The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Urbanová (* 1947)

• narodila se 11. března 1947 v Křemži do rodiny živnostníků Václava a Alžběty Dominových

• rodina byla po roce 1948 postižena komunistickým režimem, přišla o majetek a čelila dlouhodobé perzekuci

• dětství pamětnice prožila v izolaci od místních, ale také s pomocí učitelské rodiny Antonína a Marie Bednářových

• bylo jí znemožněno studium na střední škole

• po roce 1968 vyjádřila nesouhlas s okupací

• po sametové revoluci působila jako matrikářka v Křemži

• stala se autorkou dvou knih o historii Křemže

Marie Urbanová, rozená Dominová, se narodila 11. března 1947 v obci Křemže u Českého Krumlova jako jediná dcera Václava a Alžběty Dominových. Vyrůstala v rodině, která otevřeně nesouhlasila s komunistickým režimem. Ten se na jejich životě krutě podepsal. Od počátku padesátých let byla rodina vystavena neustálému tlaku a křivdám. Rodičům byl zabaven veškerý majetek z podnikání, pamětnici bylo znemožněno další studium a později, kvůli svému původu, nemohla umístit své dcery ani do místní mateřské školy. Velkým štěstím pro ni bylo setkání s rodinou Bednářových, kterým dodnes vděčí za své znalosti, zkušenosti i krásné zážitky, které s nimi v dětství navzdory sousedské nevraživosti mohla prožít.

Příběh tří generací své rodiny o ztrátách, odvaze a velké vytrvalosti vypráví Marie Urbanová. 

Šmejkalův statek

Své vyprávění Marie Urbanová začíná příběhem o své babičce Marii Šmejkalové, rozené Traplové. Marie Šmejkalová se narodila roku 1882 v Chlumu jako nejstarší dcera místního domkáře a ševce. Osud se s ní však nemazlil. Brzy osiřela a zůstala sama se zodpovědností za šest mladších sourozenců. Poté, kdy děti povyrostly a mohly samy odejít do učení, vydala se i ona hledat práci. Jednoho dne se během cesty vlakem svěřila spolucestujícímu se svými starostmi a s tím, jak těžko se jí zaměstnání hledá. Jejím spolucestujícím byl však shodou okolností místní dohazovač. Tak se stalo, že mladou Marii seznámil s vdovcem Františkem Šmejkalem z Holubova.

František Šmejkal měl už dva dospělé syny, ale babička byla zručná a pracovitá a brzy sama dokázala statek svého nového manžela pozvednout. V roce 1915 se jim narodila maminka pamětnice – dcera Alžběta – a v roce 1917 syn František. Krátce poté Marii Šmejkalovou postihl silný revmatismus, který ji upoutal na lůžko, z něhož už následujících dvacet let nevstala. Manžel se o ni i o děti staral, avšak po pěti letech zemřel. V domě tak zůstala ležící matka se dvěma malými dětmi sama. Ačkoliv byla Marie Šmejkalová výměnkem smluvně zajištěna, veškerá péče o domácnost i sourozence zůstala na tehdy dvanáctileté Alžbětě. Ta musela kvůli péči o nemocnou matku načas přerušit školu. Dokončit ji mohla až o rok později, když se o Marii postarala její sestra. Pomoc tehdy přišla i zdaleka. Tři Mariini bratři, o které se dříve starala a kteří odešli za prací do Argentiny, poslali rodině finanční podporu. Nikdy už se však osobně nesetkali, bratři se z Argentiny nikdy nevrátili. Ostatní lidé v okolí však rodině nepomohli. „Nerada jsem poslouchala maminčino vyprávění o tom, co všechno musely jako děti zažít,“ vzpomíná Marie Urbanová dnes.

V říjnu roku 1942 Šmejkalův statek patřil mezi ty, který museli hospodáři opustit, aby jej obsadili dosazení přesídlenci z rakousko-italského pohraničí. Babička Marie, upoutaná na lůžko, zemřela pár dní před tímto vystěhováním. „Říká se, že až do smrti jí zůstaly její krásné černé vlasy.“

Koloniál Václav Domin

Maminka pamětnice Alžběta Šmejkalová se v roce 1940 provdala za Václava Domina. Václav se narodil roku 1913 jako syn knížecího hajného Josefa Domina a jeho ženy Ludmily Šimečkové z Křemže. Když bylo Václavovi pět let, matka zemřela na španělskou chřipku a zanechala po sobě tři malé děti. Otec se znovu oženil, ale dětství bylo plné dřiny. Václav Domin se vyučil kupcem a po svatbě si společně s Alžbětou Dominovou v Křemži otevřeli obchod, který si sami vybudovali z bývalého řeznického krámu. Oba byli velice pracovití a díky šikovnosti Václava Domina si časem dokázali našetřit na moderní vybavení. Pořídili si pokladnu značky Berkel, automatickou váhu Vízner a také vlastní sušárnu na ovoce, a dokonce i zařízení na destilaci slivovice. Sousedé jim často házeli klacky pod nohy a závist se brzy proměnila v udání, že bývalý řeznický krám, kde obchod provozovali, není dostatečně hygienický. Naštěstí se brzy podařilo najít nové prostory přímo na náměstí, kde mohli pokračovat ve své práci.

V lednu roku 1945 zemřel majitel obchodu v Třebívlicích. Na jeho pohřbu pozůstalí Václavu Dominovi nabídli, aby si z pozůstalého zboží vzal, co bude chtít. Mezi nabízenými věcmi bylo i střelivo, které měl v úmyslu darovat svému otci, bývalému hajnému. Střelivo si nakonec nevzal a to mu později pravděpodobně zachránilo život. Když se po pohřbu vracel domů, probíhala na Wilsonově nádraží v Praze razie. Válečné roky byly plné udavačství a strachu. Otec byl zadržen a několik hodin vyslýchán v Trčkově paláci. 

Sousedé v Křemži se k rodině často nechovali dobře. Závist, strach a nedostatek veškerého zboží vedly k udávání a zlomyslnostem. Rodině byl zabaven vánoční příděl tropického ovoce nebo ukradena celá dodávka ryb před Štědrým dnem. Dodnes pamětnice neví, kdo rodině škodil. „Rodiče o tom nikdy nemluvili.“ Živnost se i přesto rozvíjela a manželé veškerý zisk investovali do vybavení. Jenže přišla padesátá léta a 8. prosince roku 1951 manželům okresní národní výbor zrušil živnostenské oprávnění a nařídil okamžitě vyklidit obchod i byt. Po zrušení živnosti následovala série domovních prohlídek. Úřady chtěly zjistit, zda rodina z obchodu něco neschovává doma. „Četník vlezl pod mou dětskou postýlku,“ vzpomíná Marie Urbanová. Václav Domin nějaké zařízení ukryl u známých, ale Jednota Kaplice jej později bez jeho vědomí zabavila. Až o mnoho let později dostal od státu uznání, že šlo o neoprávněné zabavení.

Rodina se následně přestěhovala do domu ve Školní ulici, který rodiče dříve zakoupili od příbuzného, kněze Jana Bohuslava. Václav Domin poté pracoval jako lesní dělník. Vykonával těžkou práci na pile nebo nakládal vagony na export. Často se vracel až pozdě večer. Nikdy nebyl členem komunistické strany a nechodil ani k volbám. To mu samozřejmě přinášelo problémy. Byl předvoláván k výslechům a obviňován ze styku s „kapitalistickou cizinou“, protože rodina měla příbuzné v Argentině. Častá šikana i pracovní vypětí se podepsaly na jeho zdraví. Trpěl těžkou cukrovkou, ztratil zrak a po několika mrtvicích v roce 1974 zemřel.

Tříkolku ti snad neseberou

Rané vzpomínky Marie Urbanové se vážou na otcovu vášeň pro stroje. Roku 1945 Václav Domin koupil z fondu národní obnovy vrak automobilu Mercedes-Benz 170. Více než tři roky jej po nocích opravoval. Byl to čtvrtý automobil v Křemži. V roce 1950 byl vyzván, aby automobil zapůjčil ONV Český Krumlov. O vůz nakonec přišel a až po šesti letech bojů mu byl zničený a nepojízdný navrácen. Znovu ho již kvůli své nemoci opravit nedokázal. Podobně dopadl i jeho motocykl DKW, který byl zabaven úřady a opět předán Okresnímu národnímu výboru Český Krumlov. Václav Domin se však nevzdával a z fondu národní obnovy si pořídil druhý motocykl, značky NSU. Když s ním jednoho dne přijel do Českých Budějovic, motocykl mu přímo před očima ukradl sovětský voják. Otec znal tehdejší zákony a věděl, že kdyby vojáka udal, mohlo by ho to stát život. Svou dobrosrdečnost prokázal tím, že trestný čin sice oznámil, ale bez uvedení pachatele. Vyšetřování bylo nakonec po dvou letech zastaveno. „V roce 1951 mi tatínek udělal tříkolku a dostala jsem ji se slovy: ‚Tu ti snad neseberou,‘“ vypráví dnes Marie Urbanová s úsměvem.

Marie Urbanová navštěvovala základní školu Křemži. „Mimochodem, naše škola je starší než náš kostel, je z roku 1835,“ vypráví. V roce 1962 ukončila Marie Urbanová školu s vyznamenáním. Kvůli živnostenskému původu svých rodičů však měla potíže s přijetím na střední školu. „Rozmisťovací komise mě nedoporučila na žádnou školu, a dokonce mi ani nebyl vydán tiskopis přihlášky.“ Nakonec se jí díky vzdálené příbuzné podařilo získat místo na učňovské škole v Plzni, kde se učila obor pekař-cukrář pro Jihočeské pekárny n. p. závod Třeboň. Po roce se jí podařilo přestoupit na Střední průmyslovou školu potravinářské technologie v Pardubicích, kterou úspěšně dokončila.

Po studiích nastoupila do Jihočeských pekáren, kde získala svou první práci. Právě tam se také seznámila se svým budoucím manželem Janem Urbanem. Nespojovalo je jen společné povolání, ale také podobný osud jejich rodin. Oba pocházeli z živnostenského prostředí, které komunistický režim po roce 1948 tvrdě potlačoval. Zavedenou pekařskou živnost v Českých Velenicích musela rodina Jana Urbana nedobrovolně opustit v roce 1939 při zabrání sudetské oblasti. Provoz jejich druhé, menší, ale prosperující pekárny v Českých Budějovicích byl nuceně ukončen v roce 1950.

Rodina Bednářů

Jedněmi z nejdůležitějších osob v životě Marie Urbanové byli manželé Antonín a Marie Bednářovi. Oba to byli vzdělaní učitelé, kteří byli v roce 1939 Němci přinuceni vystěhovat se z bytu v Českých Budějovicích. Po vystěhování jejich cesta vedla do Křemže, rodiště Antonína Bednáře. „Začali nakupovat u mých rodičů, a když viděli řvoucí čtyřtýdenní mrně v kočáru před krámem, tak si mě začali tak nějak půjčovat.“ Pamětnici nahradili prarodiče a vynahradili jí všechno, o co ji připravili místní lidé, kteří se s rodinou bývalého živnostníka nechtěli stýkat. Jen v domácnosti Antonína Bednáře se Marie Urbanová mohla stýkat se svými spolužáky, kterým bylo kamarádství s malou Marií zakázáno. Antonín Bednář Marii učil francouzsky a zasvětil ji také do hry na klavír. 

Kromě pedagogické práce se Antonín Bednář od roku 1909 věnoval i fotografii. Vytvořil mimo jiné rozsáhlé „Album městyse Křemže“, které je dnes uchováno v archivu města Český Krumlov. Ve svém dalším díle „České Budějovice v detailu“ zachytil krajské město ve více než dvou stech snímcích. Na konci druhé světové války se mu spolu s několika dalšími fotografy podařilo zdokumentovat příjezd americké armády do Křemže. „Byli to báječní lidé,“ uzavírá Marie Urbanová. „Vděčím jim za to, čím jsem.“

Manželé Bednářovi neměli vlastní děti, a tak se pro ně Marie Urbanová stala dcerou, kterou si sami vybrali. Byla jim blízkým člověkem a dodnes pečlivě opatruje jejich odkaz ve formě fotografií a obrazů. Manželé Bednářovi ve Kremži zakoupili pozemky, kde plánovali vystavět rodinný dům. Pozemky však byly v roce 1951 MNV částečně vykoupeny za velice nízkou cenu a zbylé bez náhrady vyvlastněny. Po úmrtí Antonína Bednáře v roce 1967 se tyto pozemky staly předmětem dědického řízení. Marie Urbanová za ně uhradila dědickou daň. Pozemky však nikdy nezískala a dědická daň jí nebyla navrácena. Pozemky v Křemži jsou dodnes vedené jako obecní.

Jen dvě děti nebyly přijaty

Marie Urbanová vyrůstala v rodině, která otevřeně nesouhlasila s komunistickým režimem. „Poslouchali jsme Svobodnou Evropu a díky příbuzným jsme měli přístup k informacím ze Západu,“ vzpomíná. Doba však byla neúprosná. Její maminka Alžběta Dominová se po celá padesátá léta kvůli svému „živnostenskému původu“ marně snažila najít práci. Teprve v roce 1960 mohla nastoupit jako pomocná kuchařka. Otec Václav Domin se živil jako lesní dělník, ale i přes veškerou dřinu vydělával jen tolik, aby rodina dokázala přežít. „Rodiče mi jejich trápení nevyprávěli, ale já jsem jejich trápení vnímala,“ vzpomíná.

Pamětnice vyrůstala ve věřící rodině. Její nejranější vzpomínkou je stěhování do nového domu ve Školní ulici. „Když jsme se stěhovali tady do Školní ulice, tak jsme s maminkou nesly dnešní Budějovickou ulicí oválný obraz Panny Marie a Ježíška,“ vzpomíná Marie Urbanová s úsměvem. Rodina pravidelně navštěvovala bohoslužby, účast věřících však byla zdejšími soudruhy bedlivě sledována.

Po srpnové okupaci v roce 1968 následovaly v zaměstnání kádrové prověrky. Když se Marie Urbanové zeptali, zda souhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, odpověděla upřímně, že nesouhlasí. To způsobilo, že následující léta byla pracovně velice těžká a o jejím dalším „kariérním“ postupu bylo rozhodnuto. „Ale přežila jsem. Do strany jsem nikdy nevstoupila.“ V roce 1973 se Marie Urbanová provdala za Jana Urbana. „Měla jsem s manželem báječný život, protože si vzal báječnou ženskou a já báječného chlapa,“ vypráví se smíchem. Společně vychovali dvě dcery – Marii, narozenou v roce 1973, a Martinu, narozenou v roce 1974. Život jim však nepřinesl jen radost. Jan Urban onemocněl Alzheimerovou chorobou a posledních dvanáct let jeho života bylo pro pamětnici velmi náročných. Přesto o něj s oddaností pečovala až do konce.

Tíha minulosti rodinu neopustila ani v sedmdesátých letech. Předsudky vůči rodině přetrvávaly. V roce 1977 byla v Křemži dostavěna nová mateřská škola pro devadesát dětí. „Dvě děti nebyly přijaty. Ty dvě děti byly moje dvě dcery.“ Manželé Urbanovi tak museli své dcery každý den vozit do podnikové školky v Českých Budějovicích. Brzké vstávání a dlouhé cesty nesla mladší dcera těžce. „Po třech měsících nám malá začala zvracet, protože jsme ji v pět hodin ráno tahali z postele,“ vypráví pamětnice.

Po sametové revoluci

V to, že jednou přijde svoboda, Marie Urbanová vždy doufala. „Tím, že otec nesouhlasil s tím, co se tady v Křemži dělo, tak měl svoje známé,“ vzpomíná. Rodina doma tajně poslouchala Svobodnou Evropu a snažila se získávat zprávy ze světa, který byl za železnou oponou. 

V roce 1989 žila rodina Urbanových spíše uzavřeně, stranou okolí. Od většiny sousedů v Křemži byli dlouhodobě odříznuti, a tak si zachovávali svůj vlastní svět. Když přišly listopadové události, Marie Urbanová se do nich zapojovala opatrně – jen po boku lidí, o kterých věděla, že jim může skutečně věřit.

Po roce 1989 došlo k privatizaci Jihočeských pekáren, kde Marie Urbanová pracovala po celou dobu svého profesního života. Po privatizaci si hledala nové zaměstnání. „Křemže vypisovala konkurz na místo matrikářky a ten jsem vyhrála.“ Na místní matrice pracovala až do roku 2005, kdy odešla do důchodu.  S úřadem městyse však zůstala v kontaktu i poté a vypomáhala, kdykoli bylo potřeba.

„Křemežsko na dobových fotografiích“

Marie Urbanová je autorkou dvou knih, které se věnují historii Křemže a jejím obyvatelům. Myšlenka na první z nich vznikla při přípravách oslav 150. výročí povýšení Křemže na městys. Tehdy se zrodil nápad uspořádat fotografickou výstavu „Křemže v proměnách času“. Marie Urbanová vlastnila rozsáhlou sbírku starých fotografií a okolnosti vedly k tomu, že se ujala organizace celé akce.  Dokázala oslovit i další místní obyvatele, kteří ze svých soukromých archivů zapůjčili unikátní snímky. Po úspěchu první výstavy následovaly další. Při 70. výročí osvobození vznikla výstava s dobovými artefakty z domácností obyvatel a později také expozice věnovaná 100 letům od vzniku Československé republiky.

Díky kontaktům, které Marie Urbanová při přípravě výstav navázala, se obci ozval spolek pro záchranu starých staveb. Ten nalezl soubor více než dvou set historických fotografií Antonína Bednáře. Po dohodě se starostou městyse a nakladatelstvím Baron byla právě Marii Urbanové svěřena tvorba celé publikace. Tak vznikla její první kniha „Křemežsko na dobových fotografiích“. Kniha byla pro Marii Urbanovou osobním poděkováním rodině Bednářových a její úspěch předčil očekávání. Na ten navázala i druhá publikace „Křemežsko ve fotografii 1918–1968“, jež dále rozvíjí příběh regionu i lidí, kteří jej po generaci tvořili.