyzánské oprátce, byť se možná skutečně ničím neprovinil.

 

Přečetli ortel, pak jsme viděli zář

Operace Tetřívek odstartovala v pátek 24. listopadu 1944. Šlo o razii nacistických ozbrojených složek zaměřenou proti partyzánům v Beskydech. Probíhala paralelně se známější akcí Tetřev, operace Tetřívek se zaměřila na obce Zubří a Zašová. „Ve tři hodiny odpoledne mě maminka poslala do obchodu. A když jsem byla v tom obchodě, tak jela celá kolona aut. Viděla jsem, jak z aut vyskákali vojáci. Přišla jsem tady na ulici, ta byla plná vojáků. Ve dvoře všude plno vojáků. Došla jsem do kuchyně za tatínkem, tam proti oknům namířené zbraně, já jsem stála u tatínka. Říkali nám, že se máme teple obléct, že si máme vzít jenom to nejnutnější a že půjdeme pryč. Začali jsme křičet, mezitím vyvedli tatínka. Tatínek šel první, vojáci stáli z druhé strany proti nám a proti každému kvér. Říkala jsem mamince: ,Co s námi budou dělat?’ Odpověděla mi tvrdě: ,Zeptej se táty.’ Já jsem se došourala k tatínkovi, on mě stiskl mezi koleny, neřekl nic, jenom sklonil hlavu, držel mě v objetí a neodpověděl. Ani jsme nebrečeli. Trvalo to tak půl hodiny. Pak nás seřadili a šli jsme do měšťanky. Tam nás posadili do kreslírny a tatínka odvedli.“

Dle dobového písemného svědectví starosty Aloise Pernici nacisté do školy nahnali odhadem 850 obyvatel Zubří, téměř všechny muže od 16 let.[9] Obec byla uzavřena a obklíčena. Ve škole následovala série výslechů. „Pak přečetli ortel. Řekli, že se máme s tatínkem rozloučit, že propadl hrdlem, že už nás neuvidí. Nastala chvíle, kdy jsme se loučili, byl křik, odcházeli jsme a maminka na mě volala: ,Se mnou se nerozloučíš?’ A já zpátky do té tatínkovy náruče. Pak nás odvedli na fojtství, a když jsme vyšli ze školy, tak jsme viděli zář, ohromnou zář. Nevěděli jsme, co to je.“ To zjistila až nazítří. „S bratrem maminky jsme šli na spáleniště, nevěděli jsme, že barák je vypálený. Přišli jsme, barák nikde, hromada popela. Měli jsme doma černé uhlí, takže ta hromada byla ještě žhavá, ještě to hořelo. Na stromě mňoukala kočka, dívali jsme se, kde je pes. Ten ležel spálený tam, kde bývala bouda.“ Celou akci tehdy osobně řídil protektorátní ministr Karl Hermann Frank. „Viděla jsem ho přímo tady u nás. Měla jsem tu ,čest‘ ho vidět.“

 

Chtěli věšet souseda, tak přišli pro souhlas

Po razii v Zubří nacisté oba rodiče odvezli do věznice v Rožnově pod Radhoštěm. Následující události zná pamětnice z pozdějšího vyprávění své maminky. „Ředitel věznice mamince říkal, že má dlouhou cestu před sebou. Ona na to, že stejně nepřežije.“ Pak ředitel údajně maminku ještě naposledy ukázal otci. „Dovedl ji k těm zamřížovaným dveřím. Nic si neřekli a tatínek si jenom dal ruku na pusu, že nemá nic říkat. Tím ji ochránil.“ Následujících pět měsíců byla Františka Holišová držena v nechvalně proslulé nacistické věznici v dnešních Kounicových kolejích v Brně. „Nebyla nijak týraná. Tatínek to vzal všechno na sebe.“ Domů se dle vzpomínek vrátila 28. dubna 1945. Svého otce už Milena Urbanová nikdy neviděla. Z Rožnova jej převezli na Pankrác, K. H. Frank dodržel své slovo válečného zločince a vraha. „Přišel leden [1945], to jsem byla u tatínkova bratra, a strýc mi řekl, že tatínek se domů nevrátí, že už není. Tak nás oblékli do černého. Těžko nám bylo a těžko se to dneska vysvětluje. Měli jsme hodně lásky.“ Josefa Holiše nacisté popravili gilotinou na Pankráci 12. ledna 1945. Jeho jméno dodnes připomíná pamětní deska na budově zuberské základní školy[10], ve které tehdy Frank rozhodl o jeho životě.

Prakticky celý zbytek války pak strávila střídavě u sourozenců rodičů. „Ty poslední dny [války] byla slyšet střelba od Frenštátu, to jenom hučelo.“ Vzpomíná taky, jak v konečné fázi války chodívali spát do sklepa. Tou dobou už byla maminka propuštěná z vězení. Po osvobození nastal čas odplat a vyřizování účtů. „Všichni chtěli vzít moc do svých rukou. Chtěli oběsit toho našeho souseda za to, že ty partyzány k nám dovedl. Přišli si pro maminčin souhlas. Ale maminka řekla, že pomsta patří Bohu, ne jí. Nechtěla s tím nic mít, takže zůstal milý pan Fabián naživu.“ Další odplata čekala na zmíněného Ing. Karla Haraschina. Po jeho odsouzení k 12 letům vězení obec Františce Holišové přidělila jeho dům. „Starosta byl velký kamarád tatínka.“ K novému domovu náleželo i pět hektarů polností. „To byla změna! Tam bylo zařízení, tam bylo všechno. A my z našeho malého baráku jsme se dostali tam. Švagři i sestry maminky nám chodili pomáhat na pole. Život se změnil, a ta výpomoc od sousedů a od všech, to si nikdo nedovede představit, jak si každý vážil maminky. Tam nám začal nový život.“

Zůstává temnou ironií, že Mileně Urbanové, které nacisté popravili otce, věznili matku a srovnali domov se zemí, konečně začal nový, lepší život v bývalém domě nacistického udavače. V roce 1951 následovalo stěhování. Nový dům nechala Františka Holišová postavit na stejném místě, kde rodina bydlela do příjezdu K. H. Franka.

 

Neskutečné, co dělali s lidmi

Poválečné politické dění předznamenalo další bezpráví. Už v únoru 1948 tušili, že přijdou těžké časy. „Nikdy jsme si nemysleli, že bude líp. Navíc komunisti byli proti víře a na to tady byli dost agresivní.“ Před měnovou reformou měla maminka mezi lidmi rozpůjčované peníze na stavbu nového domu, po kolektivizaci přišla o pole. „Maminka říkala, že je to neskutečné. Že nikdo, kdo nezažil, co dělali s těmi lidmi, tak neuvěří. Když si [komunisté] něco usmysleli, tak toho docílili.“ Základní školu v Zubří dokončila rok před komunistickým pučem, „pak jsem chodila do zimní hospodářské školy do Rožnova. To bylo jenom v zimě, vždycky pět měsíců.“ Po zakončení tříletého studia v roce 1950 pracovala půl roku v kuchyni na Bečvách. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem Josefem Urbanem.

Během svého života v totalitě vystřídala Milena Urbanová vícero zaměstnání. V 50. letech pracovala v zuberských gumárnách, v 60. letech v rožnovské Tesle a od 70. let v zuberském družstevním kravíně. Nutno dodat, že nikdy nebyla členkou KSČ, ačkoliv nátlaku se nevyhnula. „Říkala jsem, že mě nepřesvědčí nikdy v životě, že ne.“ V roce 1983 odešla do důchodu. Když po dalších letech nastal podzim 1989, „z toho jsme měli strašnou radost, to bylo něco. Kamila Moučková vysílala a my jsme brečeli u té televize.” Naopak rozdělení Československa pro ni bylo velkým zklamáním. „Nemělo se to stát, jedenkrát se něco spojilo a tolik roků to vycházelo. Dneska už to tolik nebolí, ale bolet to bude pořád. Ty národy, Slováci i my, následky toho všeho nebudou tak jednoduché ještě hodně dlouho.“

 

Každá zkušenost bolí jinak

Zatímco po válce začalo vyřizování účtů, po sametové revoluci napravování křivd. „Začaly se navracet pozemky a litovalo se, že ti hlavní, kteří by si to bývali zasloužili, tak se toho nedočkali. Tatínkově sestře odvedli krávy, prasata, všechno. To se nedá zapomenout. Každá ta zkušenost bolí jinak. Nás bolelo to, že jsme zůstali bez rodičů, jiné zase bolelo, že zůstali bez majetku.“ V době natáčení rozhovoru (2021) žila Milena Urbanová – čtrnáctinásobná babička a jedenáctinásobná prababička – stále v Zubří, v domě postaveném v roce 1951 na spáleništi původního domova. Na pohnuté osudy své rodiny pohlíží s odzbrojující pokorou. „Jsem celé dny sama a ten svůj život si probírám den po dni, rok po roku. Probírám, co jsem udělala, co bylo. Vždycky se nakonec vrátím do mládí, do toho slunečna, kdy mi bylo velice dobře. Člověk musí vždycky něco obětovat a já ten svůj život, kdyby se mě dneska někdo zeptal, jak jsem ho prožila, tak můžu říct, že jsem měla krátké dětství, ale to dětství mě provázelo celý život. Přála bych každému, aby žil bezbolestný život.“

 

 

[1] k 23. 3. dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/12492-pametni-deska-metodej-micola/#12492-pametni-deska-metodej-micola

[2] k 23. 3. 2021 dostupné z: http://img.aktualne.centrum.cz/25/2/250216m-zs-zubri-mrtev-kdo-zapomenut.pdf

[3] k 23. 3. 2021 dostupné z: http://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/ostatni/valassko_36_web.pdf

[4] k 23. 3. 2021 dostupné z https://is.muni.cz/th/uwb5y/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf

[5] Dle pramenů (viz pozn. č. 2 a 7) došlo k události 29. 10. 1944, pamětnice však uvádí, že byla sobota, zatímco zmíněné datum připadá na neděli.

[6] V některých pramenech uváděn též jako Kendlík

[7] k 23. 3. 2021 dostupné z http://www.chlumecko.cz/chlumeclisty/2004/10_2004.pdf

[8] Sládek, O. (1991). Ve znamení smrtihlava: nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944-1945. Praha: Naše vojsko.

[9] k 23. 3. 2021 dostupné z: https://is.muni.cz/th/uwb5y/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf

[10] k 23. 3. 2021 dostupné z: https://www.vets.cz/vpm/12493-pametni-deska-josef-holis/#12493-pametni-deska-josef-holis

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Václav Kovář)