Josef Urban

* 1935

  • „To bylo, když to bouchlo – myslel jsem, že je znova válka. Utíkal jsem nahoru domů, matka nebyla doma, byla na nákupu. Tak jsem šel zpátky na ryby. Byl jsem nevrlý, nelíbilo se mi to, pořád to bouchalo. Ty rány už nebyly tak velké, ale pořád bylo slyšet, jak to bouchá. Tak jsem šel zas od vody domů. Když jsem přicházel ke kolejím, tak jsem slyšel na silnici rozruch, křik. Zalezl jsem do keřů. Koukal jsem, co je. Dva chlapi a jedna žena. Chytli holku, Němku, to byli ti národní hosté, bydleli v poslední vile v ulici Čajkovského. Chytli ji a přes zábradlí, byly tam takové kamenné bloky, ta žena ji mlátila, asi hadicí. Byl to hrozný křik. Když ji pustili, tak vyběhla a ztratila botu. Ta bota odlétla ke zdi, jak se jde na dráhu. Pak odešli, byl jsem ještě zalezlý za stromem v keři, bál jsem se vylézt. Když už jsem je neviděl, tak jsem vylezl, vzal tu botu a došel jsem dozadu a hodil ji přes plot, tam, kde bydleli. Matka pak přišla domů a říkala, že ve městě je hrozný ‚cirkus‘ – jak viděli bílou pásku, tak je napadali.“

  • „Matka zrovna prala, já seděl na schodě, jak se šlo na balkon. Nahoru přišel ožralý Rusák. Stála zády k němu. Měli jsme lavičku, u které otec uřízl nohy, aby necky stály do kopce v rovině. Přišel a začal se o mámu otírat. Máma ho odstrčila, byla od rány. Tak on znova. Vidím to jako dnes, ždímala cíchu, něco mu řekla a praštila ho tou cíchou a on upadl. Nebyl moc velký. Sbalil se a šel pryč. Byli dole v parku, kde tábořili. Za další dvě hodiny přišli dva důstojníci. Jeden uměl trochu česky, matka se s ním domluvila. Řekli, že už několik dní nespali, že by se potřebovali vyspat, někde u dětí, kde by bylo možno. Byl to mladý kapitán. Tak jsem šel k sousedce se zeptat, měla manžela na vojně a dvě děti, měla velký byt. Zeptal jsem se, jestli se tam mohou vyspat, a ona řekla, že půjde k rodičům nahoru. Spali tam dlouho, celý den. Matka jim pak řekla, že ji otravoval ten Rusák. Řekli, že měla okamžitě přijít dolů [do tábora], že si to nesmí dovolit. To byla ta druhá várka, ti první, ti byli horší.“

  • „Otec mi vždycky říkal, abych se snažil dostat domů. Když tak ať nás to zabije všechny. To jsem ještě nevěděl o náletech nic, to bylo poprvé 16. prosince, když tady shodili pár bomb. Když to letělo od mostu a na Střekově na ně vystřelili. To bylo tak pod mrakem, že letadla nebylo vidět. Když zahoukali, měli jsme třídu v přízemí, otevřel jsem okno, vyhodil tašku a utíkal jsem. Musíte utíkat prostředkem ulice, protože ve dveřích stávali lidi od CO, luftschutz, měli modrou přilbu. Řvali a já utíkal prostředkem ulice, byl jsem uhoněný jako chrt. Za vodárnou za starým železničním mostem jsem zaběhl do parku, abych nemusel kolem baráků. Proběhl jsem závory, tam, kde je teď viadukt, tam byly závory, tam jsem utíkal nahoru a běžel jsem cukrovarem, obytným domem a v tom hupu se mi vyvlékla kšanda u tašky. Zastavil jsem se, navlékl ji a rozeběhl jsem se znovu. Tam byl takový lom a v tom lomu byla vrata k tomu domu, teď tam jsou garáže. Doběhl jsem do rohu a ve druhém rohu spadla bomba. A tlaková vlna vyvrátila vrata přímo na mě. Asi jsem řval, nevím. Začaly padat kameny, byl jsem pod těmi vraty. Když to ustalo, vrata zvedli a tam stála moje matka. Vrata mě nepřimáčkla díky tomu, že vedle mě byla hromádka uhlí.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 11.02.2025

    (audio)
    duration: 01:21:36
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Otec chtěl, abychom při náletech byli všichni doma

Vojín Josef Urban, rok 1955
Vojín Josef Urban, rok 1955
photo: pamětník

Josef Urban se narodil 23. prosince 1935 v Ústí nad Labem. S rodinou zůstali ve městě i během války. Pamatuje si nálety z prosince 1944 a z dubna 1945. Zažil osvobození Rudou armádou. Tvrdí, že někteří sovětští vojáci se chovali násilně, především k ženám. Na vlastní oči viděl lynčování mladé Němky po červencovém výbuchu muničního skladu na předměstí, po kterém následoval i takzvaný Ústecký masakr. Členové Revolučních gard a civilisté při něm z mostu Edvarda Beneše do Labe shazovali desítky německých civilních obyvatel. V roce 1950 se pamětník vyučil v chemických závodech a začal veslovat ve Veslařském klubu. Kvůli očnímu onemocnění narukoval na vojnu k Pomocným technickým praporům. Roku 1962 opustil Spolek pro chemickou a hutní výrobu a přešel do Vodohospodářských staveb. V den okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy pracoval na stavbě hotelu v Praze. V listopadu 1989 fandil změnám. Důležité podle pamětníka je, že přišla svoboda slova. Na odpočinek odešel v roce 1996. V únoru 2025 žil Josef Urban v Ústí nad Labem. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z města Ústí nad Labem.