Josef Urban

„Matka zrovna prala, já seděl na schodě, jak se šlo na balkon. Nahoru přišel ožralý Rusák. Stála zády k němu. Měli jsme lavičku, u které otec uřízl nohy, aby necky stály do kopce v rovině. Přišel a začal se o mámu otírat. Máma ho odstrčila, byla od rány. Tak on znova. Vidím to jako dnes, ždímala cíchu, něco mu řekla a praštila ho tou cíchou a on upadl. Nebyl moc velký. Sbalil se a šel pryč. Byli dole v parku, kde tábořili. Za další dvě hodiny přišli dva důstojníci. Jeden uměl trochu česky, matka se s ním domluvila. Řekli, že už několik dní nespali, že by se potřebovali vyspat, někde u dětí, kde by bylo možno. Byl to mladý kapitán. Tak jsem šel k sousedce se zeptat, měla manžela na vojně a dvě děti, měla velký byt. Zeptal jsem se, jestli se tam mohou vyspat, a ona řekla, že půjde k rodičům nahoru. Spali tam dlouho, celý den. Matka jim pak řekla, že ji otravoval ten Rusák. Řekli, že měla okamžitě přijít dolů [do tábora], že si to nesmí dovolit. To byla ta druhá várka, ti první, ti byli horší.“

„Otec mi vždycky říkal, abych se snažil dostat domů. Když tak ať nás to zabije všechny. To jsem ještě nevěděl o náletech nic, to bylo poprvé 16. prosince, když tady shodili pár bomb. Když to letělo od mostu a na Střekově na ně vystřelili. To bylo tak pod mrakem, že letadla nebylo vidět. Když zahoukali, měli jsme třídu v přízemí, otevřel jsem okno, vyhodil tašku a utíkal jsem. Musíte utíkat prostředkem ulice, protože ve dveřích stávali lidi od CO, luftschutz, měli modrou přilbu. Řvali a já utíkal prostředkem ulice, byl jsem uhoněný jako chrt. Za vodárnou za starým železničním mostem jsem zaběhl do parku, abych nemusel kolem baráků. Proběhl jsem závory, tam, kde je teď viadukt, tam byly závory, tam jsem utíkal nahoru a běžel jsem cukrovarem, obytným domem a v tom hupu se mi vyvlékla kšanda u tašky. Zastavil jsem se, navlékl ji a rozeběhl jsem se znovu. Tam byl takový lom a v tom lomu byla vrata k tomu domu, teď tam jsou garáže. Doběhl jsem do rohu a ve druhém rohu spadla bomba. A tlaková vlna vyvrátila vrata přímo na mě. Asi jsem řval, nevím. Začaly padat kameny, byl jsem pod těmi vraty. Když to ustalo, vrata zvedli a tam stála moje matka. Vrata mě nepřimáčkla díky tomu, že vedle mě byla hromádka uhlí.“