The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Dagmar Urbánková (* 1926)

• narozena 7. října 1926 v Novém Bydžově v rodině obchodníka se železářským zbožím

• v letech 1939 až 1945 zažila německou okupaci

• v posledním ročníku gymnázia byla pracovně nasazená v cukrovaru

• v říjnu 1945 byla přijata na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• v únoru 1948 se účastnila protikomunistických studentských pochodů

• komunisté znárodnili jejich železářství, otec musel nastoupit ve slévárně

• vdala se za lékaře Vladimíra Urbánka a měla s ním dvě děti

• byla první dětskou lékařkou v Napajedlích na Zlínsku

• za pacienty docházela i do okolních vesnic a samot

Napajedla, Oldřichovice, Pohořelice, Halenkovice, Žlutava a Spytihněv. To byl rajon dětské lékařky Dagmar Urbánkové. S koženou lékařskou brašnou v ruce se hodně našlapala po tamních kopcích a pasekách. „Lidé ještě neměli auta a návštěvy u pacientů byly hodně časté. Kolikrát jsem šla půl hodiny i déle pěšky do kopce. Cesty byly špatné a sanitka všude nevyjela. V zimě jsem se dolů svezla třeba na vypůjčených sáňkách. Domů jsem chodila věčně zablešená. Hygiena byla v mnohých rodinách velmi špatná. Zavolali mě třeba k chlapečkovi, který měl horečku. Odkryla jsem špinavou peřinku a vedle špinavého chlapečka jsem našla bochník chleba, který mu tam maminka dala, aby neokoral,“ vzpomíná Dagmar Urbánková na počátky své lékařské praxe.

Podkovy a hrnce se prodávaly i v chudých časech

Dagmar Urbánková, rozená Peřinová, se narodila do dobře situované rodiny obchodníka se železářstvím. Byl to velký obchod, kde se prodávaly traverzy, podkovy, hřebíky, zámečnické stroje a všechno možné železné zboží. Za války, když bylo železo nedostatkové, si její otec přibral kuchyňský sortiment, včetně skla a porcelánu. Obchod byl umístěn ve dvoupatrovém domě, v patře nad ním bylo pět bytů, kde bydlela také babička a tety pamětnice. „Byly to krásné velké byty s koupelnou a splachovacím záchodem. Měli jsme dokonce výtah na uhlí,“ vzpomíná.

Za dobrých časů měli doma služku. Obchod se udržel i v době hospodářské krize a přežil i druhou světovou válku. „Podkovy a hrnce byly naštěstí vždycky potřeba,“ říká Dagmar. Měla o pět let mladší sestru. Rodiče byli kultivovaní a zajímali se o umění. Otec maloval, zpíval, hrál ochotnické divadlo. S matkou jezdili na aukce a občas koupili obraz. Rodina chodila pravidelně na divadelní představení a s ochotníky si zahrála i Dagmar, která se také učila hrát na klavír.

Špálovi chtěli platit obrazy. Tatínkovi se nelíbily

K zákazníkům Peřinova železářství patřila i rodina Špálova z nedalekých Žlunic. Bratr později slavného a sběrateli vyhledávaného malíře Václava Špály nabízel v těžkých časech místo peněz obrazy. Špálovi měli podle pamětnice kovářství a kupovali u nich podkovy, hřebíky a jiné věci. „Tatínek ale obrazy nepřijal, protože se mu tenkrát nelíbily. Škoda. Mohli jsme mít třeba deset Špálů,“ směje se pamětnice.

Dětství, které vnímá přes docela časté výprasky jako šťastné, narušila druhá světová válka. Dosud si vzpomíná na den, když do Nového Bydžova přijeli vojáci wehrmachtu. „Byla polovina března, pršelo, všude byl rozbředlý sníh. Byl to velmi nevlídný den. Němci jeli hlavně na motorkách se sajdkárami. Pamatuji si, že pak u nás vykoupili všechny obchody, ať s uzeninami nebo cukrovinkami,“ říká Dagmar. Začátek války má také spojený s nárůstem počtu žáků ve třídách. „Byli to utečenci ze Sudet a ze Slovenska. Jednu dobu ve třídě místo třiceti třeba padesát,“ vypráví.

Opožděná maturita v září 1945

To už chodila v Novém Bydžově na osmileté reálné gymnázium. „Některé předměty nás profesoři učili v němčině. A stávalo se, že ředitel nás vítal před školou a žádal, abychom zvedli pravici a pozdravili Heil Hitler. Měli jsme z toho srandu. Byli jsme soudržná třída. Pouze jeden spolužák se hlásil k Němcům. Chudáka ale povolali na frontu a už se nevrátil,“ říká. Válku rodina přežila bez větší újmy. „Rodiče se snažili nevyčnívat a přežít. Bylo samozřejmě málo jídla. Byli jsme rádi, když jsme někdy sehnali kousek koniny. Byli jsme smutní a měli jsme strach,“ říká.

V posledním ročníku gymnázia v roce 1945 museli studenti gymnázia z rozhodnutí okupačních úřadů místo školy pracovat. „Říkalo se tomu totální nasazení, ale nebylo to tak zlé. Poslali nás do cukrovaru v nedalekých Skřivanech. Jezdila jsem tam na kole. Nejprve jsme čistili cihly z různých bouraček. Byl totiž nedostatek stavebního materiálu. Pak jsem se dostala jako pomocnice do kantýny, kde jsem stříhala potravinové lístky. Do práce jsme chodili od srpna nebo září 1944 až do osvobození,“ vypráví. To se v Novém Bydžově začalo slavit předčasně. „Byla to taková zvláštní východočeská událost. Nevím, jak se to stalo, ale už 5. května jsme na náměstí jásali, že válka skončila. Ukázalo se ale, že Rusové jsou ještě daleko. Němci lidi rozehnali, ale za pár dnů už to byla konečně pravda,“ říká pamětnice. Rudá armáda přijela do Nové Bydžova 10. května.

Studenti oktávy přes léto dohnali, co za celý školní rok zameškali, a v září šli k opožděné maturitě. „Maturitní vysvědčení muselo být tenkrát podepsané zemským školním inspektorem v Praze. Náš profesor přijel s našimi podepsanými vysvědčeními vlakem posledního září. Čekali jsme na něj v Bydžově na nádraží, vysvědčení jsme si hned na místě rozebrali a druhý den jsme jeli do Prahy k zápisu na vysokou školu,“ popisuje Dagmar okolnosti poválečné maturity.

Ať žije Edvard Beneš, křičeli studenti. Komunisty nezastavili

Stihla to včas a na medicínu, pro kterou byla už dávno rozhodnutá, se dostala. Hned po válce byly velmi příznivé podmínky. „Přijímací zkoušky tenkrát nebyly. Přijali nás stovky. Bylo to dobré i finančně, protože se neplatilo školné. Velkým sítem byl první ročník, během kterého mnoho lidí odpadlo,“ vysvětluje Dagmar. Bydlela na privátě, chodila na přednášky a učila se hlavně ve studovnách. „Bylo málo uhlí, ale ve studovnách bylo teplo a byly dlouho otevřené. Nesmělo se tam mluvit, takže tam byl klid,“ doplňuje. Pilně studovala a ve volném čase chodila na výstavy, koncerty a do divadel. „Odpolední představení v Národní divadle stálo na bidýlku tři koruny, opera byla o dvě koruny dražší. I když jsem nemohla jít třeba na ples, protože jsem neměla na šaty ani na vstupné, kultury jsem si užila dost,“ vzpomíná.

Na medicíně se seznámila s budoucím manželem Vladimírem Urbánkem, který sympatizoval s národními socialisty. V únoru 1948 s ním chodila na protikomunistické pochody. „Pamatuji si na průvod, který mířil na Hrad. My jsme patřili k těm odpadlíkům, kteří až na Hrad nedošli. Atmosféra byla bouřlivá a nadšená. Lidi na nás mávali, jiní si zase uplivovali. Provolávali jsme slávu Edvardu Benešovi, křičeli jsme i nějaká veršovaná hesla. Věřili jsme asi, že je ještě šance komunisty zastavit. Nestalo se tak,“ konstatuje Dagmar. Na zásah Bezpečnosti nebo milicionářů si nepamatuje. Šlo zřejmě o manifestaci, která se konala 23. února. Další proběhla o dva dny později, a ta byla brutálně rozehnána a jeden student byl postřelen.

Po znárodnění skončil obchodník Peřina ve slévárně

V nových poměrech měla Dagmar obavy, že bude ze školy jako dcera obchodníka vyhozena, ale nakonec dostudovala. Rodinné železářství, které mělo dlouhou tradici, komunisté znárodnili. Firmu zařadili mezi velkoobchodní podniky a pak přiřadili k novému státnímu podniku Kovomat. „V bytě ale rodiče mohli, naštěstí, zůstat, i když jim ho zmenšili. Z našeho rodinného domu se postupně stal nájemní dům s více byty,“ vypráví. Rodiče to prý nesli statečně. „Viděli, že tak dopadli všichni obchodníci a živnostníci, také jejich kamarádi a známí, a tak se s tím smířili. Horší bylo, že tatínek musel jít pracovat do slévárny. Byla to namáhavá a špinavá práce. Bylo mu už přes padesát let a dělalo mu to velké potíže.“

Do zaměstnání musela nastoupit i maminka pamětnice, přestože prodělala rakovinu kolene a lékaři jí amputovali nohu. Naučila se chodit s protézou a přes svůj hendikep pracovala v družstvu invalidů. Po manželově smrti se odstěhovala do menšího bytu a dožila se 91 let.

Hned po promoci si Dagmar vzala Vladimíra Urbánka. Novomanželé dostali takzvanou umístěnku do Zlína, tehdy Gottwaldova. „Krátce potom manžela povolali na vojnu do Hradce Králové. Po dvou letech ho ale domů nepustili. Musel zůstat sloužit ještě další tři roky. Bylo to za ministra národní obrany Alexeje Čepičky, horlivého soudruha, zetě Klementa Gottwalda, který rozhodl, že vzhledem k nedostatku vojenských lékařů musí medici v zájmu republiky nastoupit další dlouhodobé cvičení, anebo vstoupit do armády. Na vojnu odešel v roce 1951 a vrátil se až v roce 1956. Viděli jsme se velice málo. Narodily se nám mezitím dvě děti,“ vypráví.

Lidé si museli na pediatra zvyknout

Dagmar pracovala nejprve ve zlínské nemocnici. Lákal ji obor krční, ušní, nosní, ale místo pro ni bylo jen na dětském. A tak se stala dětskou lékařkou. „Po narození syna mi nadřízení řekli, že v Napajedlích a ve Velké nad Veličkou potřebují pediatra. Měla jsem si vybrat z těchto dvou míst. A tak jsem se stěhovala do Napajedel. Moc jsem toho tenkrát neměla. O peníze, které jsme měli našetřené na zařízení bytu, nás v roce 1953 připravila měnová reforma,“ doplňuje.

Začátky v Napajedlích, kam dříve pouze dojížděl praktický lékař z Otrokovic, byly podle pamětnice dobrodružné a náročné. „Rodiče si museli na pediatra zvyknout. Učila jsem je zpočátku i to, jak děti koupat. Návštěv bylo spousta, protože lidé ještě neměli auta. Týdenní služby jsme tenkrát sloužili doma v bytech. Vyšlo to na mě asi jednou za pět týdnů. Horší bylo, když mi přidělili telefon. Kolikrát mi nezbylo než nechat děti doma samotné a vyrazit za nemocným třeba někam do Halenkovic,“ vypráví. Pomáhala jí paní na hlídání, která vyzvedávala děti ze školky a jeslí a ukládala do postelí, když se u pacientů zdržela.

Zabila bych matky, které nechtějí dát děti očkovat

Časté prý bylo, že hlavně děti z chudých chalup, kde se moc nedbalo na hygienu, mívaly hnisavé vředy na hlavě. Koupalo se totiž v dřevěných vaničkách, které se nedaly dezinfikovat. Děti trpěly nedostatečnou hygienou a závažnými infekčními chorobami. „Děti umíraly třeba na černý kašel, na který se v mých začátcích ještě neočkovalo. Zažila jsem případy dětské obrny, úmrtí na spalničky, zápal plic i průjem. Jedno dítě, u kterého se zanedbalo očkování, zemřelo na záškrt. Proti neštovicím jsme už očkovali. Zabila bych matky, které nechtějí dát své děti očkovat,“ říká jinak tolerantní a mírná žena.

S lítostí vzpomíná na děti, které za její praxe zemřely na leukemii. „Dnes by byly z osmdesáti procent zachráněny, protože leukemie se u nás léčí velmi úspěšně,“ zdůrazňuje. S léky to bývalo také složitější. Třeba penicilin se kdysi podával pouze injekčně. Nemocné dítě muselo dostat třeba do čtyřiadvaceti hodin další dávku, ale mnohdy nebylo snadné se k němu včas dostat. Pamatuje také na léky, které dětským pacientům poškodily zárodky stálých zubů. Narostly jim pak téměř bez skloviny.

Pomáhat, neškodit a být zodpovědný

Postupně se podmínky pediatrické praxe i v Napajedlích vylepšovaly. „Když ke mně přidělili další dětskou lékařku, už jsme se skoro všude dostali autem. Přispěl k tomu i předseda známého JZD Slušovice František Čuba, který měl pozemky i v okolí Halenkovic a stavěl asfaltové cesty. Když jsem odcházela do důchodu, byli u nás tři pediatři. Návštěvy doma se skoro nedělaly. Většina lidí měla auta a řídit začaly i ženy,“ vysvětluje.

Manželé Urbánkovi nikdy nevstoupili do komunistické strany. Pád totality v listopadu 1989 vítali s nadšením. Rodinné železářství v Novém Bydžově dostali dědicové zpátky v restituci. Velký dům s obchodem a sklady prodali. Dodnes je tam železářství a nový majitel ho prý vede velmi dobře. Dagmar Urbánková říká, že je smířená s minulostí a snaží se vzpomínat hlavně na hezké věci. „Nebyla jsem nikdy žádná revolucionářka, snažila jsem se brát i nepříjemné věci realisticky. Důležité je pomáhat, neškodit a být zodpovědný ke svému zdraví a životu.“