„Na mých cestách nejenom do Moskvy jsem měla možnost nahlédnout, jak to vypadá někde jinde, a velmi jsem to přivítala. V Budapešti se mi život zdál být barevnější, lidé veselejší. Možná že to byl jen můj dojem. V Moskvě oproti tomu nebylo možné jít si nakoupit do nějakého obchodu tak, jak to bylo zvykem u nás. U nás v obchodech toho sice příliš mnoho nebylo a bylo snad jediné místo v Praze, kam se přivážely ať už mandarinky, nebo banány, a kde se stála fronta, aniž by člověk věděl, co vlastně přivezou. Ale Moskva byla rozdílná. Tam se kupovalo to, co už v obchodě bylo, bylo-li tam něco. Měla jsem možnost se podívat nejenom do chrámu Vasila Blaženého na Rudém náměstí, ale i do tzv. Gumu, největšího obchodního domu v Moskvě, podobného současnému Paládiu v Praze. Po jednáních jsem se chodila podívat do ulic a po památkách. Dokonce jsem vystála frontu, abych se podívala do Mauzolea. Dneska si říkám proč, ale zvědavost byla silnější. Byly tam mnohakilometrové fronty lidí, kteří se tiše posouvali a kilometr před kýženým cílem nesměli mít ani ruce v kapsách, natož nějakou tašku nebo fotoaparát. Patří to k mým zážitkům, i když dnes by se mohl leckdo ptát proč.“
„Přestože jsem byla tak malá, tak jsem pocítila obrovskou sounáležitost lidí, kteří se začali na ulicích zase vidět. Zdravili se, a když někomu třeba nejelo auto, ostatní mu pomohli. Pamatuji si na pána v bílé košili s límečkem, jak si vyhrnul rukávy a šel pomoct roztlačit auto. Nebo moje maminka, která se domnívala, že bude hůř, běžela na Palmovku, z Libně je to kousek, koupit do domácnosti dvě nové židle. Vzájemná pomoc lidí byla v té době obrovská.“
„Je to zvláštní, že i když je člověk tak malý nebo už ne úplně malý, protože já jsem chodila do první třídy, ale tu úzkost z tehdejšího večera si pamatuji opravdu dodnes. Tehdy se, v lednu roku 1968, narodil můj bratranec. Při vpádu vojsk jsem byla u mojí babičky v Sadské, což je Středočeský kraj, asi 30 km od Prahy. A moje teta, tatínkova sestra, usedavě plakala nad čerstvě narozeným miminkem a bála se, že bude válka. Co budeme dělat, jak se uživíme, kam můžeme jít. Byla to chvíle plná úzkosti.“
Květuše Urban Klimentová, rozená Dvořáková, se narodila 23. října 1960 v Praze, kde prožila své dětství nejprve v Karlíně a poté v Libni a na Proseku. Srpnové události roku 1968 ji zastihly u babičky v Sadské. Kromě úzkosti, kterou tehdy vnímala dětskýma očima, přinesly i zásadní změny v rodině. Maminka musela opustit zaměstnání a otec, pracovník v ČKD a partajník komunistické strany, se rozhodl členství vzdát. Po naléhání okolí však své rozhodnutí přehodnotil a ve straně zůstal. Střední ekonomickou školu v Karlíně ukončila maturitou v roce 1979, ještě před jejím složením se provdala. Nejprve pracovala jako zapisovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 9, později v Podniku zahraničního obchodu, kde v letech 1982–1987 působila jako referentka Odboru investičních celků a zajišťovala export československých cihelen. Díky služebnímu pasu mohla cestovat po východní Evropě. Po narození dcery Martiny (*1981) a syna Ondřeje (*1987) se účastnila demonstrací v roce 1989. Na začátku 90. let žila několik let v Nizozemí. V roce 2025 žila Květuše Urban Klimentová v Praze.
